My a média

V květnu 2018 došlo k zajímavému kontaktu mezi vodňanským městským muzeem a galerií a Melanchthon-Forschungsstelle der Heidelberger Akademie der Wissenschaften, která realizuje jeden z dlouhodobých výzkumných projektů Teologické fakulty tamější Ruprecht-Karls-Universität, nejstarší univerzity v Německu (založena 1386).

Němečtí badatelé od roku 1963 vydávají korespondenci Filipa Melanchthona (1497 – 1560), jednoho z předních představitelů německé reformace, mj. autora augsburského vyznání víry a zakladatele německého protestantského školství, který na akademickou půdu vstoupil studiem v Heidelbergu. Přednášel pak převážně ve Wittenbergu. Právě on napsal – po způsobu humanistů ve formě dopisu – předmluvu k latinskému překladu sbírky duchovních písní Cantiones evangelicae, kterou roku 1554 ve Wittenbergu vydal Georg Rhau. Její autor M. Václav Nicolaides Vodňanský je však v Německu prakticky neznámý.

Internetová síť badatele dovedla až na webové stránky Městského muzea a galerie Vodňany, kde se jim dostalo základních informací díky užitečné příručce Významní rodáci Strakonicka, kterou obětavě sestavil tamní archivář Mgr. Milan Hankovec. Ty pak mohly býti doplněny o další, mj. ze stránek příslušných svazků Mosteckého dějin města, Pamětí vodňanských domů a především Rukověti humanistického básnictví. Tazatelé vyjádřili potěšení nad tím, že se na dávného rodáka ve Vodňanech nezapomíná.

Václav Nicolaides Vodňanský, známější jako M. Václav Sophianus Vodňanský z Radkova, se narodil po roce 1520 do význačné vodňanské rodiny s příjmením Patita. Byl tedy mladším vrstevníkem M. Havla Gelasta Vodňanského. Na rozdíl od něho se přiklonil k náboženskému novoutrakvismu, podnícenému mladou německou reformací luteránského zaměření, a nevstoupil do stavu duchovního.

Rodině Patitově na přelomu 15. a 16. století náležel dům nyní čp. 10 na náměstí Svobody, dvůr na předměstí a četné pozemky. Václavův otec Mikuláš Patita (odtud Nicolaides = Mikulášův syn) po léta zasedal v městské radě. V době, kdy plnoletý M. Václav požádal o podíl po zesnulém otci (1549), žili jeho sourozenci Pavel, Štěpán, Apolena a Kateřina. Ovdovělá matka Markéta († 1572) spolu se syny jakožto dědici z otcovy závěti (1543) prodala roku 1550 rodinný dům.

Václav pravděpodobně nabyl prvotního vzdělání na městské škole v jihočeském rodišti. Pokračoval na partikulární škole v rovněž královském městě Žatci a poté jako nemálo soukmenovců na pražské univerzitě (1543 bakalář, 1545 mistr svobodných umění). Možná, ovšem nedoloženo, na univerzitách v Basileji a ve Wittenbergu. Do Žatce v severozápadních Čechách se navrátil jako učitel. Následně se stal městským písařem (1554). Roku 1558 získal erb s přídomkem z Radkova. V Žatci také 13. prosince 1564 zemřel. K uctění památky jeho a některých tamních měšťanů vydali přátelé sborník básní (1565).

Díky poctivé dlouholeté rukodělné práci i vymoženostem techniky se němečtí badatelé mohli obeznámit, ale i my si připomenout jednoho učeného krajana s vazbami ke kořenům německé reformace, jehož životní pouť se ve Vodňanech započala před téměř pěti stoletími. Naopak díky němu se prostřednictvím vydávané Melanchthonovy korespondence může povědomí o Vodňanech šířit nejen ve středisku vzdělanosti Heidelbergu, nýbrž i dále po světě.

