My a média

Vážení spoluobčané, čtenáři vodňanských periodik, příznivci rubriky Vodňany včera a dnes.

S příchodem nového roku 2022 jsme doslova zahrnuti negativními zprávami a prognózami tu ze strany zákeřných virů, tu ze strany inflace, zvyšování cen nejen energií … O to více jsem rád, že mohu napsat něco pozitivního, být alespoň drobným zvěstovatelem dobré zprávy.

Již více než 40 let se, pravda – s přestávkami, setkáváme v místních periodikách s rubrikou Vodňany včera a dnes. Myslím si, že nejen já, ale většina pravidelných i občasných čtenářů se těší na okamžik, kdy bude zkoumat rozdíly na fotografiích stejného místa ve městě. Na fotografiích, které věrně a bez příkras zachycují realitu vzdálenou desítky let a konfrontují ji se současností.

„To všechno odnes čas,“ zpíval kdys nezapomenutelný Waldemar Matuška. Čas nejen odnáší, ale i přináší. Někdy je odnesené ku prospěchu dneška, někdy naopak. To nikdy dopředu nevíme. Nikdy ale neškodí, když se ohlédneme. Takové veskrze milé ohlédnutí pro nás připravila dvojice tvořená panem Karlem Burdou a Mgr. Jitkou Velkovou. Sta a sta hodin vpravdě mravenčí práce dalo vzniknout naprosto originální publikaci, která světlo světa spatřila těsně na konci právě uplynulého roku.

Autorské fotografie Karla Burdy z let 1976 až 2021, stejně jako fotografie z dob dávných, na které se v různých archivech a složkách leta něžně snášel prach zapomnění, pohladí oko i duši. A pokud se zdaří vše doprovodit profesionálním odborně hutným textem, tak výsledkem může být jen kvalita. Přiznávám, že jsem nadšen. Z publikace čiší, že všichni, kteří na ní pracovali, konali ne proto, že museli, ale proto, že chtěli. Vložené pomyslné srdíčko je na výsledku znát.

Při listování a čtení jsem se neustále vracel, zadumaně zkoumal, sám pro sebe nostalgicky komentoval. Čas sice nelze zastavit, ale díky této publikaci se mně dokonce vrátil o desítky let zpátky. Díky. Mám radost, o kterou jsem se chtěl podělit.

„Vodňany včera a dnes“ jsou cca 150 stránkovou knížkou doslova nabitou fotografiemi a textem. Navíc, jako bonus a příslib pro příznivce Vodňan minulých i současných, v titulku publikace se nenápadně skví číslice 1. Drahý autorský týme, těším se na pokračování.

Mgr. Ladislav Vovesný, Zpravodaj města Vodňany 3/2022, s. 9.

Cena Šumavská ozvěna ))) se letos udělovala podruhé. V minulém roce s přesvědčivým náskokem zvítězila kniha Emila Kintzla a Jana Fišera – „Zmizelá Šumava 2“. Pokračování příběhů této autorské dvojice „Zmizelá Šumava 3“ tak bylo očekávaným favoritem i v letošním roce. Ovšem stalo se, co nikdo nečekal – na první místo se prodrala kniha „Helfenburk v pověstech“ kolektivu autorů pod vedením Jitky Velkové, civilním povoláním ředitelky Městského muzea a galerie ve Vodňanech. Ovšem ne nadlouho. Síla čtenářského a televizního zázemí populární dvojice Kintzl / Fischer se projevila naplno a „Zmizelá Šumava 3“ se ujala s velkým náskokem vedení a zdálo se, že je rozhodnuto. Ovšem helfenburští se ukázali jako houževnatý soupeř a široká síť vazeb, nejen od ekologické organizace Hnutí Brontosaurus, po skupiny historického šermu, vzniklých po desetiletí společných akcí – slavností a brigád ke zvelebování proslulé zříceniny, přinesla ovoce v podobě druhé vlny podpory. Tichý útok vyvrcholil ve sváteční den 17. 11. převzetím vedení, které už příznivci knihy až do konce soutěže z tlačítek myší nepustili. A tak se druhým laureátem online hlasování stal „Helfenburk v pověstech“.

Při vyhlášení výsledků byl uveden celkový počet platných hlasů (2 380) a hlasů pro vítěze (1 117). Jak vidíte, letos hlasovalo téměř 2,5x více čtenářů a příznivců, než v loňském roce, z čehož máme jak my, pořadatelé, tak autoři a nakladatelé knih na dalších místech velkou radost, protože to znamená více popularity pro zúčastněné knihy.

