My a média

7. 8. 2016

Faksimile historických privilegií Vodňan

Ve Státním okresním archivu ve Strakonicích jsou uloženy významné středověké dokumenty z historie našeho města. Na základě laskavé dohody byly pro Město Vodňany zhotoveny kopie tří nejstarších z nich. Jedná se o privilegia psaná latinsky na pergamenu, která byla udělena Vodňanům významnými českými králi. K 1. lednu 1336 Jan Lucemburský potvrdil obyvatelům městečka Vodňan práva, kterých od starodávna užívali, a udělil jim nové výsady. Dne 20. listopadu 1352 Karel IV. povolil obyvatelům města Vodňan, aby ve městě na vlastní náklad vystavěli kupecký dům a k užitku obce z něho pobírali příjmy. Dne 19. září 1372 tentýž upravil obyvatelům Vodňan dědická práva. U obou privilegií Karla IV. se dochovala také pečeť. Faksimile jsou velmi přesnou kopií originálních předloh. Nabízejí dostupnou možnost se blíže seznámit s historií města ve 14. století. Při příležitosti konání Královské slavnosti města Vodňany budou od 20. září do 30. září 2016 s odborným popisem vystaveny ve vodňanském infocentru.

 

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, srpen 2016


2. 8. 2016

Autor nejen Slabikáře

Všichni jsme se učili číst a možná si občas s vděčností vzpomeneme na ty, kteří nás vedli při zapamatování prvních písmenek. Historie učebnic čtení je bezesporu velmi bohatá. První tištěné slabikáře u nás pocházejí z 16. století. Jan Amos Komenský vytvořil vynikající pomůcky - Živou abecedu ve spisu Schola ludus (1656) a první obrázkovou knihu pro děti a mládež - Orbis pictus (1658). V povědomí pamětníků se však uchovává především slabikář, který pravidelně otevírali v první třídě. Zcela zapomenuti jsou autoři metodiky a textů. Vzpomínky patří především barevným obrázkům, které nás přibližovaly k pochopení čtenářské dovednosti. Mezi takto nezapomenutelné autory patří také malíř Václav Junek. V letech 1954 – 1975 vyšel šestnáctkrát jeho „červený“ Slabikář pro 1. ročník základních devítiletých škol. Hlavní hrdinku Emu, která má mísu, a její mámu, která mele maso, si vybaví snad každý, kdo tenkrát chodil do školy. Filmový představitel malíře Václava Junka to důležitě připomíná v oblíbeném hrabalovském filmu Slavnosti sněženek. Vynikajícího kreslíře Slabikáře, dobrodružných knih pro mládež, sešitů edice Statečná srdce nakladatelství Růže i komiksů Rychlých šípů, když pan dr. Jan Fischer nebyl k zastižení, připomíná výstava ve vodňanské galerii do 18. září 2016.

 

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, srpen 2016

 


21. 7. 2016

Cit i přesnost vkládá David Valenta do krásných modelů památek

VODŇANY - Patnáctiletý David Valenta se před pár týdny rozloučil se základ­ní školou. Chodil na Bavorovskou. Po prázdninách nastoupí na stavební prů­myslovku v Českých Budějovicích. Baví ho totiž rýsování a architektura. Mož­ná by se mohlo zdát, že tyto dvě záliby spolu nesouvisí. Zdání ale klame. A David o tom něco ví. Bylo to právě na základní škole, kdy v sedmé třídě začal s kama­rádem Ondřejem Sklářem sestavovat 3D modely hradů a zámků. Modelařina tohoto typu v sobě skrývá nejen architekturu, ale i naprostý cit pro přesnost.

 

Těsně před prázdninami se ná­hodou potkala ředitelka vodňan­ského muzea a galerie Jitka Vel­ková s Davidovou maminkou v obchodě. Ředitelka Davida chválila, že je šikovný, protože měla možnost vidět ho i při prá­ci při skládání origami v galerii. A maminka se mimochodem zmí­nila, že to bude asi tím, že David sestavuje modely historických památek. Slovo dalo slovo, a protože je ředitelka Velková ženou činu, domluvila se s mladým mužem, aby v galerii uspořádal pro letní sezónu výstavu svých modelů. Jeho práce jsou k vidění až do 18. září a rozhodně stojí za prozkoumá­ní. Zejména detaily na papíro­vých stavbách. Člověku až vrtá hlavou, jak tak titěrné součásti může vůbec slepit k sobě. S Davidem jsme si dali schůzku přímo v galerii. Vytáhli jsme ho sice s prázdninového relaxová­ní, ale on toho využil a donesl na výstavu další modely. Dopro­vázela ho babička Marie Valen­tová a desetiletá sestra Barbora. David je totiž málomluvný, a tak babička ledacos řekla za něj. Třeba, že u ní v domě v přízemí má svůj sklad modelů a svou pracov­nu.