Sp., Zpravodaj města Vodňany 2018/6

Dne 23. března 2021 uplyne 140 let od chvíle, kdy se ve vodňanském domě s lékárnou narodila dcera Marie manželům Františku a Marii Heritesovým. Děvčátko zde vyrůstalo v milující rodině společně s mladší sestrou Boženou. Od raného dětství se u ní projevovalo hudební nadání a osudem i láskou se jí staly housle. Podporovali ji nejen rodiče, ale značnou ctižádost ve zdokonalování ve hře na strunný nástroj v ní nenásilným přístupem vyvolal také Julius Zeyer. Velmi mu záleželo na rozvoji talentu nadané dívky. Sama později vzpomínala na příjímací zkoušku na konzervatoři v Praze a zároveň na nečekané setkání s ním. »Byla to náhoda, že i on byl z Vodňan v Praze? A že v onen určitý den a čas měl právě cestu přes Karlův most? Často jsem si ráda myslívala, že to byl zájem o mne, který ho tam přivedl. Zeyer se vyptával, jak zkouška dopadla? Tatínek se smíchem prohodil: „Přehrála několik taktů a všichni kývali a měli toho už dost.« Poté v letech 1894 – 1901 studovala u Otakara Ševčíka. Po absolvování ji čekala kariéra houslové virtuosky. Vystupovala nejen v Praze, ale i v Londýně, Paříži a v dalších evropských městech. Podnikla turné po carském Rusku a s Českou filharmonií hrála v Budapešti, Vídni a Terstu. V roce 1904 odjela do USA a Kanady, kde vystupovala i s pěvkyní Emou Destinnovou. V Americe se provdala za podnikatele Josefa Kohna. Zde se jí také narodila dcera Marie. Bohužel v roce záhy 1910 ovdověla. Jako americká občanka žila pak s dcerkou u rodičů v Praze do roku 1916, kdy Čechy z obavy před internací opustila. Po válce se sem stále pravidelně vracela a také vystupovala před českým publikem. Její poslední koncert ve Vodňanech se konal o Vánocích v roce 1937. Svou vlast již nikdy nenavštívila, ale vytrvale si dopisovala se svou sestrou Boženou. V Americe působila jako hudební pedagožka na několika místech. Zemřela 13. července 1970 u své dcery na Floridě. Hudební kariéře Marie Heritesové, provdané Kohnové, se šířeji studijně dosud nikdo nevěnoval. Část její korespondence a řada dokumentů, které jsou uloženy v archivu Městského muzea a galerie Vodňany, stále čekají na badatelské zpracování.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, 2021, č. 3, s. 15. 

Foto: J. F. Langhans Praha, c. k. dvorní fotograf

Děkujeme paní Romaně Klíčkové z Nýrska za darování do archivu MaG Vodňany

V loňském roce uplynulo již 130 let od chvíle, kdy se v budově okrouhlické školy narodil budoucí malíř, grafik, ilustrátor i scénograf Jan Zrzavý. Jako malý hoch zde pociťoval nepopsatelný strach, když ho večer otec poslal z vytopené kuchyně třeba pro krabičku per do třídy. V mysli nadaného Jeníka se zobrazovaly nejen tajemné bytosti, ale také příšery, které se ukrývaly v zákoutích dlouhých temných chodeb školy. Díky mimořádné představivosti si vytvořil vlastní kouzelný svět, na který nikdy nezapomněl a v dospělosti ho popsal ve svých pohádkách. Poprvé se z nich mohly děti těšit o Vánocích v roce 1920, kdy je v nakladatelství Aventinum vydal vodňanský rodák Otakar Štorch-Marien.

Novým vydáním Jeníkových pohádek připomněla Společnost Jana Zrzavého v Krucemburku pod vedením PaedDr. Jitky Měřinské nejen kulaté výročí narození obdivovaného malíře, ale také stoleté jubileum vydání jeho půvabné knížky. Překvapivě tehdy měla ilustrovanou pouze obálku. Nyní ji doprovázejí kresby žáků ze základních škol regionu Českomoravské vrchoviny, které byly vyhodnoceny ve výtvarné soutěži „Po stopách Jana Zrzavého“. Soutěž pořádá Společnost J. Z. od roku 2004. Zájemci o zdařilé ilustrované vydání Jeníkových pohádek se mohou obrátit na infocentrum ve Vodňanech či v přívětivé době léta navštívit Pamětní síň Jana Zrzavého v Krucemburku a zakoupit si knížku v místě jejího vzniku.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 2021/3

Jihočeský týdeník

Dobré místo pro život - Vodňanská galerie v novém

27. února uplyne 170 let od narození Františ­ka Heritese, spisovatele, farmaceuta a muže, který stál u založení místního muzea a galerie.

