My a média

7. 7. 2016

Modelář David Valenta

Modelář David Valenta, nyní již bývalý žák 9. třídy ZŠ Bavorovská, poprvé vystavuje soubor více než padesáti hradů, zámků, turistických chat, ale i technických modelů a světových mrakodrapů od známých návrhářů papírových modelů ABC, Betexa, Papírový svět aj. Zálibě se věnuje asi tři roky. Architektonické modely ho přivedli také k záměru studovat Střední průmyslovou školu stavební v Č. Budějovicích. Po prázdninách mu přejeme hodně studijních úspěchů. Na návštěvníky se v městské galerii těšíme až do 18. září 2016.

 

Jitka Velková, Zpravodaj města Vodňany, červenec 2016

 


7. 7. 2016

Napnuté plachty malíře Václava Junka

 

Ve vodňanské galerii byla otevřena výstava snad pro všechny generace, ale především pro přátele a milovníky přírody, zvířat, dobrodružné literatury a dalekých cest skutečných i těch vysněných. Zdálo se, že je rozhodnuto, že dílo malíře Václava Junka již budou znát jen blízcí příbuzní, přátelé, známí a několik znalců. Kurátorka Petra Čvančarová, malířova vnučka, její strýc – spisovatel Václava Junek ml. a Městské muzeum a galerie Vodňany se společně rozhodli to změnit! Umělec se narodil v Kladně a chudé prostředí, ve kterém vyrostl, nenasvědčovalo, že se stane ilustrátorem knížek, které se budou tajně s baterkou číst pod peřinou (Trosečníci ledového moře, Lovci orchidejí, Pouští a pralesem a mnoho dalších). Natož, že se několik generací prvňáčků bude podle jeho obrázků v „červeném“ slabikáři učit číst! V roce 1934 začal studovat Uměleckoprůmyslovou školu a po třech letech Akademii výtvarných umění v ateliéru významného umělce Jakuba Obrovského. Studijní cesty po Itálii, Řecku, Bulharsku, Turecku a Jugoslávii otevřely mladému výtvarníkovi obzory, které pravděpodobně zcela odpovídaly jeho skutečnému naturelu. Láska k vodě – moři a k plavidlům obřích rozměrů ho provázela po celý život. Neuvěřitelné technické znalosti o jejich stavbě přenášel do dobrodružných knížek i na obrazy z přístavů. Ne náhodou věnoval grafický hold mořeplavci Richardu Konkolskému, prvnímu Čechoslovákovi, který v roce 1975 na své lodi Niké obeplul zeměkouli. Stejnou uměleckou poctivost vkládal do dětských leporel a pohádek. Oblíbenými hrdiny jsou domácí, divoká i exotická zvířata. Žádné malé dítě není na pochybách, o které zvíře se vždy jedná. Věnoval se také komiksu. V roce 1941 během své práce v nakladatelství Melantrich musel dokonce zaskočit za Dr. Jana Fischera a nakreslit několik pokračování Rychlých šípů pro Mladého hlasatele. Toto spoluautorství však skončilo záhy zákazem vydávání časopisu. Malíř maloval, kreslil, věnoval se grafice. Dle pamětníků to vše dělal rád, s neuvěřitelnou pílí a až s dětským zaujetím. Prožil bohatý společenský život v Praze, na chatě ve Zbečně i na cestách. Znal se s řadou osobností, které vstoupily do historie české kultury. Hrabalovy Slavnosti sněženek ho připomínají bohužel jen epizodně. Uspořádání současné výstavy podpořil Jihočeský kraj, partnerství přijala Galerie Kodl a Rámování Čvančara a Houska. Pro návštěvníky je připraven barevný katalog, do kterého vzpomínku na svého otce napsal spisovatel Václav Junek ml. Malíř svůj vlastní dobrodružný život měl uložený v ateliéru na Václavském náměstí. K jeho vybavení patřil také model slavného klipru Thermopylae o délce 1,6 metrů, který je nyní vystaven společně s autorovými obrazy, ilustracemi, grafickými listy a knihami ve vodňanské galerii až do 18. září 2016. Srdečně zveme!