 

Davide, jak se stalo, že jsi na­jednou v sedmé třídě přišel na chuť skládání modelů z papíru?

Byl to nápad Ondry Skláře. Začali jsme spolu, ale jeho to časem přestalo bavit a já u toho zůstal. Vždycky se těším, až do­stanu další model. Musí se ku­povat, takže babičky a rodiče mají jasno, co mi kupovat k na­rozeninám, svátku a k Vánocům.

 

Když tedy dostaneš krabici s modelem, co se děje dál?

Makety musím kompletně roz­stříhat, naohýbat jednotlivé spo­je a slepit. Občas se stává, že vý­robce na modelech nenapíše, že se jednotlivé strany musí něko­likrát zkopírovat, a když na to nepřijdu, je problém. Je to práce na desítky hodin.

 

Jak dlouho trvá, než sesta­víš takovou Červenou Lhotu, Hlubokou...?

Tak týden. Ale posledním mým počinem byl Pražský hrad a na tom jsem dělal od letošní­ho ledna vlastně do zahájení výstavy. Nejhorší jsou pro mě okna ve střeše. To je opravdu nejtěžší. Zabrat mi dala i Trója kvůli složitému schodišti.

 

Vystavuješ modely nejzná­mějších hradů a zámků, ale ni­kde nevidím památky ze Stra­konicka. Třeba zámek v Blat­né, strakonický hrad, něco z Vodňanská.

Blatenský zámek, vypadá to, dostanu jako dárek od babič­ky. Jinak jsme ale my modeláři závislí na tom, co výrobci na­bízejí. Strakonický hrad k dis­pozici není. Jeden model jsem si propočítal, narýsoval, vystří­hal a sestavil sám, vilu Tugen-dhat. Teď se chystám skládat poutní kostel svatého Jana Ne­pomuckého na Zelené Hoře.

 

Po prázdninách z tebe bude student stavební průmyslov­ky, myslíš, že budeš mít stále dost času na svůj koníček?

Doufám, že ano, rozhodně ho bude méně, protože studium asi nebude jednoduché. Nechci se ale své záliby vzdát, baví mě to.                 

 

Text a foto -kre-, středa 20. července 2016, Týdeník Strakonicko

 

 

 

 

David Valenta u svých papírových modelů, které jsou ozdobou vod­ňanské galerie. Kromě památek ale mladý muž sestavuje také menší modely, které vycházejí v časopise ABC. Různé kostelíky, auta a po­dobně. Babička Marie mimochodem zmínila, že v jednom vydání „ ábíčka " v 70. letech minulého století byl jako dárek sáček se semín­kem. Dala jí ho kamarádka „Zasadila jsem ho a dnes mám na zahra­dě strom větší než náš dům, " směje se Marie Valentová.


7. 7. 2016

Modelář David Valenta

Modelář David Valenta, nyní již bývalý žák 9. třídy ZŠ Bavorovská, poprvé vystavuje soubor více než padesáti hradů, zámků, turistických chat, ale i technických modelů a světových mrakodrapů od známých návrhářů papírových modelů ABC, Betexa, Papírový svět aj. Zálibě se věnuje asi tři roky. Architektonické modely ho přivedli také k záměru studovat Střední průmyslovou školu stavební v Č. Budějovicích. Po prázdninách mu přejeme hodně studijních úspěchů. Na návštěvníky se v městské galerii těšíme až do 18. září 2016.