Pokud by měl mož­nost zavítat do městské galerie v těchto dnech, jistě by se nestačil divit. Za dveřmi uzavřenými protiepidemiologickými opatřeními se zdá, že nezůstal kámen na kameni. Stálé ex­pozice mění své umístění a jsou stěhovány tam, kde je zrovna kousek prostoru, aby bylo možné oživit zdi novými malířskými nátěry. V Alešově síni byla vyměněna historická špaletová okna. Ani zaměst­nanci galerie se rozhodně ne­nudí. Pracují se sbírkovými předměty a věnují se jejich správě. Právě díky přepisům evidenčních karet se dá i v dnešních dnech učinit zásadní objevy. „Při inventari­zaci pozůstalosti Julia Zeyera jsme zjistili, že sádrovou so­chu Fauna, jejímž autorem je profesor Josef Mauder, míval tento známý spisovatel umís­těnou ve své koupelně," říká ředitelka galerie Jitka Velková. Zatímco jarní vlna restrikcí život v galerii uspala a pro péči o muzejní sbírky měli pracov­níci dostatek času, podzim přinesl velké rozdíly. „V sou­časné době jsme zahlceni do­tazy od badatelů a velmi často se jedná i o dost složitá téma­ta," pokračuje Jitka Velková.

Galerie bez návštěvníků působí opuštěně, na stěnách je stále instalována výstava Klubu vodňanských výtvar­níků, kterou ale nemělo mož­nost mnoho lidí vidět... V dů­sledku restrikcí byla otevřena pouhý týden. Co bude s vý­stavními prostory dál, ukáže čas. Pokud to doba umožní, na letošní rok je plánována na­příklad výstava prací žáků malíře Julia Mařáka s podtitu­lem Studoval jsem u Mařáka.

LUCIE HASILOVÁ, Jihočeský týdeník 17. 2. 2021

Na podzim roku 2019 se konání Dne vodňanského kostela v městské galerii stalo příležitostí pro mladého modeláře Davida Valentu vytvořit pro zájemce papírový model vodňanského kostela Narození Panny Marie v měřítku 1 : 250. Tehdy měl k dispozici kopie původních plánů z archivu Městského muzea a galerie Vodňany a také informace z dostupné literatury. Při výpočtech a kreslení návrhu byl zaskočen vznikající disproporcí mezi věží a hlavní lodí kostela. Vycházel z obecně známého a více než sto let opakovaného faktu, že věž měří 64 metrů. Rozhodl se k přeměření nejvyšší stavby v našem městě pomocí laserového dálkoměru. Konečný výsledek byl velkým překvapením. Výška věže byla měřením a výpočtem stanovena na pouhých 54 metrů! V současnosti Městské muzeum a galerie Vodňany připravuje k vydání aktualizace propagačních materiálů pro návštěvníky infocentra a také úspěšné publikace Bejvávalo od Rudolfa Berky. Oprava číslice by mohla být chápána jako tisková chyba. Nutnost obhájit změnu vedla nejdříve k úvahám o novém měření a popisu metody výpočtu. Pro přeměření věže nebyly ale nyní dobré podmínky, pršelo či sněžilo, laserové měřidlo tudíž nefungovalo. Pomohl však zapomenutý domácí úkol. Autor modelu si vzpomněl na geodetické cvičení na střední škole, kdy měl vyhledat na webových stránkách Českého úřadu zeměměřického a katastrálního (www.cuzk.cz) geodetické a nivelační údaje svého bydliště. Současný vysokoškolák tehdy vykonal úkol bez valného zájmu a po splnění povinnosti na něj pozapomněl. Nyní se však stal důkazem, že i zdánlivě nepodstatný školní úkol má určitý smysl ve vzdělání žáka. Z vyhledaných údajů vyplývá, že nivelační bod v patě vodňanské věže se nachází v nadmořské výšce 402,833 metrů. Střed makovice (nad ní je již jen kříž) na vrcholu věže je v nadmořské výšce 457,07 metrů. Rozdíl je právě výška naší věže 54,237 metrů. Není jistě nyní lehké při distanční výuce vykonávat všechny úkoly s nadšením, ale snad právě hledání správné výšky kostelní věže může být pro žáky a studenty příkladnou motivací. Pro zájemce můžeme doporučit i další matematický úkol z vodňanského kostela, který se ukrývá v projektové učebnici MatemaTech: Matematickou cestou k technice, vydanou Jihočeskou univerzitou v Českých Budějovicích. Text lze dohledat v elektronické verzi na internetu, či knihu získat v městské galerii díky daru editorky učebnice – RNDr. Libuše Samkové, Ph.D., která i napomohla originální propagaci našeho města v knížce.

