Protivínské listy - Uzavřený kruh protivínských návratů

Uzavřený kruh protivínských návratů

Helena Mašindová je jednou z výrazných osobností protivínského kulturního života, a to nejen jako její vnímavý konzument, ale i coby aktivní organizátorka dění, zejména v dobře fungujícím a oblíbeném Protivínském vlastivědném klubu. Její akční rádius je však ještě daleko širší. A o tom všem si budeme povídat v dnešním rozhovoru.

Začneme tím, kde ses vlastně narodila?

Narodila jsem se v Protivíně. To bylo ještě v těch dávných dobách, kdy u toho byla porodní bába paní Vařilová. A k Protivínu jsem se vždycky hlásila. Když jsme sem jezdili z Prahy na víkend a kamarádi nám říkali „Pražáci", ptala jsem se jich, kde se narodili, a pak jim se smíchem říkala: „Vidíš, ty „Protivíňák" v Písku, ale já doma v Protivíně!!!"

Jaké jsou tvé osobní vazby k Protivínu?

Do Protivína přišel můj pradědeček MUDr. Kristian Pokorný v roce 1902, kdy zde dostal místo obvodního a železničního lékaře. V roce 1907 postavil vilu Hygiea v Purkyňově ulici. Moji rodiče se seznámili v Protivíně po skončení druhé světové války a přestěhovali se do Prachatic. Koupili a přestavěli bývalou hájenku, která tehdy stála na kraji města. Prožila jsem tam krásné mládí. Zahradou nám protékal potok, v zimě byla spousta sněhu, sáňkovat a lyžovat se dalo hned na louce před domem. 0 prázdninách jsme jezdili k babičce do Protivína a celé dny trávili u řeky Blanice.

Jak to bylo se školou?

Učení mi nedělalo potíže. Dokonce jsem chodila i na nepovinnou matematiku, později jsem maturovala z deskriptivní geometrie, která byla pro mnoho mých spolužáků postrachem. Pro mne byla nejhorší otázka: Čím chci být? Dokonce jsem nepřinesla ani sloh na toto téma a dostala tehdy za pět.

Nicméně ses musela rozhodnout ...

Nakonec ano. Otec pracoval ve stavebním podniku, měl spolužáka - akademického malíře, u něhož jsem začala trénovat kresbu portrétu, která byla součástí talentových zkoušek na architekturu. Při ústním pohovoru se mne zeptali: A co byste chtěla dělat, když se na architekturu nedostanete? Můj známý z Prachatic studoval zaměření Inženýrské konstrukce a dopravní stavby, takže jsem pak vystudovala na Českém vysokém učení technickém v Praze na stavební fakultě onen obor (i když děvčat tam bylo opravdu poskrovnu).

A jak se odvíjel tvůj život dál?

Do Prahy jsem přišla na podzim 1967, bydlela jsem ve studentských kolejích na Strahově. Zažila jsem nadšenou atmosféru po vyhraných hokejových zápasech nad Rusy, ale i pozdější normalizaci. Seznámila jsem se s budoucím mužem, byla jsem u založení Strahovského fotoklubu, dělala jsem pozvánky na výstavy. Fotografie bylo pro mne jedno velké téma na celý život. Jaroslav Kučera u toho zůstal a stal se profesionálním fotografem, já jsem po škole nastoupila do svého prvního místa.

Zůstala jsi v Praze?

Diplomovou práci jsem dělala na katedře železničních staveb a železnici jsem zůstala věrná. Nastoupila jsem tehdy na ČSD-traťovou distanci Praha-západ Správy severozápadní dráhy a na různých pozicích jsem tam pracovala až do odchodu do důchodu. Měla jsem štěstí na vedoucí a spolupracovníky, strávila jsem tam krásná mladá léta, na která ráda vzpomínám, i když jsme šéfovi v roce 1972 říkali soudruhu náčelníku a nakonec zase staré dobré pane řediteli.

Co bylo náplní tvé práce?

Starali jsme se o kolejiště, železniční mosty, přejezdy ... S kolegy jsme se pak na „traťovce" ještě dlouho scházeli. Po přestěhování do Protivína jsem se přihlásila jako důchodce do odborové organizace v železniční stanici, takže mám s dráhou stále kontakt. Jsem ale ráda, že když nyní železnice prožívá další z etap transformace, mohu toto dění sledovat už jen zpovzdálí.

A co fotografování?