 

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, červenec 2016


7. 7. 2016

Darované poklady

V roce 2015 byly sbírky Městského muzea a galerie ve Vodňanech obohaceny o několik kovových předmětů z doby bronzové a z doby římské, nalezené detektory kovů v okolí města. Tyto artefakty spolu s dalšími podobnými nálezy, které byly získány do sbírek Jihočeského muzea v Č. Budějovicích a Prácheňského muzea v Písku potvrzují intenzivní osídlení oblasti dolního toku řeky Blanice (Vodňanska) v době bronzové, železné i římské. Takto nalezené historické kovové předměty se však často za účelem odborného posouzení k archeologům vůbec nedostanou. Informace o nich se ztrácejí a nemůže tak dojít k cenným změnám našich představ o životě v určených obdobích. O to významnější je spolupráce s amatérskými badateli, kteří své nálezy přinesou nejen archeologovi k posouzení, ale podělí se i o velmi přesné nálezové okolnosti. V městském muzeu (synagoze) jsou nyní vystaveny již předměty určené i odborně popsané a především za tím účelem darované vodňanskému muzeu nálezci – panem Zdeňkem Křížem a panem Jaroslavem Biehunkem. Děkujeme! Další nalezené a darované předměty jsou nyní konzerovány. Spolu s archeology – Jiřím Fröhlichem z Písku, doc. Ondřejem Chvojkou, Ph.D. a PhDr. Petrem Zavřelem z Jihočeského muzea i Ing. Mgr. Markem Parkmanem z Prachatického muzea, kteří napomohli popsání předmětů, jejich publikování i vystavení, můžeme jen doufat, že se nadále bude dařit dokumentovat a pro muzejní sbírky zachránit další kovové předměty z Vodňanska. Výstavka potrvá do 30. září 2016.

 

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, červenec 2016


7. 7. 2016

Pavel Horák vystavuje podruhé ve Vodňanech

Výtvarník Pavel Horák okouzlil vodňanské milovníky umění již na přelomu let 1998 – 1999 v městské galerii. Přátelé i vzpomínky z dětství (do našeho města jezdíval na návštěvu ke své tetě) ho přivedli do vodňanských galerií podruhé. Jeho pestrobarevné tisky si nyní můžete prohlédnout v minigalerii U zubaře. Zobrazuje oblíbená městská zákoutí i zdánlivě obyčejné věci. Obrazy odráží nejen jeho kreslířskou dovednou, ale především fascinující fantazii. Rodák z Prahy v letech 1952 – 1967 působil ve Filmovém studiu Barrandov. Jako pomocný režisér spolupracoval se známými filmovými tvůrci – M. Fričem, J. Polákem, V. Sísem, J. Němce, J. Roháčem a M. Formanem. Výtvarné činnosti se plně věnuje od roku 1968, kdy opustil tehdejší Československo. Nejdříve žil v Nizozemí (známý pod jménem Van Den Berg). Na počátku 80. let 20. století našel uplatnění v německé televizi i filmu a usadil se v Mnichově. Od roku 1999 žije v blízkosti Pasova. Prodejní výstavu obrazů s optimistickým pohledem na svět v galerii manželů Pelíškových můžete navštívit v pracovní dny do 15. září 2016.

 

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, červenec 2016


30. 6. 2016

Šumavská odysea - vzpomíná Josef Chrástka

Jsem Jihočech, rodák z malebných Novohradských Hor. Dětství, jinošská léta až do svých 27 jsem prožíval v překrásné šumavské krajině mezi Třístoličníkem a Boubínem v blízkost Teplé a Studené Vltavy. Do Volar jsme přišli v červnu 1945, hned po skončení 2. svět války. Bylo mi pět a půl roku a mnoho si z té doby nepamatuji, jen silné zážitky. A bylo jich hodně! Všude, kam se oko podívalo, zničená vojenská technika. Co bylo nejhorší? Spoustu nevybuchlé i ještě nepoužité munice. Stále mám před očima mrtvá těla dvou chlapců ve věku 10 a 12 let. Z vyprávění vím, že bojovou techniku pod dohledem Američanů stahovali zajatí němečtí vojáci na fotbalové hřiště. Tam, zbavena munice, zůstala dosti dlouho a byla rájem pro nás kluky. Ale co si živě pamatuji, to už mi bylo 10 let, našli jsme ruční útočný granát. Dohodli jsme se, že ho odpálíme. Za výtopnou byly uloženy železniční pražce. Ze vzdálenosti asi deseti metrů jsme ho házeli na tyto pražce a granát - ani po šestém pokusu stále nic. Tolik členů měla naše parta. Tak jsme se rozhodli granát odpálit v ohni. Rozdělali jsme velký oheň a granát do něho hodili. Zalehli za násep a čekali. Čekali jsme dlouho, oheň dohořel, už jen žhavé uhlíky a v nich granát. Ignorant! Už nám bylo jasné, proč Hitler musel prohrát válku. Stoupli jsme v kruhu kolem skomírajícího ohně a svorně jsme ho jako správní chlapi uhasili. Odcházeli jsme rozmrzelí z neúspěchu, když náhle ohlušující rána a v tom momentě jsme leželi s nosy zarytými v zemi. No, dopadlo to dobře!