Hlas Šumavské ozvěny ))) se na naše stránky vrátí zase příští rok koncem září – v "Den otevírání šumavských literárních pokladů" – tedy oficiální zveřejnění nominovaných knih.

Budeme se těšit, že hlasů bude v příštím ročníku ještě více! ;-)

S pozdravem IN NOMINE LIBRIS

organizační výbor festivalu Šumava Litera

Symbolicky v předvečer letošního 1100. výročí umučení sv. Ludmily († 921) vydalo roku 2020 Nakladatelství Lidové noviny pod patronací Archeologického ústavu AV ČR v  Praze a  Filozofické fakulty a  Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze výpravnou publikaci pod názvem Ludmila. Kněžna a světice, věnovanou okolnostem života, významu i úctě české kněžny a jedné z nebeských ochránců naší vlasti.

Nejstarší vrstvy našich dějin dokumentují především prameny hmotné povahy, k nimž se nesměle připojují první památky písemné, zejména literární. Kniha ve středoevropském kontextu přibližuje politický, hospodářský i kulturní vývoj v české kotlině počátků raného novověku. Do velmi vzdáleného dávnověku však sahají kořeny i jednoho doposud užívaného pojmu – kostel, odvozeného z latinského označení opevněného místa či později hradu castellum, neboť právě na hradištích bývaly budovány první kostely, zárodky budoucích (velko)farností. Závěrečný oddíl je věnován úctě sv. Ludmily v průběhu dějin. V duchu národního obrození bývala chápána jako Matka národa českého a patronka českých škol a vzdělanosti. Coby laskavou babičku učící a  žehnající vnukovi sv.  Václavovi ji v  návrhu na vnější výzdobu nově školní budovy v  Protivíně roku 1902 zachytil Mistr Mikoláš Aleš. Reprodukci rozměrného kartonu ze stálé exposice městské galerie ve Vodňanech si vydavatelé knihy vyžádali pro obrazový doprovod kapitoly o moderní době. To je velká pocta! A také svědectví o významu sbírek Městského muzea a galerie ve Vodňanech. Mezi vystavenými díly Mistra Mikoláše lze nalézt ještě jedno vypodobnění svaté kněžny, které o několik let dříve vytvořil pro sbor českých patronů na západním štítě děkanského kostela Narození Panny Marie ve Vodňanech.

Publikaci lze vřele doporučit všem vážným zájemcům, kteří hledají poučení (nejen) o počátcích našich dějin.

Pavla Stuchlá, MaG Vodňany, foto Karel Burda, Zpravodaj města Vodňany 2021/6

Mikoláš Aleš: Sv. Ludmila učí svého vnuka sv. Václava. Městské muzeum a galerie Vodňany

Průvodce hradem a jeho historií - Pověsti o „pustém zámku“

Vydalo Městské muzeum a galerie Vodňany 2020, 66 stran.

ISBN 978-80-906682-5-6

I v této těžké době koronavirové pandemie se podařilo Městskému mu­zeu a galerii Vodňany vydat zajímavou knihu Helfenburk v pověstech. Nedíl­nou součástí této publikace je reedi­ce hradního průvodce, dílo zesnulého amatérského regionálního historika a genealoga, který mj. patřil k zakladatelům Společnosti J. J. Ryby v Rožmitále pod Třemšínem, Ing. Ivana Hoyera (1918-2005).

Kniha je rozdělena do dvou částí, v první najdeme vlastivědně-historický průvodce hradem Helfenburk (s. 7-13).

Poté následuje výběr 10 pověstí o „pustém zámku" a jeho okolí - Poklad na Helfenburku, Skřítek u pokladu, V hladomorně, Poustevna na Helfenburku (Jandova bouda), Divoch z Helfenburku, Kočičí bál, Čert a Nána, Tiché vody, Pověst o založení Bavorova a Tajná chodba do Bavorova (s. 17-61). Poetic­kou krásu těchto pověstí umocňují ilustrace Čeňky Ryšlinkové, absolventky II. stupně výtvarného oboru Základní umělecké školy Vodňany.

Závěr knihy tvoří soupis pramenů a literatury vztahující se také k jednotli­vým pověstem.

Editorkou a autorkou úvodního a závěrečného textu je Mgr. Jitka Velková, ředitelka Městského muzea a galerie Vodňany, které právem patří poděkování za odvedenou práci. Současně lze ocenit i píli a svědomitost obou redaktorek textů - PhDr. Hany Soukupové a PhDr. Pavly Stuchlé Ph.D.

Kniha potěší regionální patrioty i milovníky starobylých pověstí.