Fotografovali jsme tenkrát hlavně různé oslavy, mám dokonce fotografie i z úklidu kolem železniční trati v Praze-Vršovicích o pracovních sobotách, kdy jsme si potom udělali oheň a opékali špekáčky. Později jsou pracovní fotografie z různých rekonstrukcí kolejišť, zřídili jsme i fotokomoru na vyvolávání filmů a zhotovování černobílých fotografií. Teď jsou negativy uloženy v krabici na půdě ... Samozřejmě jsem dělala i spoustu rodinných fotografií, asi jako všichni nejvíce po narození dítěte.

Jaké jsi měla další koníčky?

Už od mládí jsem měla blízko k přírodě, les v Prachaticích byl, coby kamenem dohodil, tělesného pohybu bylo tenkrát hodně. Závodili jsme, skákali panáka, hráli fotbal, podnikali výpravy. Nejhorší bylo, když nám zakázali rodiče jít ven. Měla jsem i své záhony a v pěstování zeleniny jsem pak pokračovala i v Protivíně.

Takže se dostáváme k návratu do Protivína ...

Se svým druhým mužem Jaroslavem Mašindou jsem se seznámila v roce 1984 a začali jsme do Protivína jezdit na chalupu, bývalou schwarzenberskou sušárnu cihel, kterou při pozemkové reformě v roce 1923 koupili moji prarodiče. Bohužel od padesátých let byla „v nájmu" JZD a budova chátrala. Po roce 1989 jsme v restituci získali zpět i přilehlé pozemky a začali „Hliniště" přestavovat.

Dokázali jste naplnit své původní představy?

Cihelna byla v hodně špatném stavu, opravili jsme to nejnutnější. Sekali jsme také trávu a sušili seno, které jsme uskladňovali na půdě, ale postupem času o něj přestal být zájem. Cihelna pro nás ovšem byla především místem setkávání. Znali jsme se s trampy od Tábora a Českých Budějovic, poznali i s protivínskými Černými havrany, v přírodním prostředí Country Cihelny se zapálilo mnoho ohňů ...

A byly tu i jiné aktivity, že?

Nadchl mne trampský časopis Vosí řeka, který vydával kamarád Petr Sládek. Začala jsem pro něj kreslit obrázky, které se vkládaly dovnitř jako samostatný list. Přispívali jsme i reportážemi z trampských vandrů, můj muž natáčel videa, která se potom společně promítala. Hodně jsme fotografovali, od roku 2001 digitálním fotoaparátem. V kroužkové vazbě jsme vydali i sto kusů knihy Petra Sládka „Vrcholky hor Protivínských" s mými ilustracemi, začala jsem vydávat občasník Cesty.

Nezůstalo ovšem jen u toho ...

Kreseb začínalo přibývat. Zjistila jsem, že existuje FISAIC - mezinárodní sdružení pro kulturu a volný čas železničářů, do kterého jsem v roce 2006 vstoupila. Pořádají se semináře, každé dva roky soutěže a výstavy. Nejprve jsem byla v sekci výtvarné, potom i fotografické. Díky tomu jsem se dostala i do pražského Klubu fotografů amatérů, který v té době slavil sté výročí založení. Měla jsem tak možnost účastnit se společných výstav a při těchto aktivitách jsem získala mnoho přátel. Přátele mám i v Písku, kde jsem nyní členkou skupiny Terifoto Sokola Písek.

Co bylo motivací k trvalému přestěhování do Protivína?

Z Prahy do Protivína jsme se rozhodli přestěhovat po odchodu do důchodu z důvodu stále stoupajících nákladů na bydlení. Sice bylo náročné upravit chalupu pro trvalý pobyt, kamarádi nám ale hodně pomohli. Často se mne lidi ptali, jak jsme si tu zvykli, ale já jsem si (i ke svému údivu - po třiačtyřiceti letech v Praze) druhý den na Prahu ani nevzpomněla. Mohu teď snídat ráno venku, po čemž jsem vždycky toužila. Vyhřívat se na sluníčku a v parných vedrech, která jsou teď v poslední době, naopak zalézt do chládku kamenných zdí.

Jak ses zapojila do zdejšího kulturního a společenského života?

V roce 2010 jsem na plakátovací stěně uviděla výzvu k pořádání Dnů otevřených ateliérů. Přihlásila jsem se a v nově zbudovaném půdním ateliéru uvítala první návštěvníky. Další rok jsme uspořádali soukromé otevření ateliérů s malířem, mnohostranným umělcem a kamarádem Štěpánem Mikulášem Marešem. Byl velkým milovníkem Francie a vůbec milovníkem života. Jeho odchodem jsme hodně ztratili. Jako vzpomínku na něj jsem uspořádala v Infocentru výstavu „0braz jednoho dne" s jeho kresbou.