 

V letech 1954 - 1957 absolvoval ŽU SPZ č. 2 v Českých Velenicích, již jako 19 letý složil úspěšně zákonitou kotelní zkoušku na parní lokomotivy a na motorové vozy. Po roce jsem se oženil a třetí den po svatbě rukoval na vojnu. Po vojně jsem sloužil až do roku 1967 ve Volarech. Touha po velkých, silných a hlavně rychlých lokomotivách mne zavedla do lokomotivního depa Cheb. Tady jsem si udělal zkoušky na elektrické lokomotivy napájené proudem o napětí 25 000 voltů. Splnil se můj sen. Čtyřicet let jsem jezdil jako strojvedoucí. Krásná práce!

 

Vzpomínek je moc, ale jen jedna je nejsilnější, na tu nelze zapomenout. Na Šumavu a na malebnou, laskavou krásu jižních Čech. Nikdy nezapomenu na blankytně modrou oblohu, čistou, bez mlžných pruhů od letadel, na sytou zeleň hustých, hlubokých lesů plné hřibů a lišek. Na pestrobarevnost rozkvetlých luk, ovocných stromů lemujících silnice, na průzračnou čistou vodu potoků i říček plných raků a pstruhů. Co tady bylo ptactva, koroptví celá hejna, bažantů jakbysmet. A zvěře? Ve Volarech v noci běhali zajíci po náměstí. Pamětníci myslivci, jsou-li ještě, mohli by vyprávět, jaké bývaly výřady po honu tehdy a dnes. Asi nemusíme chodit daleko, stačí se rozvzpomenout na zimní měsíce, kdy mezi Pražákem, Vodňany a Číčenicemi se na velkých plochách po obou stranách železnice pěstovala ve velkém zelenina, převážně hlávkové zelí. To byla mračna zajíců, kteří se prohrabávali sněhem ke kořenům od zelí, které zůstávaly v zemi, aby zjara po zaorání obohatily půdu. To se psal rok 1958 a já jako 18 letý jsem jezdil na parních lokomotivách jako topič. S nadsázkou se říkalo: "chceš-li zajíce, hoď kus uhlí, nemůžeš minout." Jistěže jsem nehodil, při mé povaze to ani nepřicházelo v úvahu. Trpěl jsem dost, už když mi pod kola skočila srnka, zajíc nebo se těsně před čelem vlaku zvedlo hejno koroptví či bažantů. Bylo mi to moc líto, ale byl jsem bezmocný. Ano, bylo u nás krásně do té doby, než přišla kolektivizace zemědělství. Zmizely seníky z luk, rozoraly se meze a s nimi zmizely i husté řady lísek vysázené na stráních po vrstevnici, aby zadržovaly vodu a ptactvo mělo kde hnízdit. Všechno začalo být jinak. Potraviny a tabákové výrobky byly tehdy na lístky, dokonce i uhlí bylo na příděl. Nejvíce postižena byla starší generace a důchodci. Příděl uhlí stačil tak na polovinu topného období, a tak se přitápělo vším, co hořelo. Stávalo se hodně často, že postávali starší lidé kolem tratě vždy v blízkosti přejezdů polních cest a posunky nás prosili o shození kusu uhlí, který si na kárce odvezli domů. Stávalo se však, že pokaždé jsme kusové uhlí neměli. Tak jsme vymysleli takovou věc, že při sestavování vlaku v Číčenicích jsme zařadili vůz s uhlím hned za mašinu, odjistili z bočních dveří až na jednu všechny západky a tu jedinou spojili drátem na mašinu. No a pak na vhodném místě jen zatáhli za drát a ... bylo! Pravidelně se stávalo, když jsme ve Vodňanech manipulovali, postávali dědové a babičky s kárkami na place a trpělivě čekali. Vždy jsem jim nasypal, co se vešlo. Se slzami v očích děkovali. A nejen ve Vodňanech. To bylo všude, po celé trati z Protivína do Volar. Nejen tady, pomáhalo se po celé republice. Bylo to trestné, věděli jsme to všichni. Za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví byly vysoké tresty, ale i tehdy platilo - není žalobce, není ani soudce. A nebyl!! Kdo byl nablízku, se otáčel, aby nic neviděl.

