My a média

13. 7. 2018

Jihočeský rod Mokrých

Město Vodňany dlouhodobě pečuje o zachované hroby v parku Jana Pavla II. První přináleží manželům Františku a Marie Heritesovým a druhý rodině Mokrých. Právě rodopis a osudy jejích příslušníků se staly obsahem zajímavé publikace JUDr. Jana Kotouse, která vyšla v loňském roce pod názvem Kapitoly z dějin českého právnického rodu Mokrých. Jejímu vzniku předcházelo přátelství autora s JUDr. Antonínem Mokrým, se kterým ho pojila nejen právnická profese, členství ve Společnosti Vyšehrad, ale také společná záliba v historii. Oba českobudějovičtí rodáci nejdříve spolupracovali na článku o notáři a básníku Otakaru Mokrém (1854 – 1899) a později i na dalších textech, které se staly přirozeným počátkem úvah o zpracování uváděné knihy. Autor vystihl její obsah takto: „Rodopis jihočeského rodu Mokrých mapuje historii jeho příslušníků od 16. století do současnosti. Je ojedinělou výpovědí o lidech, kteří ač procházeli rozdílnými profesemi, vždy měli co do činění s právem, ať již jako městští úředníci v Netolicích nebo od 19. století jako univerzitně vzdělaní právníci, povětšinou členové notářského stavu.“ Rodina Mokrých pocházela z Netolic, ale významnou stopu zanechala také v našem městě. V roce 1854 se někdejší poslanec Ústavodárného říšského sněmu Antonín Morký (1820 – 1883) stal notářem nejen v rodném městě, ale také ve Vodňanech, do kterých se přistěhoval s rodinou – manželkou Marií a syny Jaroslavem a již uváděným Otakarem. Zde se jim narodilo dalších šest dětí. Syn Theodor (1857 – 1945) vynikl jako rybniční a lesní hospodář. Věnoval se i genealogii své rodiny. V roce 2000 mu byl odhalen pomník před Střední rybářskou školou. Syn Antonín (1855 – 1925) coby notář působil v Hlinsku, Jilemnici a od roku 1912 na Královských Vinohradech. Jeho syn Antonín (1894 – 1985) byl posledním notářem z rodu Mokrých. Jeho vnuk Antonín (nar. 1928), přítel autora knihy a sedmý v pořadí coby nositel tradičního křestního jména, byl soudcem. V roce 1991 se stal předsedou Nejvyššího soudu České republiky a v roce 1993 po zániku federace předsedou Vrchního soudu v Praze. Za svoji práci obdržel řadu profesních ocenění. V roce 2017 mu byla udělena Zlatá medaile sv. Auraciána, nejvyšší pocta českobudějovické diecéze. Na sklonku měsíce května t. r. obdržel JUDr. Antonín Mokrý čestné občanství Města Netolic. Rodinné dokumenty také poskytl do knihy Dějiny notářství v českých zemích, kterou vydala Notářská komora v roce 2015. Jeho syn Antonín (nar. 1957) se stal advokátem. Dlouhodobě působí v představenstvu České advokátní komory a v roce 2014 byl zvolen do mezinárodně významné funkce viceprezidenta Rady evropských advokátních komor. Zpracováním podrobného a velmi zajímavého rodopisu rodiny Mokrých se autorovi JUDr. Janu Kotousovi bezesporu podařilo obnovit a doplnit některé historické znalosti vděčných čtenářů.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, 7/2018

 


13. 7. 2018

Výstava k 100. výročí narození umělce Josefa Sahuly v městské galerii

Malíř Josef Sahula (1918 – 2006) patřil do velmi houževnaté generace, která celý svůj aktivní život spojovala s událostmi, které provázaly historii nově vzniklého československého státu. V době své základní školní docházky zažila okázalé oslavy desátého výročí republiky. Při vstupu na vysoké školy ji čekalo těžké rozčarování. Školy byly uzavřeny a obavy z vlastního osudu ji provázely po celou dlouhou dobu války. Josef Sahula začal v roce 1938 studovat na vysoké škole architektury a pozemního stavitelství při ČVUT v Praze a na přírodovědecké fakultě UK v Praze. V následném období přerušeného studia pracoval nejdříve jako animátor kresleného filmu a poté byl totálně nasazen jako kreslíř u firmy Junkers Praha.