Děkujeme Davidovi Valentovi, že nám pomohl navždy přepsat zásadní údaj o největší a nejvyšší stavbě Vodňan!

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany č. 2/2021

Po ročním úsilí v předvánočním čase Vlaďka Zborníková obdarovala přátele, herce, divadelníky i nás Vodňanské vydáním knihy o svém manželovi, dramatikovi, herci a režisérovi Františku Zborníkovi (1950 – 2018), bývalém dlouholetém občanovi, starostovi a místostarostovi našeho města. Za pomoci mnoha kamarádů se jí podařilo popsat sympatickým a otevřeným způsobem neobyčejný životní příběh, který provázela láska k literatuře, hudbě, ale i přírodě, a především k divadlu a lidem. Knihu, která vznikla k nedožitým 70. narozeninám, doprovází řada černobílých snímků z rodinných alb i archivů přátel. Nejstarší fotografie připomínají herecké úspěchy otce Františka Zborníka staršího v divadelním sále vodňanské radnici, na které navázaly úspěchy jeho samotného i jeho syna na scéně kulturního domu. Nejdříve v souboru Lidové divadlo, ochotnické scéně Městského kulturního střediska Vodňany, a pak již v celostátně úspěšném souboru Šupina. Autorka se snažila neopominout žádnou etapu či stránku života známého divadelníka. Pozornost věnuje také pedagogické profesi, působení v politice, činnosti v kulturních institucích i osobnímu životu. Vše neodmyslitelně se snoubí s divadlem. Připomínají to úryvky autorských textů i písní a také přiložené CD, na kterém texty vzpomínaného často doprovází hudba vodňanských autorů – J. Čábelky, J. Krále, J. Plachty, K. Rychtaříka i samotného autora. Mezi nově nazpívanými písněmi potěší autentické nahrávky. František Zborník již na počátku svého vstupu na amatérskou scénu byl skvělým hercem a následně úspěšným autorem a režisérem, vyhledávaným pedagogem divadelních kurzů… Kdo viděl nejen jeho poslední hru Legenda o lesích a lidech v podání herců Divadelního klubu Jirásek Česká Lípa, do kterého téměř dvacet let patřil, zažil díky němu překročení tenké linie mezi divadlem a skutečností – proměnu divadla ve svět. Bezesporu vnímá Františka Zborníka jako mimořádnou osobnost českého amatérského divadla! Děkujeme Vlaďce Zborníkové, že nám to svou zdařilou knihou dokázala opět připomenout. Možná Vodňany již dlouhou dobu otálejí se založením divadelního festivalu se jménem František…

Knihu si lze prohlédnout či zakoupit v infocentru, v případně uzavření i objednat telefonicky.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 2021/2

VODŇANSKO - Městské muzeum a galerie ve Vodňanech vydalo za podpory Jihočeského kraje a svého zřizovatele knížku Hel-fenburk v pověstech s textem o historii hradu. Kniha je souborem pověstí z původní publikace, která měla úspěch v 90. letech. K vydání s ilustracemi Čeňky Ryšlinkové ji připravilo grafické studio Harpuna vedené Radanem Běhounem. Věnována je přátelům hradu Helfenburku u Bavorova, zejména Brontosaurům. A aby ne. Zejména oni se podíleli na záchraně a obnově hradu Helfenburk. „V pátek 4. prosince se znovu otevřela brána vodňanského infocentra a zájemci se zde s knížkou tajemných příběhů budou moci seznámit," oznámila ředitelka muzea Jitka Velková.

Proč Helfenburk láká?

Hrad Helfenburk je ojedinělou architektonickou památkou a významnou dominantou krajiny mezi Bavorovem a Volyní. Územně přináleží k Vodňansku. Neopakovatelné kouzlo středověké zříceniny už více než 150 let přitahuje zájemce o historii a turistiku, malíře a spisovatele, ale i obdivovatele romantických zážitků a tajemna. Na hrad se sjíždějí turisté ze všech končin republiky a rádi se účastní i akcí konaných v tomto prostředí. Záchrana hradu ale nebyla jednoduchá. Snaha zachovat rozpadající se historicky cennou a rozsáhlou stavbu, která byla po několik staletí opuštěna a následně rozebírána za účelem zisku levného stavebního materiálu, započala ve třicátých letech minulého století přičiněním Klubu českých turistů, který o hrad pečoval do roku 1953. V letech 1967 až 1978 se na údržbě a propagaci hradu významně podílel Vlastivědný kroužek, který založil Ivan Hoyer s pracovníky podniku Uranový průzkum Příbram. V roce 1987 založilo několik kamarádů základní článek Hnutí Brontosaurus Helfenburk Vodňany, aby mohlo ve spolupráci s Muzeem středního Pootaví Strakonice pořádat na Helfenburku tábory a víkendové pobyty pro mládež. Téměř deset let jejich dobrovolní účastníci pracovali nejen na hradě, ale také v okolních lesích.