 

Jitka Velková, Zpravodaj města Vodňany, červenec 2016

 


7. 7. 2016

Napnuté plachty malíře Václava Junka

 

Ve vodňanské galerii byla otevřena výstava snad pro všechny generace, ale především pro přátele a milovníky přírody, zvířat, dobrodružné literatury a dalekých cest skutečných i těch vysněných. Zdálo se, že je rozhodnuto, že dílo malíře Václava Junka již budou znát jen blízcí příbuzní, přátelé, známí a několik znalců. Kurátorka Petra Čvančarová, malířova vnučka, její strýc – spisovatel Václava Junek ml. a Městské muzeum a galerie Vodňany se společně rozhodli to změnit! Umělec se narodil v Kladně a chudé prostředí, ve kterém vyrostl, nenasvědčovalo, že se stane ilustrátorem knížek, které se budou tajně s baterkou číst pod peřinou (Trosečníci ledového moře, Lovci orchidejí, Pouští a pralesem a mnoho dalších). Natož, že se několik generací prvňáčků bude podle jeho obrázků v „červeném“ slabikáři učit číst! V roce 1934 začal studovat Uměleckoprůmyslovou školu a po třech letech Akademii výtvarných umění v ateliéru významného umělce Jakuba Obrovského. Studijní cesty po Itálii, Řecku, Bulharsku, Turecku a Jugoslávii otevřely mladému výtvarníkovi obzory, které pravděpodobně zcela odpovídaly jeho skutečnému naturelu. Láska k vodě – moři a k plavidlům obřích rozměrů ho provázela po celý život. Neuvěřitelné technické znalosti o jejich stavbě přenášel do dobrodružných knížek i na obrazy z přístavů. Ne náhodou věnoval grafický hold mořeplavci Richardu Konkolskému, prvnímu Čechoslovákovi, který v roce 1975 na své lodi Niké obeplul zeměkouli. Stejnou uměleckou poctivost vkládal do dětských leporel a pohádek. Oblíbenými hrdiny jsou domácí, divoká i exotická zvířata. Žádné malé dítě není na pochybách, o které zvíře se vždy jedná. Věnoval se také komiksu. V roce 1941 během své práce v nakladatelství Melantrich musel dokonce zaskočit za Dr. Jana Fischera a nakreslit několik pokračování Rychlých šípů pro Mladého hlasatele. Toto spoluautorství však skončilo záhy zákazem vydávání časopisu. Malíř maloval, kreslil, věnoval se grafice. Dle pamětníků to vše dělal rád, s neuvěřitelnou pílí a až s dětským zaujetím. Prožil bohatý společenský život v Praze, na chatě ve Zbečně i na cestách. Znal se s řadou osobností, které vstoupily do historie české kultury. Hrabalovy Slavnosti sněženek ho připomínají bohužel jen epizodně. Uspořádání současné výstavy podpořil Jihočeský kraj, partnerství přijala Galerie Kodl a Rámování Čvančara a Houska. Pro návštěvníky je připraven barevný katalog, do kterého vzpomínku na svého otce napsal spisovatel Václav Junek ml. Malíř svůj vlastní dobrodružný život měl uložený v ateliéru na Václavském náměstí. K jeho vybavení patřil také model slavného klipru Thermopylae o délce 1,6 metrů, který je nyní vystaven společně s autorovými obrazy, ilustracemi, grafickými listy a knihami ve vodňanské galerii až do 18. září 2016. Srdečně zveme!

 

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, červenec 2016


7. 7. 2016

Darované poklady

V roce 2015 byly sbírky Městského muzea a galerie ve Vodňanech obohaceny o několik kovových předmětů z doby bronzové a z doby římské, nalezené detektory kovů v okolí města. Tyto artefakty spolu s dalšími podobnými nálezy, které byly získány do sbírek Jihočeského muzea v Č. Budějovicích a Prácheňského muzea v Písku potvrzují intenzivní osídlení oblasti dolního toku řeky Blanice (Vodňanska) v době bronzové, železné i římské. Takto nalezené historické kovové předměty se však často za účelem odborného posouzení k archeologům vůbec nedostanou. Informace o nich se ztrácejí a nemůže tak dojít k cenným změnám našich představ o životě v určených obdobích. O to významnější je spolupráce s amatérskými badateli, kteří své nálezy přinesou nejen archeologovi k posouzení, ale podělí se i o velmi přesné nálezové okolnosti. V městském muzeu (synagoze) jsou nyní vystaveny již předměty určené i odborně popsané a především za tím účelem darované vodňanskému muzeu nálezci – panem Zdeňkem Křížem a panem Jaroslavem Biehunkem. Děkujeme! Další nalezené a darované předměty jsou nyní konzerovány. Spolu s archeology – Jiřím Fröhlichem z Písku, doc. Ondřejem Chvojkou, Ph.D. a PhDr. Petrem Zavřelem z Jihočeského muzea i Ing. Mgr. Markem Parkmanem z Prachatického muzea, kteří napomohli popsání předmětů, jejich publikování i vystavení, můžeme jen doufat, že se nadále bude dařit dokumentovat a pro muzejní sbírky zachránit další kovové předměty z Vodňanska. Výstavka potrvá do 30. září 2016.