A kde bylo možné tvá dílka vidět?

Vystavuji své výtvory (neodvážím se říci díla), dnes to nemusí být už jen v oficiálních galeriích. Po otevření infocentra v protivínské kaplance jsem zde v květnu 2015 měla výstavu svých kreseb Cestou - necestou. V prostoru předsálí kina v roce 2013 Portréty - kresby a fotografie. Za povodně v roce 2013, kdy jsme v cihelně měli 60 centimetrů vody, jsem vystavila v Cafe Gallery své dokreslované fotografie. V roce 2015 byla v Galerii Kaplanka výstava „rozmazaných" fotografií Fotomorgana, v muzeu výstava fotografií Železnice a koncem roku spolu s členkami Terifoto Sokola Písek v kině výstavu Dámská jízda.

V roce 2017 s členkami KFA Praha jsem v Galerii Kaplanka uspořádala společnou výstavu fotografií a v kulturním středisku se zapojila do společné výstavy Protivínské slavnosti očima fotografů. V infocentru jsem v roce 2018 vystavila pro změnu kresby - Obrázky z cest. Náročné bylo shromáždění podkladů pro výstavu v muzeu v roce 2019 - Staré domy protivínské, kterou realizoval Protivínský vlastivědný klub.

Jak tento klub vznikl a jaké jsou jeho cíle?

V lednu 2014 chtěla Prácheňská akademie pod vedením Mgr. Koláře rozšířit své aktivity také do Protivína. Proběhlo úvodní setkání Vlastivědného klubu, ten však svou činnost dále nerozvinul. Zájemci o regionální historii, vlastivědu, literární místopis, kulturu, cestování, přírodu a další obory lidské činnosti se sdružili a požádali o zapsání do spolkového rejstříku u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod názvem Protivínský vlastivědný klub. Klub do této doby pracoval a setkával se v rámci pořádaných besed a přednášek již od roku 2015, oficiálně byl založen 27. srpna 2016.

Jaký je zájem členů, ale i okolí?

Máme čtyřicet členů, ale připravujeme akce pro širokou veřejnost. Každý měsíc pořádáme besedu, na kterou vylepujeme plakáty. Máme k dispozici místnost v „Pečovatelském domě", ale ta je už pro větší počet lidí nevyhovující. Potřebovali bychom prostory s bezbariérovým přístupem v centru města, kde by se mohly konat přednášky i s použitím projekce. Zaměřujeme se především na region, ať už tématy besed nebo zájezdy do blízkého okolí. Naší snahou je činnost zatraktivnit i pro mladší zájemce.

Co jsi na Protivínu ocenila oproti předchozímu bydlišti?

Realizovat takový nápad, jako bylo třeba umístění historických dokumentů do nepoužívaných otočných informačních stojanů na nádraží by se mi v Praze asi nepovedlo. Praha je dnes mezinárodní uspěchaná metropole, žít na malém městě je jistě pro důchodce snazší.

Ještě bys nám o sobě něco prozradila?

Maminka mi říkávala: nic o sobě neříkej. Dnes je prosazována ochrana osobních údajů. V jedné galerii upozorňují návštěvníky, že z akce může být pořízen videozáznam a fotografická dokumentace. Myslím si, že jakmile vstoupíte do veřejného prostoru, musíte počítat s tím, že se o vás ví všechno. Jistě ale potěší zjištění získané při zpracovávání starých historií a rodokmenů: pokud uděláte nějaký kotrmelec, není to nic výjimečného, udělaly ho už stovky lidí před vámi.

Co očekáváš od roku 2020 a co by sis přála?

Samozřejmě nejdůležitější je zdraví, a potom bych každému přála dobrou mysl a optimismus. Za sebe si přeji, aby v budoucnu pršelo tak akorát, jen aby se zalila zahrádka, abych nemusela mít strach, že voda steče z nepropustných polí, zahltí úzký propust pod silnicí, zatopí vytěžené hliniště a my budeme mít v chalupě zas skoro metr vody ...

Aby se lidé těšili, až vyjdou nové Protivínské listy, a vydržela jejich papírová forma. Možnosti digitálního světa jsou sice obrovské a měli bychom je využívat, ale člověk se v nich snadno ztratí. Měli bychom proto prožívat a sdělovat si své zážitky právě v osobním kontaktu, který se bohužel v současné době vytrácí a který se snažíme udržet ...

Hanka Hosnedlová, Protivínské listy 2020/2