Požár zničil chatu i knížky V roce 1994 se podařilo v nakladatelství Velarium v Českých Budějovicích, vedeném Radanem Běhounem, vydat úspěšnou knížečku Helfenburk: průvodce hradem a jeho historií, pověsti o pustém zámku, mapa okolí s komentářem. V knize jsou fotografie Josefa Roubíčka. Tři sta výtisků bylo obratem rozebráno a byl vydán dotisk. Téměř jeho celý náklad pěti set výtisků se však vůbec do rukou návštěvníků Helfenburku nedostal. Ve čtvrtek 31.srpna 1995 shořel v dřevěné chatě na třetím hradním nádvoří. Zcela zničená chata, vybudovaná Klubem českých turistů, která sloužila šedesát let jako pokladna vstupenek a útočiště pro správce i brigádníky, již nebyla obnovena. Smutný osud žádané knížky se podařilo změnit až nyní, po dvaceti pěti letech.

Pavla Maradova, Týdeník Strakonicko 49/2020, středa 9. prosince 2020
 

První díl Dějin bývalého královského města Vodňan od PhDr. Václava Mosteckého, který svůj největší a pro rodné město nejzáslužnější počin vydal před osmdesáti lety, končí pojednáním o událostech podzimu roku 1620, jež nadlouho zásadně ovlivnily osudy nejen tohoto kraje, nýbrž i celého českého státu, a kterými se i v učebnicích obvykle uzavírá období stavovské monarchie. Vrcholila jimi první etapa bojů na počátku třicetileté války (1618 – 1648), mocenského střetnutí dvou konfesně odlišných bloků – protestantské Unie a katolické Ligy.

Vodňany musely vícekrát během českého stavovského povstání čelit vojenským přesunům a nést jejich následky. Zmínit lze střetnutí u nedalekého Záblatí (19. 6. 1619), ovšem i vojenské obsazení města stavovským plukovníkem Frenckem v rámci snahy blokovat protivníkovi přístup po Zlaté stezce v česko-pasovském pomezí (26. 10. 1619) nebo odrážení výpadů císařských v okolí anglickým podplukovníkem Setonem (červen 1620).

V září 1620 však Vodňany byly téměř přesně po dvou staletích od Žižkova útoku ničivou silou vojensky dobývány armádou pod velením vévody Maxmiliána Bavorského, vedoucího představitele katolické Ligy. Zprostředkované svědectví ve své Historii české zanechal Pavel Skála ze Zhoře, vzdělaný rodilý Pražan luterského vyznání s vazbami do Žatce, jehož otec Adam pocházel z Písku a vzdálení příbuzní žili také ve Vodňanech. Po několik generací obývali dům na samém nároží náměstí a nynější Pivovarské ulice, kterážto parcela leží pod severní částí objektu městského úřadu (čp. 18/I.).

Podle Skálova vylíčení přitáhl nepřítel 25. září od Českých Budějovic, jež si za základnu zvolil jiný z velitelů don Balthasar de Marradas, který se později jako zástavní vrchnost zapsal i do dějin města nad Blanicí. Hejtman vodňanské posádky krajské hotovosti však tlumočil své odhodlání město bránit navzdory síle protivníka. Vodňanští prý sami zapálili předměstí a soustředili se na obranu hradbami obehnaného jádra města. Bavorský vévoda z rána 26. září 1620 poručil střílet k jedné z bran a k jisté baště. Pozdější doklady o škodách i způsobených ohněm na měšťanských domech svědčí o zaměření útoku na někdejší Týnskou bránu a přilehlou východní část města. Ostřelovaná brána vzplanula a statečným obráncům, kteří při nedostatku střeliva údajně do zbraní nabíjeli cínové nebo železné knoflíky od kabátců, nakonec nezbylo než vystrčit bílý prapor a vzdát se na milost i nemilost přesile. Veliteli posádky, který při obraně svěřené obce postupoval jako poctivý voják, bavorský vévoda vyčinil, že „směl jemu v tak chatrném městě tak trucovati“, zřejmě jak byl pás opevnění využíván spíše k hospodářským účelům (zahrádky) v předchozích pokojných časech. Nicméně povolil odchod posádky i dalších osob včetně starého faráře podobojí. Za městem však nepřítel většinu z nich oloupil a pobil.