 

Stesk po té krásné jihočeské krajině, po zelených hlubokých lesích, po Vltavě, po Šumavě mě provází po celý život. Stále se vracím a vzpomínám, jak jsem jako kluk lovil raky, nosil mamince luční kytičky do vázy, nebo ležíc na zádech v trávě hleděl do čisté, sytě modré vesmírné dálky až jsem usnul. I dnes, po dlouhých letech, často večer než jdu spát, si na monitoru pustím kolekci obrázků ze Šumavy a v duchu se přenesu tam, kde mi bylo krásně, kde jsem zapomněl na všechny starosti a trable tohoto světa. Okolo mne bylo jen ticho, klid, volná krajina, překrásná Šumava. Bohužel, dnes je tomu jinak! Krásná? Zůstává i nadále, ale smutně krásná. Kam oko dohlédne, samé mrtvé stromy. Co nezničil kůrovec, dokonal orkán Kyrill. Šumava trpí, bojuje o přežití, volá o pomoc! Čeká ji dlouhá, předlouhá cesta! Přejme jí, aby na konci té cesty byla opět svěží a ZELENÁ!!!

 

Výstava barevných fotografií Josefa Chrástky se koná od 1. července do 30. září 2016 ve vodňanském infocentru. Srdečně zveme!

 

Zpravodaj města Vodňany, červenec 2016


6. 5. 2016

Světla ve vodňanské synagoze

V neděli 1. května jsme společně s výtvarníky Janou Peškovou a Ivanem Bukovským i návštěvníky vernisáže jejich výstavy rozžali svíčky na devíti sedmiramenných svícnech v městském muzeu. Memora – sedmiramenný svícen – je odvěkým symbolem judaismu. Sedm ramen odkazuje na sedm dnů stvoření. Světlo této tradiční „lampy“ ve vodňanské synagoze uhaslo na počátku druhé světové války. Dne 18. dubna 1942 muselo 82 vodňanských obyvatel židovského vyznání nastoupit na českobudějovickém nádraží do transportu Akb. Byli odvezeni do Terezína a následně ještě v dubnu 1942 do vyhlazovacích táborů v Polsku. Uvedeným transportem opustilo jižní Čechy 910 Židů, z nich 879 zahynulo a pouze 31 přežilo holocaust. Někteří vodňanští židé zemřeli již v Terezíně a většina byla zavražděna v polských táborech. Nikdo se domů nevrátil. Zkušená keramička Jana Pešková z Českého Krumlova vytvořila ve spolupráci s kovářskými umělci originální keramické svícny, které odkazují na tragický osud obětí holocaustu. Stejné myšlenky jsou určující také pro tvorbu příbramského malíře Ivana Bukovského. Surovost zacházení s židy ve 20. století přenáší bravurní malbou na rozměrná plátna. Oba umělci nevystavují v našem městě poprvé a zdejší synagogu si pro společnou výstavu nevybrali náhodně. Zcela zde naplňují myšlenku tohoto kulturního prostoru – rozvíjí návštěvníkovo estetické vnímání a zároveň svým uměním apelují na naší historickou paměť. Výstava potrvá do 19. června 2016.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, květen 2016


6. 5. 2016

Zlatý kolovrat do Vodňan přiveze Jana Procházková

DěS – Dětské Studio při Městském divadle Český Krumlov, existuje pod taktovkou skvělé pedagožky Jany Procházkové sedm let. Soubor pracuje většinou technikami dramatické výchovy a schází jednou týdně na 2 hodiny ve zkušebně divadla, jednou za rok na dvoudenním soustředění v divadle a třídenním soustředění na základně DDM Č. Krumlov. Počet dětí se neustále mění (cca 14 – 18). Soubor se zúčastňuje krajských přehlídek dětského divadla (letos v Bechyni) a v roce 2014 postoupil s inscenací Císařovy nové šaty na Národní přehlídku do Svitav. Scénář pro  představení Zlatý kolovrat vychází ze dvou předloh: Karel Jaromír Erben Zlatý kolovrat, ze sbírky Kytice, a z textové předlohy inscenace Kytice, souboru Semafor. Také z dalších nápadů, které vznikly při společné práci členů DěSu. Vzhledem k tomu, že jednotlivé postavy mají i několik interpretů, je každé představení prakticky originálem, vlastně i premiérou. Držme si proto všichni palce, vy v hledišti i my na jevišti, a to v pátek 10. června v 19,00 hodin v synagoze!