Konec války tehdejší mladé lidi motivoval k plnému životnímu nasazení a urychlenému dokončení vzdělání. Josef Sahula studia dokončil během jednoho školního roku. Velkým přínosem pro další tvorbu bylo setkání s umělci – učiteli: Oldřichem Blažíčkem, Cyrilem Boudou, Josefem Sejpkou, Karlem Pokorným a Karlem Lidickým. V roce 1946 sám začal učit na gymnáziu v Poděbradech a o dva roky později byl přeložen do Prachatic. Základnou jeho učitelského působení se stalo nově zřízené Pedagogické gymnázium, později Střední pedagogická škola, a to až do roku 1983. Studentům, kterým předával své znalosti deskriptivní geometrie, rýsování a výtvarné výchovy, na něho vzpomínají jako na hodného a slušného člověka. Nelze opomenout jeho činnost v Lidové škole umění a v Klubu amatérských výtvarníků v Prachaticích.

Josef Sahula nepřestal tvořit ani ve vysokém věku. Rodák z Orlických hor našel domov v šumavské krajině, která se spolu s vesnickou architekturou stala hlavní doménou jeho obrazů. Návštěvník jeho výstav snadno uhodne, že měl rád především předjaří a jaro. Výstavy jsou procházkou stále opakujícího se koloběhu ročních období, který umělce nikdy neomrzel. Každoročně na stejných místech dokázal objevit novou kompozici, jinou barevnost i světlo. Podobné kouzlo nacházel v kyticích ze své pečlivě obdělávané zahrady či neposečené louky.

Výborný kreslíř při cestách po jihočeských městech vytvořil cenný soubor kreseb, akvarelů a především litografií. Zachytil tak dnes již často zmizelý půvab historických míst. Nezahálel ani při cestách do zahraničí. Jeho akvarely jsou mimořádným cestovním deníkem.

Malířova rodina velkoryse zapůjčila rozsáhlý soubor díla svého tatínka a dědečka do vodňanské galerie. Vystaveny jsou také obrazy z majetku Města Prachatice, Střední pedagogické školy Prachatice a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových – Referát Prachatice. Jihočeský kraj podpořil propagaci výstavy a vydání drobného katalogu. Výstavu lze navštívit do 9. září 2018.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, 7/2018


3. 7. 2018

Přátelská výtvarná technika šikovných dam - PATCHWORK

Členky Prácheňské umělecké besedy se sídlem v Písku zaplnily výstavní prostor vodňanské synagogy svou textilní a šperkařskou tvorbou. Výstavu pojmenovaly po velmi staré technice, která využívá malých kousků látek a jejich sešíváním dává novému dílu další rozměr. Vytváření patchworků a quiltů je velmi přátelské k životnímu prostředí na naší planetě (vhodný je i čtvereček látky 5 x 5 cm), ale především k lidem. Dokáže upevňovat jejich vzájemné vztahy. Na tvorbě quiltů se v minulosti podílely celé rodiny a společné sešívání kousků látek a následné quiltování, tedy ruční sešívání tří vrstev materiálu, bylo společenskou událostí. Šikovné dámy jejich obliba i láska ke quiltování sdružuje v Sekci užitého umění P. U. B. Za vystavujících devět žen na vernisáži promluvila paní Eva Chovancová (vpravo). Prodejní výstava patchworkových dek, art quiltů, šperků, tašek a hedvábných šátků je otevřena do 19. srpna 2018. Srdečně zveme!

Zpravodaj města Vodňany 2018/7


12. 6. 2018

Inspirativní životní příběh

Prom. biol. Jana Opatrná, CSc. se před časem obrátila na Městské muzeum a galerii Vodňany s prosbou o poskytnutí kresby exlibris Jana Zrzavého z muzejní sbírky do připravované knihy o prof. Karlu Benešovi.

Český biolog a teolog žil v letech 1939 – 1945 ve Vodňanech. Rodina řezníka Karla Beneše tu našla po určitých strastech útočiště po svém dobrovolném odchodu z okupovaných Prachatic. Bydlela v současné ulici A. Křižka čp. 139/I. Chlapec Karel Beneš v prvním roce pobytu dokončil první třídu a zapojil se do her klukovské party Židovské ulice či Na Vršku. V jedné z kapitol svého životopisu zejména vzpomínal na děti pekaře Fencla od naproti (dům čp. 145/I) a spolužáky, se kterými začal dojíždět do gymnázia ve Strakonicích. Zachytil několik válečných událostí. Se svými zážitky se svěřoval milovanému katechetovi Floriánovi Fenclovi. Obdiv za statečné postoje vyslovil P. Františku Srubkovi z Chelčic. Každý týden nosil jitrnice bez lístků malíři Janu Zrzavému, který mu neodmítl nakreslit obrázek do památníku. Vzpomínku na přírodu okolo našeho města si udržel po celý život: „Vždycky, když jedu přes Vodňany, vzpomenu si u vrchu Kulaťáku, že stromy, kterými je teď porostlý, jsem sázel s katechetou Fenclem. … Ty stromy už jsou značně vzrostlé“.