 

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, červenec 2016


7. 7. 2016

Pavel Horák vystavuje podruhé ve Vodňanech

Výtvarník Pavel Horák okouzlil vodňanské milovníky umění již na přelomu let 1998 – 1999 v městské galerii. Přátelé i vzpomínky z dětství (do našeho města jezdíval na návštěvu ke své tetě) ho přivedli do vodňanských galerií podruhé. Jeho pestrobarevné tisky si nyní můžete prohlédnout v minigalerii U zubaře. Zobrazuje oblíbená městská zákoutí i zdánlivě obyčejné věci. Obrazy odráží nejen jeho kreslířskou dovednou, ale především fascinující fantazii. Rodák z Prahy v letech 1952 – 1967 působil ve Filmovém studiu Barrandov. Jako pomocný režisér spolupracoval se známými filmovými tvůrci – M. Fričem, J. Polákem, V. Sísem, J. Němce, J. Roháčem a M. Formanem. Výtvarné činnosti se plně věnuje od roku 1968, kdy opustil tehdejší Československo. Nejdříve žil v Nizozemí (známý pod jménem Van Den Berg). Na počátku 80. let 20. století našel uplatnění v německé televizi i filmu a usadil se v Mnichově. Od roku 1999 žije v blízkosti Pasova. Prodejní výstavu obrazů s optimistickým pohledem na svět v galerii manželů Pelíškových můžete navštívit v pracovní dny do 15. září 2016.

 

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, červenec 2016


30. 6. 2016

Šumavská odysea - vzpomíná Josef Chrástka

Jsem Jihočech, rodák z malebných Novohradských Hor. Dětství, jinošská léta až do svých 27 jsem prožíval v překrásné šumavské krajině mezi Třístoličníkem a Boubínem v blízkost Teplé a Studené Vltavy. Do Volar jsme přišli v červnu 1945, hned po skončení 2. svět války. Bylo mi pět a půl roku a mnoho si z té doby nepamatuji, jen silné zážitky. A bylo jich hodně! Všude, kam se oko podívalo, zničená vojenská technika. Co bylo nejhorší? Spoustu nevybuchlé i ještě nepoužité munice. Stále mám před očima mrtvá těla dvou chlapců ve věku 10 a 12 let. Z vyprávění vím, že bojovou techniku pod dohledem Američanů stahovali zajatí němečtí vojáci na fotbalové hřiště. Tam, zbavena munice, zůstala dosti dlouho a byla rájem pro nás kluky. Ale co si živě pamatuji, to už mi bylo 10 let, našli jsme ruční útočný granát. Dohodli jsme se, že ho odpálíme. Za výtopnou byly uloženy železniční pražce. Ze vzdálenosti asi deseti metrů jsme ho házeli na tyto pražce a granát - ani po šestém pokusu stále nic. Tolik členů měla naše parta. Tak jsme se rozhodli granát odpálit v ohni. Rozdělali jsme velký oheň a granát do něho hodili. Zalehli za násep a čekali. Čekali jsme dlouho, oheň dohořel, už jen žhavé uhlíky a v nich granát. Ignorant! Už nám bylo jasné, proč Hitler musel prohrát válku. Stoupli jsme v kruhu kolem skomírajícího ohně a svorně jsme ho jako správní chlapi uhasili. Odcházeli jsme rozmrzelí z neúspěchu, když náhle ohlušující rána a v tom momentě jsme leželi s nosy zarytými v zemi. No, dopadlo to dobře!

 

V letech 1954 - 1957 absolvoval ŽU SPZ č. 2 v Českých Velenicích, již jako 19 letý složil úspěšně zákonitou kotelní zkoušku na parní lokomotivy a na motorové vozy. Po roce jsem se oženil a třetí den po svatbě rukoval na vojnu. Po vojně jsem sloužil až do roku 1967 ve Volarech. Touha po velkých, silných a hlavně rychlých lokomotivách mne zavedla do lokomotivního depa Cheb. Tady jsem si udělal zkoušky na elektrické lokomotivy napájené proudem o napětí 25 000 voltů. Splnil se můj sen. Čtyřicet let jsem jezdil jako strojvedoucí. Krásná práce!