František Kotěšovec, Výběr 2020/57, č. 4

V dlouhém seznamu jmen – obětí první světové války, na pomníku v Zeyerových sadech je téměř na počátku uveden také spisovatel Karel Čada Šarlih. Zemřel před 105 lety ve vojenské nemocnici ve Vídni dne 18. dubna 1916 a poté byl převezen do Vodňan k uložení do rodinného hrobu. Avšak místo jeho posledního odpočinku se na někdejším hřbitově u kostela sv. Jana Křtitele nezachovalo a spisovatel upadl do zapomnění.

Narodil se 8. srpna 1882 ve Včelné pod Boubínem, kde jeho otec Tomáš Čada působil jako správce schwarzenberské pily. Později vyrůstal v Chřešťovicích, kam byl otec přeložen. Absolvoval gymnázium v Písku a kadetní školu nejdříve ve štýrském Strassu a pak v Praze. Téměř deset let sloužil u vozatajstva v Temešváru. Po absolvování kurzu v Budapešti byl v hodnosti rytmistra přeložen do Přemyšle v Haliči a po vypuknutí války se stal velitelem 10. etapní vozatajské skupiny v Cholmu v ruském Polsku, kde onemocněl zánětem ledvin. Zemřel v pouhých 34 letech.

Během vojenské služby zajížděl do Vodňan k rodičům, kteří se sem po odchodu otce do penze přestěhovali do bytu v tehdy nové budově Spořitelny na náměstí. Maminka Antonie, roz. Mašková, pocházela z našeho města z rodin koželuhů a také hostinských živnostníků – Modrá hvězda (Mlýnská ul.), U Papírníků (Tyršova ul.), později i Hotel Mašek (ul. ČSLA). Karel Čada během svých návštěv určitě nevynechal možnost setkání s knihtiskařem Antonínem Dvořákem, jehož podnik sídlil ve stejném domě.

Od studentských let psal příspěvky do několika časopisů. Napsal celou řadu novel a povídek z vojenského prostředí i literaturu překládal. Mezi nejznámější patří soubory Erotické dobrodružství Nikity Ochalčuka, Úšklebky sexu či Lenhard a ženy, také románek Sobecké mládí Vratislava Vratkovského i divadelní hra Dohra, kterou Národní divadlo uvedlo po jeho smrti. Není bez zajímavosti, že pseudonym Šarlih má kořeny v dětském pojmenování Šarlik (Karel – Charles), avšak tiskař popletl v sazbě poslední písmeno. Jeho nositel si jméno ponechal i s neúmyslnou chybou.

Rozrodu předků zapomenutého spisovatele se věnoval známý genealog MUDr. Jan Antonín Mager. S jeho poznatky se můžete seznámit ve sborníku Vodňany a Vodňansko 10 či na webu vodňanského muzea.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 2021/4

V květnu 2018 došlo k zajímavému kontaktu mezi vodňanským městským muzeem a galerií a Melanchthon-Forschungsstelle der Heidelberger Akademie der Wissenschaften, která realizuje jeden z dlouhodobých výzkumných projektů Teologické fakulty tamější Ruprecht-Karls-Universität, nejstarší univerzity v Německu (založena 1386).

Němečtí badatelé od roku 1963 vydávají korespondenci Filipa Melanchthona (1497 – 1560), jednoho z předních představitelů německé reformace, mj. autora augsburského vyznání víry a zakladatele německého protestantského školství, který na akademickou půdu vstoupil studiem v Heidelbergu. Přednášel pak převážně ve Wittenbergu. Právě on napsal – po způsobu humanistů ve formě dopisu – předmluvu k latinskému překladu sbírky duchovních písní Cantiones evangelicae, kterou roku 1554 ve Wittenbergu vydal Georg Rhau. Její autor M. Václav Nicolaides Vodňanský je však v Německu prakticky neznámý.

Internetová síť badatele dovedla až na webové stránky Městského muzea a galerie Vodňany, kde se jim dostalo základních informací díky užitečné příručce Významní rodáci Strakonicka, kterou obětavě sestavil tamní archivář Mgr. Milan Hankovec. Ty pak mohly býti doplněny o další, mj. ze stránek příslušných svazků Mosteckého dějin města, Pamětí vodňanských domů a především Rukověti humanistického básnictví. Tazatelé vyjádřili potěšení nad tím, že se na dávného rodáka ve Vodňanech nezapomíná.

Václav Nicolaides Vodňanský, známější jako M. Václav Sophianus Vodňanský z Radkova, se narodil po roce 1520 do význačné vodňanské rodiny s příjmením Patita. Byl tedy mladším vrstevníkem M. Havla Gelasta Vodňanského. Na rozdíl od něho se přiklonil k náboženskému novoutrakvismu, podnícenému mladou německou reformací luteránského zaměření, a nevstoupil do stavu duchovního.