Prof. RNDr. Karel Beneš (1932 – 2006) se s úspěchem věnoval rostlinné anatomii a cytologii. Podílel se na založení Jihočeské univerzity, kde působil na Biologické a Teologické fakultě. Vynikl v mezioborových dialozích mezi teology a přírodovědci. Byl členem prezídia Křesťanské akademie. 

Jeho rukopis životopisu Apologia pro vita mea – Omluva mého života, se stal základem knihy, kterou připravil autorský kolektiv přátel a spolupracovníků. Zařazeny jsou také jejich vzpomínky, ukázky vědeckých a teologických prací a bibliografie publikovaných vědcových prací. Kniha je poctou mimořádnému člověku.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 2018/6


24. 5. 2018

Symfonie půvabu a krásy

Když jsem vstoupil do síně vodňanského muzea v bývalé synagoze v úterý 1. května 2018, jako bych se octl v jiném světě. V tu chvíli se pro mě čas zastavil a já nevěřícně těkal očima z obrazu na obraz a dychtivě klouzal pohledem z jednoho na druhý. Tak mocně jsem byl jimi přitahován. Jakoby z nich vyzařoval zvláštní žár a napětí a cosi se v nich dělo, co naléhalo a nutilo mě dívat se na ně jak u vytržení. To cosi dráždilo mé pocity a plnilo mé nitro. Tak nějak jsem to neovladatelně cítil. Bylo před zahájením výstavy s názvem Česká krajina v obrazech Vladimíra Mencla. Netušil jsem, kdo to je, a ani jsem nepátral po jeho referencích na Googlu. Úmyslně jsem se chtěl nechat překvapit. A úvod této stati hovoří o tom, jak moc mě to zasáhlo.

Po skončení vernisáže jsem pomalu, pozvolně a postupně šel od obrazu k obrazu a přistihl se, že přecházím téměř jakoby po špičkách v nábožné úctě. Abych nezabředl do slovních obratů, raději to zkrátím. Obrazy super, nálada výtečná, potěcha stoprocentní. A protože jsem si s panem Vladimírem Menclem, autorem této krásy, asi čtvrt hoďky povídal, napíši spíše o tom.

Každý člověk se ve zralém věku rád vrací do míst svého dětství a mládí, tím spíše umělec, který tu nachází nejen návaznost na minulé zážitky a inspirační zdroje, nýbrž také citové impulsy pro další tvůrčí práci. V této dlouhé větě je shrnuto vše podstatné o dětství a mládí pana Mencla. Jak říká: „Já jsem Buďejčák a matka byla ze statku v Hrdějovicích, tedy jsem typickej Jihočech selskýho původu."

Některé odpovědi byly tak vtipné a pojaté s humorem, že jsme se místy chlámali jak pominutí. Byl to rozhovor spíše na úrovni dvou přátel.

O to byl otevřenější a odvazovější, než povídání sešněrované pomyslnými konvencemi. On je pan Vladimír Mencl muzikant. Vystudoval na AMU klavír a poté v této instituci 40 let pracoval. Nejen že učil, ale i doprovázel naše slavné houslisty té doby. Například Alexandra Plocka a celoživotně Ivana Kawaciuka, ale i mistra violoncella Miloše Sádla a mnoho dalších. A co tedy malování? „No, na AMU jsme měli 3 měsíce prázdnin, čili mohl jsem malovat. A co jsem v penzi (15 let), tak už jenom maluji. A řeknu to trochu surově: už mě muzika nezdržuje od malování." Zakuckali jsme se smíchy. Je to prostě vtipálek a v jeho společnosti se cítím dobře. Inu, vždyť jsem také bývalý muzikant.