Maxmilián Bavorský zůstal ve Vodňanech do třetího dne. Poté s císařským velitelem hrabětem Karlem Bonaventurou Buquoyem, který mezitím dobyl Prachatice, oblehl Písek, který v důsledku dopadl hůře než Vodňany. Opanováním řady jihočeských měst se habsburským spojencům otevírala cesta ku Praze, k osudové Bílé hoře (8. 11. 1620).

Sp., Zpravodaj města Vodňany, 2020, říjen, s. 10

Situace závěru léta bouřlivého roku 1420 připravila Vodňanským velmi krušné dny. Jihočeské královské město se nemohlo spolehnout na pevnost svého opevnění, které jeho jádro obepínalo přinejmenším už celé století. Nedokázalo ale zabránit obsazení města v letech 1395, 1406 ani 1419, kdy ho Oldřich z Rožmberka nechal pobořit a snad i zasypat příkopy. Rozsah poškození se již nedá zjistit. Na základě vynuceného slibu poslušnosti z března 1420 Vodňanským povolil hradby a příkopy znovu vybudovat. Ve městě ovšem nechal posádku.

Na konci dubna téhož roku se vojsko pod velením Jana Žižky, vítěze od Sudoměře, přesouvalo z vypálených Strakonic na Prachatice zřejmě přes Vodňany, kde mohlo podpořit husitské radikály, kteří se o rok dříve zúčastnili poutí na hory. Umírnění husité je však asi vypudili z města. Po vítězství na Vítkově se v srpnu vydal Žižka z Prahy k Písku, odkud se chystal napadnout zboží Oldřicha z Rožmberka, který se stal jedním z předáků katolické strany. Když doplnil své oddíly, místo k Českému Krumlovu vytáhl k náhradnímu cíli – Vodňanům. Posádka rožmberských žoldnéřů se včasně dala na útěk. Představitelé města 28. srpna marně volali pana Oldřicha na pomoc. Následujícího dne – 29. srpna 1420 – byly Vodňany v táborských rukou, vydány všanc nesmlouvavým dobyvatelům. Podněcováni radikálními kazateli vmetali do hořící vápenice na tři desítky zdejších obyvatel a dva kněze, kteří sice podávali sv. přijímání pod obojí způsobou, ale nerespektovali táborská pravidla. Vápenice se nacházely na předměstí směrem na Číčenice. Ironií osudu se nedaleko odtud v současnosti rozkládá Žižkovo náměstí se sochou jednookého vojevůdce (autorem Josef Kvasnička, 1928; z rozvětvení silnic do Českých Budějovic a Týna nad Vltavou roku 1985 přesunuta do parčíku u Domova důchodců), který tu kdysi se svými stoupenci prokázal, že hodlá nekompromisně postupovat proti zrádci kalicha Rožmberkovi, jeho (i nedobrovolným) spojencům a všem, kteří nedodržovali Boží zákon v jeho radikálním výkladu. Poznatky o souvislostech dané doby shrnuje prof. Petr Čornej ve svých nejnovějších publikacích o Janu Žižkovi a o husitství a husitech.

Vodňany se staly součástí vznikajícího táborského svazu. Podobně jako na Táboře a v Písku byly zde na náměstí vystaveny kádě, do nichž lidé dle ideálu prvotní církve (Sk 2,45) vhazovali své cennosti a peníze, stržené prodejem majetku, ve prospěch obce a svých bližních. Už toto dokládá, že Vodňany, ač nepochybně poničeny, nebyly Žižkou obráceny v prach a popel, nýbrž že se přes obecný neklid a nebezpečí postupně navracely k životu. Ve městě na dvě staletí do rovněž převratné doby bělohorské převládala nekatolická vyznání.

Sp., Zpravodaj města Vodňany, 2020, srpen, s. 6

Socha Jana Žižky z Trocnova v původním umístění na předměstí Vodňan. (Městské muzeum a galerie Vodňany)