Rodině Patitově na přelomu 15. a 16. století náležel dům nyní čp. 10 na náměstí Svobody, dvůr na předměstí a četné pozemky. Václavův otec Mikuláš Patita (odtud Nicolaides = Mikulášův syn) po léta zasedal v městské radě. V době, kdy plnoletý M. Václav požádal o podíl po zesnulém otci (1549), žili jeho sourozenci Pavel, Štěpán, Apolena a Kateřina. Ovdovělá matka Markéta († 1572) spolu se syny jakožto dědici z otcovy závěti (1543) prodala roku 1550 rodinný dům.

Václav pravděpodobně nabyl prvotního vzdělání na městské škole v jihočeském rodišti. Pokračoval na partikulární škole v rovněž královském městě Žatci a poté jako nemálo soukmenovců na pražské univerzitě (1543 bakalář, 1545 mistr svobodných umění). Možná, ovšem nedoloženo, na univerzitách v Basileji a ve Wittenbergu. Do Žatce v severozápadních Čechách se navrátil jako učitel. Následně se stal městským písařem (1554). Roku 1558 získal erb s přídomkem z Radkova. V Žatci také 13. prosince 1564 zemřel. K uctění památky jeho a některých tamních měšťanů vydali přátelé sborník básní (1565).

Díky poctivé dlouholeté rukodělné práci i vymoženostem techniky se němečtí badatelé mohli obeznámit, ale i my si připomenout jednoho učeného krajana s vazbami ke kořenům německé reformace, jehož životní pouť se ve Vodňanech započala před téměř pěti stoletími. Naopak díky němu se prostřednictvím vydávané Melanchthonovy korespondence může povědomí o Vodňanech šířit nejen ve středisku vzdělanosti Heidelbergu, nýbrž i dále po světě.

Sp., Zpravodaj města Vodňany 2018/6

Dne 23. března 2021 uplyne 140 let od chvíle, kdy se ve vodňanském domě s lékárnou narodila dcera Marie manželům Františku a Marii Heritesovým. Děvčátko zde vyrůstalo v milující rodině společně s mladší sestrou Boženou. Od raného dětství se u ní projevovalo hudební nadání a osudem i láskou se jí staly housle. Podporovali ji nejen rodiče, ale značnou ctižádost ve zdokonalování ve hře na strunný nástroj v ní nenásilným přístupem vyvolal také Julius Zeyer. Velmi mu záleželo na rozvoji talentu nadané dívky. Sama později vzpomínala na příjímací zkoušku na konzervatoři v Praze a zároveň na nečekané setkání s ním. »Byla to náhoda, že i on byl z Vodňan v Praze? A že v onen určitý den a čas měl právě cestu přes Karlův most? Často jsem si ráda myslívala, že to byl zájem o mne, který ho tam přivedl. Zeyer se vyptával, jak zkouška dopadla? Tatínek se smíchem prohodil: „Přehrála několik taktů a všichni kývali a měli toho už dost.« Poté v letech 1894 – 1901 studovala u Otakara Ševčíka. Po absolvování ji čekala kariéra houslové virtuosky. Vystupovala nejen v Praze, ale i v Londýně, Paříži a v dalších evropských městech. Podnikla turné po carském Rusku a s Českou filharmonií hrála v Budapešti, Vídni a Terstu. V roce 1904 odjela do USA a Kanady, kde vystupovala i s pěvkyní Emou Destinnovou. V Americe se provdala za podnikatele Josefa Kohna. Zde se jí také narodila dcera Marie. Bohužel v roce záhy 1910 ovdověla. Jako americká občanka žila pak s dcerkou u rodičů v Praze do roku 1916, kdy Čechy z obavy před internací opustila. Po válce se sem stále pravidelně vracela a také vystupovala před českým publikem. Její poslední koncert ve Vodňanech se konal o Vánocích v roce 1937. Svou vlast již nikdy nenavštívila, ale vytrvale si dopisovala se svou sestrou Boženou. V Americe působila jako hudební pedagožka na několika místech. Zemřela 13. července 1970 u své dcery na Floridě. Hudební kariéře Marie Heritesové, provdané Kohnové, se šířeji studijně dosud nikdo nevěnoval. Část její korespondence a řada dokumentů, které jsou uloženy v archivu Městského muzea a galerie Vodňany, stále čekají na badatelské zpracování.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, 2021, č. 3, s. 15. 

Foto: J. F. Langhans Praha, c. k. dvorní fotograf

Děkujeme paní Romaně Klíčkové z Nýrska za darování do archivu MaG Vodňany