Všechny obrazy maluje v plenéru na Třeboňsku, kde to z mládí tak důvěrně zná. Nebudu se tentokrát pouštět do rozboru jednotlivých obrazů, jsou všechny výtečné a každého osloví. Závěrem bych uvedl ještě jednu epizodu z jeho vyprávění. S údivem jsem totiž naslouchal jeho výkladu o abstraktním umění, jež jsme si možná trochu zbožštili, ale podstata je trochu jiná. Jsou i malíři, kteří se pokoušeli namalovat hudbu. Své pocity při jejím poslechu přenést na plátno. Z toho pochopitelně musí vzniknout abstrakce chtícnechtíc. Touto malbou se zabývali např. Vasilij Kandinskij, český malíř žijící ve Francii František Kupka, ale třeba i mladá anglická malířka Melissa McCranken. Na vodňanské výstavě Vladimíra Mencla najdeme 34 obrazů krajin a květinových zátiší, ale jsou mezi nimi tři, které jako by do této kolekce nepatřily. Jsou to abstraktní obrazy nazvané RAPSODIE a obraz OBLAKA. Můj dotaz tedy směřoval i k těmto obrazům. Dostalo se mi odpovědi, z níž čišela dlouholetá zkušenost: „Tak tyhle obrazy jsem namaloval proto, abych všechny ty rádoby tzv. malíře abstrakce naštval. Vždyť jsou to nesmysly a blbosti, kterým ani ti, kteří to malují, sami nerozumí. A já takové obrazy mnou namalované vždycky na každou výstavu přidám, aby se jako vědělo, že to také umím." Odpověď jsem zkrátil a upravil.

Vřele výstavu mistra Vladimíra Mencla doporučuji, ale s návštěvou neotálejte, neboť se jedná o prodejní výstavu a v jejím závěru byste mohli uzřít její pouhé torzo. Končí 17. června 2018.

Josef Čábelka senior, Zpravodaj města Vodňany 2018/5

 


27. 3. 2018

Strakonický deník - Pozoruhodná výstava obrazů vyvolává nejrůznější emoce

Autor: Lenka Pokorná
Zdroj: https://strakonicky.denik.cz/kultura_region/pozoruhodna-vystava-obrazu-vyvolava-nejruznejsi-emoce-20180326.html


18. 1. 2018

Krátký i pestrý život spisovatele a dobrodruha

Český novinář a spisovatel Bohumil Havlasa se narodil 1. října 1852 v Bavorově. O místě jeho narození byl mezi regionálními historiky snad veden spor. K jeho zdárnému vyřešení a ukončení přispěl MUDr. Jan Antonín Mager, erudovaný genealog z Prachatic. Rod Havlasů pocházel ze Žíchovce nedaleko Strukovic nad Blanicí, kde budoucí spisovatel vyrostl. Gymnaziální studium přes pokusy na více místech nedokončil a v roce 1870 od zámečnického učení zběhl ke kočovnému divadlu. O dva roky později se stal studentem obchodního ústavu v Praze a následně v roce 1874 úředníkem. Již v létě toho roku vyslyšel výzvu v časopise Lumír a odjel na Šumavu podávat zprávy o kůrovcové kalamitě. Ani v pražské redakci Národních listů, kam ho přivedl Jan Neruda a bratři Grégrové, nevydržel. V srpnu 1875 odjel jako jejich zpravodaj na Balkán. Zde se aktivně zapojil do bojů povstalců proti Turkům. K návratu ho přiměl nedostatek peněz. Domů cestoval společně se spisovatelem J. Holečkem. Následující rok podnikl cestu do Paříže, navštívil Švýcarsko a Bavorsko. Nedostatek finančních prostředků ho přivedl ke změně politického postoje a vstoupil do redakce stranického deníku Staročechů Brousku. Válečná situace na Balkáně stále zneklidňovala však jeho dobrodružnou povahu. Na jaře 1877 se rozhodl účastnit rusko-turecké války jako ruský dobrovolník. O Velikonocích se rozloučil se svou matkou i dívkou, ale i s přáteli, mezi kterými nechyběl J. Neruda, O. Mokrý a F. Herites. Bratři Grégrovi mu věnovali pušku. Z číčenického nádraží odjel na Kavkaz. V Alexandropoli (dnes arménské město Gjumri) nastoupil k nižegorodskému dragounskému pluku. Odtud posílal frontové zprávy do Prahy. Dne 2. listopadu 1877 podlehl nákaze břišního tyfu ve vojenské nemocnici v Alexandropoli. B. Havlasa během svého krátkého života napsal několik próz a divadelních her. Za nejlepší dílo je považován román „Tiché vody“ – milostný příběh, jehož dějištěm je zámek v Dubu a jeho okolí. Byl literárním chráněncem V. Hálka. J. V. Sládek a S. Čech věnovali jeho památce básně. Mnozí napsali nekrokology. Dne 26. srpna 1886 bylo ve Vodňanech uspořádáno setkání spisovatelů. Společně navštívili Bavorov, Helfenburk a Strunkovice, kde byla odhalena pamětní deska od Jos. Maudra na Havlasově rodném domě. Mezi přítomnými umělci byl také J. Zeyer, který tehdy poprvé navštívil Vodňany.