 

 

Paní Jana Procházková v městské galerii v roce 2012. Foto Pavel Hrdina

Zpravodaj města Vodňany, červen 2016


15. 4. 2016

Přes čtyři tisíce jeřábů letí z Vodňan do Japonska

O nedělním odpoledni 20. března zněly vodňanskou galerií tóny skladby „Přívětivá krajina“ od Bedřicha Smetany. Nezapomenutelně nám ji hrála japonská klavíristka Miho Fukuda. Otevřenými okny do výstavního sálu proudilo (konečně) jarní slunce. Mnozí z vás krásné počasí jistě využili pro procházku v přírodě či v ‚přívětivé krajině‘ okolo Vodňan. O to jsem vděčnější, že vás tolik zavítalo i na zakončení výstavy „Z Hirošimy do Nagasaki“. Dovolte mi touto cestou se za výstavou krátce ohlédnout a zejména PODĚKOVAT.

 

Z Hirošimy do Nagasaki

V loňském létě jsem šel z Hirošimy do Nagasaki. Chtěl jsem si tou cestou připomenout válku – jaké hrůzy tam dokázala napáchat před 70 lety, jak i dnes zuří na mnoha místech světa.

Před pěti lety jsem také putoval ze svých rodných Vodňan do Jeruzaléma. A stejně jako tenkrát v Evropě a na Blízkém Východě, i v Japonsku jsem chtěl zjistit, co pro lidi dnes znamená, když se řekne VÍRA – NADĚJE – LÁSKA.

Během 450kilometrové cesty jsem oslovil celkem 60 lidí, zda by mi jednu z těchto nejryzejších ctností nezachytili na korespondenční lístek. Mohli si zvolit ze tří barev: zelená symbolizovala Víru, modrá Naději a červená Lásku. Vzniklé pohlednice jsem rozeslal příbuzným a přátelům do Česka a dalších koutů světa. Všechny pohlednice a portréty jejich autorů byly pak během uplynulých dvou měsíců vystaveny ve vodňanské galerii. Návštěvníci se tak mohli dozvědět o událostech, které se udály na sklonku druhé světové války v Japonsku a současném pohledu Japonců. Zároveň těžištěm výstavy byla výzva i pro každého z nás – co pro mír ve světě můžeme udělat tady a teď.

Některé příběhy by myslím (doufám) neměly být nikdy zapomenuty...

 

Příběh Sadako Sasaki

Sadako byly dva roky, když 6. srpna byla svržena atomová bomba na Hirošimu. Bombardování přežila bez viditelného zranění a vyrůstala v silnou a zdravou dívku. Ve věku 11 let (9 let po svržení atomové bomby) ale náhle dostala závratě. Diagnóza zněla leukemie, nemoc způsobená ozářením z jaderného výbuchu. Sadako poslali do nemocnice v únoru následujícího roku.

Nejlepší přítelkyně pověděla Sadako starou japonskou legendu, která říká, že každému, kdo složí tisíc papírových jeřábů (origami), se splní jedno přání. Sadako si přála, aby se uzdravila. Posledních 14 měsíců svého života strávila v nemocnici a za tu dobu složila na 1400 papírových jeřábů. Zemřela ve věku 12 let. Její spolužáci jí na pohřeb složili dalších tisíc jeřábů, kteří byli pohřbeni spolu s ní...