 

Vzpomínek je moc, ale jen jedna je nejsilnější, na tu nelze zapomenout. Na Šumavu a na malebnou, laskavou krásu jižních Čech. Nikdy nezapomenu na blankytně modrou oblohu, čistou, bez mlžných pruhů od letadel, na sytou zeleň hustých, hlubokých lesů plné hřibů a lišek. Na pestrobarevnost rozkvetlých luk, ovocných stromů lemujících silnice, na průzračnou čistou vodu potoků i říček plných raků a pstruhů. Co tady bylo ptactva, koroptví celá hejna, bažantů jakbysmet. A zvěře? Ve Volarech v noci běhali zajíci po náměstí. Pamětníci myslivci, jsou-li ještě, mohli by vyprávět, jaké bývaly výřady po honu tehdy a dnes. Asi nemusíme chodit daleko, stačí se rozvzpomenout na zimní měsíce, kdy mezi Pražákem, Vodňany a Číčenicemi se na velkých plochách po obou stranách železnice pěstovala ve velkém zelenina, převážně hlávkové zelí. To byla mračna zajíců, kteří se prohrabávali sněhem ke kořenům od zelí, které zůstávaly v zemi, aby zjara po zaorání obohatily půdu. To se psal rok 1958 a já jako 18 letý jsem jezdil na parních lokomotivách jako topič. S nadsázkou se říkalo: "chceš-li zajíce, hoď kus uhlí, nemůžeš minout." Jistěže jsem nehodil, při mé povaze to ani nepřicházelo v úvahu. Trpěl jsem dost, už když mi pod kola skočila srnka, zajíc nebo se těsně před čelem vlaku zvedlo hejno koroptví či bažantů. Bylo mi to moc líto, ale byl jsem bezmocný. Ano, bylo u nás krásně do té doby, než přišla kolektivizace zemědělství. Zmizely seníky z luk, rozoraly se meze a s nimi zmizely i husté řady lísek vysázené na stráních po vrstevnici, aby zadržovaly vodu a ptactvo mělo kde hnízdit. Všechno začalo být jinak. Potraviny a tabákové výrobky byly tehdy na lístky, dokonce i uhlí bylo na příděl. Nejvíce postižena byla starší generace a důchodci. Příděl uhlí stačil tak na polovinu topného období, a tak se přitápělo vším, co hořelo. Stávalo se hodně často, že postávali starší lidé kolem tratě vždy v blízkosti přejezdů polních cest a posunky nás prosili o shození kusu uhlí, který si na kárce odvezli domů. Stávalo se však, že pokaždé jsme kusové uhlí neměli. Tak jsme vymysleli takovou věc, že při sestavování vlaku v Číčenicích jsme zařadili vůz s uhlím hned za mašinu, odjistili z bočních dveří až na jednu všechny západky a tu jedinou spojili drátem na mašinu. No a pak na vhodném místě jen zatáhli za drát a ... bylo! Pravidelně se stávalo, když jsme ve Vodňanech manipulovali, postávali dědové a babičky s kárkami na place a trpělivě čekali. Vždy jsem jim nasypal, co se vešlo. Se slzami v očích děkovali. A nejen ve Vodňanech. To bylo všude, po celé trati z Protivína do Volar. Nejen tady, pomáhalo se po celé republice. Bylo to trestné, věděli jsme to všichni. Za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví byly vysoké tresty, ale i tehdy platilo - není žalobce, není ani soudce. A nebyl!! Kdo byl nablízku, se otáčel, aby nic neviděl.

 

Stesk po té krásné jihočeské krajině, po zelených hlubokých lesích, po Vltavě, po Šumavě mě provází po celý život. Stále se vracím a vzpomínám, jak jsem jako kluk lovil raky, nosil mamince luční kytičky do vázy, nebo ležíc na zádech v trávě hleděl do čisté, sytě modré vesmírné dálky až jsem usnul. I dnes, po dlouhých letech, často večer než jdu spát, si na monitoru pustím kolekci obrázků ze Šumavy a v duchu se přenesu tam, kde mi bylo krásně, kde jsem zapomněl na všechny starosti a trable tohoto světa. Okolo mne bylo jen ticho, klid, volná krajina, překrásná Šumava. Bohužel, dnes je tomu jinak! Krásná? Zůstává i nadále, ale smutně krásná. Kam oko dohlédne, samé mrtvé stromy. Co nezničil kůrovec, dokonal orkán Kyrill. Šumava trpí, bojuje o přežití, volá o pomoc! Čeká ji dlouhá, předlouhá cesta! Přejme jí, aby na konci té cesty byla opět svěží a ZELENÁ!!!