 

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, 11/2017, s. 12.

 

Pamětní deska Bohumila Havlasy se nachází na jeho rodném domě čp. 19 (dříve čp. 89) v Prachatické ulici v Bavorově. Odhalena byla v roce 1927 při příležitosti oslav 75. výročí spisovatelova narození. Vytvořil ji akademický sochař Franta Kos z Prahy. Její odlitek (viz foto) se nachází ve sbírce Městského muzea a galerie Vodňany. V roce 1972 byla umístěna spisovatelova busta před domem jeho rodiny ve Strunkovicích nad Blanicí. Jejím autorem je sochař František Mrázek z Č. Budějovic.

 


18. 1. 2018

Ten, kdo překládá

Překladatelé sice patří mezi ceněné odborníky v oblasti knižní kultury, přesto jim v tiráži knih přece jen nevěnujeme takovou pozornost jako samotným autorům. Zároveň je bezesporu pozoruhodné, že tato vysoce odborná činnost v zprostředkování cizojazyčných publikací může být i koníčkem. Libor Zezula z Vodňan patří mezi obdivovatele literárního díla Američana Johna Dicksona Carra (1906 – 1977), spisovatele anglických detektivek „Zlaté éry“. Z pozice své současné profese vybudoval velmi podrobné webové stránky jednoho z nejlepších autorů kriminálního či hororového příběhu v kulisách atmosféry nadpřirozena se zápletkou dokonaných vražd. Vybraný spisovatel své čtenáře mistrovsky odvádí od jasných skutečností a až v závěru dramatického děje je nechává prozřít. Autorovi stránek se zdařilo shromáždit údaje ke všem dílům J. D. Cara, a to jejich vydání v angličtině, v češtině a slovenštině, ale i jejich filmová a TV zpracování. Jazykově dobře vybavený propagátor v Čechách dosud opomíjeného spisovatele se rozhodl, že dosud nepřeložené a u nás nevydané detektivky bude překládat a vydávat pro úzký okruh přátel. Určitě neočekával, že zájem o jeho překlady překročí hranice tohoto okruhu. Na jaře letošního roku nakladatelství a vydavatelství Volvox Globator vydalo jako první svazek nové edice Detektiv knihu J. D. Carra Ten, kdo šeptá, kterou přeložil dle anglického vydání z roku 1955 právě Libor Zezula. Pro první české vydání napsal také epilog. Blahopřejeme a držíme palce do dalších překladatelských úspěchů!

 

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, 1/2018, s. 15.

 


18. 1. 2018

Kulaté vodňanské osmičky

Česká veřejnost si v letošním roce připomene řadu kulatých výročí. Velmi významný je bezesporu jubilejní vznik samostatného Československa. Nebudou však jistě opomenuty i nechvalně známé události v letech 1938, 1948 a 1968. V době masivní mediální celorepublikové kampaně „osudových osmiček“ tak můžeme snadno opominout významná výročí, která nalézáme v historii našeho města.

700 let

Nejstarší dosud známá písemná zmínka – jako rozhodčí sporu uveden komorník z Vodňan (1318).

550 let

Porážka Vodňanských u Kraví hory u Strpí vojskem katolické Zelenohorské jednoty, bojující proti králi Jiřímu z Poděbrad (1468).

490 let

Dokončena stavba rybníka Dřemliny a tak uzavřena soustava rybníků v blízkosti města. (1528).

330 let

Císař Leopold I. obnovil pravidelné úterní trhy, které se konají dodnes (1688).

170 let

Povolena ve městě hlavní škola (1848).

90 let

Postaven železobetonový obloukový most přes řeku Blanici na písecké silnici (1928).

70 let

Vydána stať Dr. Václava Mosteckého „Vodňany a rok 1848“ při příležitosti 100. jubilea (1948).

50 let

Rozsáhlý požár budovy radnice (1968).

40 let

Ve spolupráci s Národní galerii se konala výstava obrazů a kreseb Jana Zrzavého (1978).

20 let

Založeno Městské hospodářství, pověřené správou majetku města (1998).

Některé vybrané události ovlivňují dění ve Vodňanech dodnes a mohou být skvělou příležitostí ke společné oslavě:

 

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, 1/2018, s. 14.

 





Projekt aktualizace webových stránek byl realizován v rámci dotace Jihočeského kraje.




Top
Tato stránka používá soubory cookies. Pokračováním v prohlížení této internetové stránky nebo kliknutím na tlačítko Souhlasím, souhlasíte s jejich použitím. Další informace Souhlasím
Français Deutsch Italiano Polski English