Po její smrti přátelé a spolužáci, inspirováni její odvahou a vytrvalostí, vydali knihu publikující její dopisy. Pak odstartovali hnutí požadující, aby byl jí a všem dětem zabitým atomovou bombou v Hirošimě postaven památník. Roku 1958 byla v Parku Míru v Hirošimě odhalena socha Sadako držící v rukou zlatého jeřába. Na památníku stojí nápis: „Toto je náš pláč. Toto je naše modlitba. Mír ve světě.“

Sadako se stala známým symbolem důsledků použití jaderných zbraní. Zároveň každoročně k jejímu památníku v Hirošimě putují složení jeřábi od dětí i dospělých z celého světa. Svou výstavou jsem chtěl všechny návštěvníky pozvat, abychom jeřáby míru do Hirošimy a Nagasaki poslali i my.

 

 

Skládání jeřábů na výstavě

Každý, kdo se rozhodl složit origami jeřába, mohl si zvolit ze tří druhů papíru, přičemž zelená barva stejně jako u pohlednic představovala Víru, modrá Naději a červená Lásku. Přiznám se, že když jsme 7. února zahajovali výstavu, tak jsem ve skrytu duše doufal, že se do poloviny března podaří složit alespoň tisícovku jeřábů – aby se symbolicky naplnila japonská legenda a přání Sadako a dalších válkou postižených dětí, které ze všeho nejvíce toužily po ‚míru ve světě‘. Že se složených jeřábů nakonec sejde více jak čtyři tisíce (!), by mě ani ve snu nenapadlo.

Skvělé zázemí pro výstavu i doprovodný program připravili zaměstnanci vodňanského muzea a galerie (MaG). Díky jejich přesně vedené statistice mohu uvést, že školního programu o Japonsku a skládání jeřábů se zúčastnilo: 31 školních tříd a zájmových oddílů (skauti, Káčata – mladí hasiči z Pražáku, Klub Pavučina), tj. 513 žáků a studentů vodňanských škol, za doprovodu 44 pedagogů a vedoucích. Děti z mateřských škol a 1. tříd se naučily skládat origami labuť. Děti od 2. třídy už skládaly „obtížnější“ origami jeřáby. Všechny byly opravdu velmi šikovné. Studenti a děti si navíc odnášeli připravené barevné papíry do škol a zpět přinášeli hotové origami jeřáby. Projekt podpořili mj. i žáci ZŠ E. Beneše v Písku a studenti gymnázií z Českých Budějovic. Dalších dobrovolnic a dobrovolníků, kteří skládali jeřáby přímo v galerii či je donášeli jednotlivě, bylo opravdu nespočetně. MaG Vodňany děkuje zvláště průvodkyni paní Martě Vejvodové, která jeřáby skládala neúnavně doma.

V neděli 20. března jsme tak při zahájení dernisáže ve 14,00 hodin napočítali 4317 origami. Rychle přispěchal Vojta Holý a přinesl tři jeřáby na zaokrouhlení. Ještě když japonská klavíristka hrála na klavír vedle Smetany i Bohuslava Martinů a japonskou lidovou píseň, tak přinášeli další návštěvníci v taškách nové a nové origami. V 15,00 přiběhl Daniel Benko se sáčkem 43 jeřábů...

 

Vřelé díky 

Těch, kteří se podíleli na přípravě výstavy i skládání jeřábů, bylo mnohem více, než bych zde dokázal vypsat. Všem, kteří jste přiložili ruku k našemu společnému dílu, patří NEJSRDEČNĚJŠÍ DÍK.  

Příběh jeřábů z Vodňan ale tímto nekončí. Nyní jich půlka poputuje z Vodňan do Parku Míru v Hirošimě a druhá polovina do Muzea atomové bomby v Nagasaki. Poletí tak doslova přes celou zeměkouli. Pevně věřím, že při jejich cestě přes Evropu a Asii zavane duch míru i do oblastí, kde dnes zuří válka a boje.

V 60. letech minulého století byl popsán „motýlí efekt“, který popisuje jev, kdy i nepatrné mávnutí motýlích křídel nad Tokiem může v New Yorku způsobit uragán. A nám se nyní ve Vodňanech opřelo do vzduchu na 9000 křídel jeřábů míru...