 

Výstava barevných fotografií Josefa Chrástky se koná od 1. července do 30. září 2016 ve vodňanském infocentru. Srdečně zveme!

 

Zpravodaj města Vodňany, červenec 2016


6. 5. 2016

Světla ve vodňanské synagoze

V neděli 1. května jsme společně s výtvarníky Janou Peškovou a Ivanem Bukovským i návštěvníky vernisáže jejich výstavy rozžali svíčky na devíti sedmiramenných svícnech v městském muzeu. Memora – sedmiramenný svícen – je odvěkým symbolem judaismu. Sedm ramen odkazuje na sedm dnů stvoření. Světlo této tradiční „lampy“ ve vodňanské synagoze uhaslo na počátku druhé světové války. Dne 18. dubna 1942 muselo 82 vodňanských obyvatel židovského vyznání nastoupit na českobudějovickém nádraží do transportu Akb. Byli odvezeni do Terezína a následně ještě v dubnu 1942 do vyhlazovacích táborů v Polsku. Uvedeným transportem opustilo jižní Čechy 910 Židů, z nich 879 zahynulo a pouze 31 přežilo holocaust. Někteří vodňanští židé zemřeli již v Terezíně a většina byla zavražděna v polských táborech. Nikdo se domů nevrátil. Zkušená keramička Jana Pešková z Českého Krumlova vytvořila ve spolupráci s kovářskými umělci originální keramické svícny, které odkazují na tragický osud obětí holocaustu. Stejné myšlenky jsou určující také pro tvorbu příbramského malíře Ivana Bukovského. Surovost zacházení s židy ve 20. století přenáší bravurní malbou na rozměrná plátna. Oba umělci nevystavují v našem městě poprvé a zdejší synagogu si pro společnou výstavu nevybrali náhodně. Zcela zde naplňují myšlenku tohoto kulturního prostoru – rozvíjí návštěvníkovo estetické vnímání a zároveň svým uměním apelují na naší historickou paměť. Výstava potrvá do 19. června 2016.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, květen 2016


6. 5. 2016

Zlatý kolovrat do Vodňan přiveze Jana Procházková

DěS – Dětské Studio při Městském divadle Český Krumlov, existuje pod taktovkou skvělé pedagožky Jany Procházkové sedm let. Soubor pracuje většinou technikami dramatické výchovy a schází jednou týdně na 2 hodiny ve zkušebně divadla, jednou za rok na dvoudenním soustředění v divadle a třídenním soustředění na základně DDM Č. Krumlov. Počet dětí se neustále mění (cca 14 – 18). Soubor se zúčastňuje krajských přehlídek dětského divadla (letos v Bechyni) a v roce 2014 postoupil s inscenací Císařovy nové šaty na Národní přehlídku do Svitav. Scénář pro  představení Zlatý kolovrat vychází ze dvou předloh: Karel Jaromír Erben Zlatý kolovrat, ze sbírky Kytice, a z textové předlohy inscenace Kytice, souboru Semafor. Také z dalších nápadů, které vznikly při společné práci členů DěSu. Vzhledem k tomu, že jednotlivé postavy mají i několik interpretů, je každé představení prakticky originálem, vlastně i premiérou. Držme si proto všichni palce, vy v hledišti i my na jevišti, a to v pátek 10. června v 19,00 hodin v synagoze!

 

 

Paní Jana Procházková v městské galerii v roce 2012. Foto Pavel Hrdina

Zpravodaj města Vodňany, červen 2016




Projekt aktualizace webových stránek byl realizován v rámci dotace Jihočeského kraje.




Top
Tato stránka používá soubory cookies. Pokračováním v prohlížení této internetové stránky nebo kliknutím na tlačítko Souhlasím, souhlasíte s jejich použitím. Další informace Souhlasím
Français Deutsch Italiano Polski English