 

Pavel Janšta, Zpravodaj 2016/4


5. 4. 2016

Poslové vodňanského jara

Spisovatel Julius Zeyer obdivoval dům, ve kterém mu rodina přítele Františka Heritese našla v letech 1889 – 1899 druhý domov ve Vodňanech. Sám ho nazýval „paláčík“, ale tradičně se v jeho době užívalo pojmenování „U čápů“. Vysvětlení popsal ve Vodňanských vzpomínkách F. Herites: „ Domu se tak říkalo, protože na něm po dlouhá léta hnízdili každoročně čápi, až jednou nějak bylo jim ublíženo, i nepřilétali pak už několik jar; na střeše za komínem však dosud hnízdo a snad přece jednou sympatický aristokrat mezi ptáky zapomene na lidské křivdy a přiletí.“ Tak v literární historii zůstalo zaznamenáno zatím nejstarší známé místo s čapím hnízdem na Vodňansku, a to v době, kdy čáp bílý byl považován za vzácného hosta jižních Čech i jižní Moravy. Od té doby až doposud „Zeyerův dům“, sídlo Středního odborného učiliště služeb, již nikdy čápi nevyhledali. Jsou však jiná místa, kam snad nejpopulárnější a velmi sledování tažní ptáci pravidelně přilétají.


5. 4. 2016

Kamarádi vystavují ve Vodňanech, aneb je nás pět

Sochaře Ladislava Janoucha váže k jižním Čechám několik pevných pout. Studoval Střední průmyslovou školu keramickou v Bechyni, kde na celý život získal některé kamarády – výtvarníky. Je obdivovatelem a zároveň sběratelem rozsáhlého výtvarného díla Vojtěcha Kubašty, jehož úžasné pohlednice Vodňan se prodávají dodnes. Rád přijal tak pozvání do městské galerie, ve které v roce 1984 V. Kubašta vystavoval. S sebou přivezl především své přátele a také průřez ze své tvorby. Sochy ve sportovním dynamickém pohybu, alegorie z antického bájesloví nebo torza ženských linií. Bez ohledu na obtížnou přepravu představuje svá díla v širokém spektru materiálu – dřevo, mramor, opuka, bronz, laminát … Sochy k návštěvníkovi promlouvají v harmonii s obrazy a fotografiemi jeho přátel. Soubor zátiší „Po čaji“ Václava Zoubka vtáhne množstvím předmětů a chutného ovoce, jejich kombinací i změnou uspořádání. Přítomnost ženy při „stolování“ někdy jen tušíme a jindy její silueta ještě nestačila odejít z umělcovy mysli. Malíř nám vlastně nechce prozradit, s kým čaj pil? V. Zoubek na výstavu zařadil také olejomalby inspirované vodní hladinou. Potěšil tak nás Vodňanské! Již podruhé zde vystavuje malíř, grafik a ilustrátor Josef Velčovský, který je zároveň pozoruhodným cestovatelem. Nepíše deníky, články, nedělá videoprojekce a přednášky. Svá pozorování známých i neznámých koutů světa přenáší do imaginativních a poetických krajin. Dokáže překvapit promyšlenými a jednoduchými symboly, které nás nenechávají na pochybách, odkud nám „posílá“ svůj humorný pozdrav. Nakonec překvapený autor mohl vystavit i obraz, který mu byl před několika lety ukraden. Fotograf Ivan Král často projíždí naše město z Prahy na Šumavu a zpět. Krajiny z okolí Nové Pece a Lipna nejsou jen kolekcí barevných fotografií, ale jedná se o obrazy. Autor tu jasně dokládá, že i v době kvalitní digitální techniky dostupné téměř všem nelze bez talentu a uměleckého zaujetí vytvořit hodnotné fotografické dílo. Výtvarník Aleš Knotek nám na první pohled dává největší svobodu. Návštěvníci procházejí okolo rozměrných obrazů, jejichž názvy podporují ještě více poletující fantazii v jejich mysli. Alchymie kombinované techniky je v souhře s úspornou kresbou. Na druhý pohled se vše ale změní. Jsme na cestě lidského života, kterou se všemi těžkostmi i radostmi šlapeme všichni.

 

Všichni vystavující umělci se umí především pozorně dívat na vše, co je obklopuje a co se děje v jejich blízkosti. Svá pozorování uvážlivě vkládají do svých děl. Využijte i Vy svého zraku a přijďte se podívat. Výstava bude přístupná do 15. května 2016.

 

 

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, 2016/4




Projekt aktualizace webových stránek byl realizován v rámci dotace Jihočeského kraje.




Top
Tato stránka používá soubory cookies. Pokračováním v prohlížení této internetové stránky nebo kliknutím na tlačítko Souhlasím, souhlasíte s jejich použitím. Další informace Souhlasím
Français Deutsch Italiano Polski English