My a média

Fotograf František Zemen ze Strakonic přivezl do Vodňan soubor fotografií přírody, rostlin a zvířat převážně z regionu Prácheňského kraje, kam patří nejen Strakonicko, ale i Vodňansko aj. Jedná se o velmi zkušeného autora a jeho záběry dojímají především neuvěřitelnou trpělivostí a odpovědným přístupem ke kompozici, ale i přírodě samotné. Fotografuje od roku 1950, a to nejen krajinu a její přirozené obyvatele. Nadšeně se věnoval reportážní fotografii folklórních tradic, zejména z Mezinárodních dudáckých festivalů. Fotografie publikoval v regionálním tisku i v knihách. Patří mezi zakladatele úspěšné Mezinárodní výstavy ŽENA ve Strakonicích, která se pravidelně konala od roku 1970 do roku 1992. Zodpovědně vždy také přistupoval k získávání odborných znalostí z vybraného uměleckého oboru. V letech 1974 až 1976 absolvoval Školu výtvarné fotografie pod vedením prof. Jána Šmoka z FAMU. Od roku 2003 pravidelně vystavuje především fotografie ze svých toulek přírodou. Společně s fotografem Ivanem Janou představili svou tvorbu na téměř dvacítce výstav v jihozápadních Čechách. Náhlý odchod dlouholetého přítele z našeho světa ho v loňském roce naštěstí neodradil od záměru potěšit i návštěvníky ve Vodňanech. Jeho fotografie jsou mimořádným svědectvím krás okolo nás. Jsou důležitým vzkazem pro nás všechny, stejně jako autorova slova: „Není dobré podceňovat fotografie přírody. Lidí přibývá a přírody ubývá. Velmi ubývá! Následující generace se možná budou moci přesvědčit jen na fotografiích, jak vypadaly hory, lesy, řeky a podivuhodné detaily přírody, dokud je lidská chamtivost a hloupost nezničily.“

Výstava fotografií Prácheňským kraje Františka Zemena v bývalé synagóze ve Vodňanech potrvá do 16. srpna 2015.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 7/2015

Narodil se dne 17. března 1835 v rodině krejčovského mistra v domě čp. 39/I (tehdy č. 79) na nynějším Kalinově náměstí ve Vodňanech. V té době se zde konaly trhy dřevěného nářadí a dřeváků. Běžně se užívalo názvu Kozí rynek (ryneček, plácek), později také Malé náměstí. Současný název po politikovi a diplomatovi Antonínu Kalinovi (1870 – 1922) získalo v roce 1923. Otec budoucího malíře František (nar. 1797) vyráběl turecké fezy. Úspěch či neúspěch jeho živnosti závisel na situaci v arabských zemích. V domě žil ještě roku 1857, kdy syn Antonín dokončil akademická studia ve Vídni. Narodila se zde také malířova starší sestra Josefa (* 8. ledna 1832), později provdaná Hölová. Maminka obou dětí Alžběta však ve věku 40 let zemřela na tuberkulózu († 12. března 1839). Tragická událost jistě později ovlivnila také umělcovu tvorbu.

Antonín Waldhauser bezesporu prožil život naplněný soustředěnou výtvarnou činností. Inspiraci nacházel zejména na svých cestách po Čechách, ale i po Evropě. Zamířil do Mnichova a do Paříže, cestoval po Bretani a jižní Francii, navštívil Tyroly a Rusko. Cesta po Německu a Švýcarsku ho přivedla do Kostnice, kde kreslil studie ze života M. Jana Husa. Snad žádný z našich krajinářů mu nemůže konkurovat v počtu navštívených míst v Čechách. Pěšky putoval mezi jihočeskými rybníky a po Šumavě, prošel České středohoří i Krkonoše. Návštěvy a pobyt u sestry ho přivedly nejdříve do Horšovského Týna, později do Kutné Hory, na Čáslavsko a nakonec do tehdejšího Německého Brodu. Přináleží mezi průkopníky, kteří začali malovat na Českomoravské vrchovině. Zejména na obrazech z blízkého okolí Prahy navázal na starší holandské umění. Soustavné malování české krajiny se mu stalo údělem, který si dobrovolně zvolil. V jeho díle nacházíme drobné skici v přírodě, noční krajiny, vyobrazení hradů i vesnických stavení, portréty, ale i rozmanitá zátiší či studie postav. Vždy však převládá zájem o krajinu, a to v jakémkoliv ročním období a v jakékoliv denní době. Téměř nepřekonatelné je jeho detailní zobrazení postav kráčejících ke stmívajícímu obzoru. Pravděpodobně touha zachytit všechny fáze večerního a nočního světla ho přivedla k vytvoření nenapodobitelného souboru malířských nokturn. Svůj um uplatňuje nejen na velkých plátnech. Často se uchyluje k malování na miniaturních plochách. Převládá olejomalba a technika akvarelu. Díky značné malířovy pilnosti (jen v jeho pozůstalosti se nacházelo 435 obrazů a kreseb) vznikl široký prostor pro vytváření soukromých sbírek. Záliba v díle Antonína Waldhausera časem nevyprchá, ale většinou nabírá na intenzitě. Dokonce se stává i rodinnou tradicí. Malíř zemřel 30. října 1913 v Německém Brodě v domě čp. 122 a byl pohřben v Praze na Olšanech. O jeho hrob v současnosti nikdo nepečuje. Správa pražských hřbitovů ho však zařadila do projektu Adopce hrobů významných osobností.

Poslední výstava významného českého malíře a vodňanského rodáka se v našem městě konala před 30 lety. Letošní výstavu díla Antonína Waldhausera ve vodňanské galerii podpořila řada sběratelů, kteří laskavě zapůjčili obrazy se svých sbírek. Byl vydán obsáhlý barevný katalog s přispěním sponzorů. Využijete možnosti a navštivte mimořádně rozsáhlou výstavu, kterou zahájíme v neděli 28. června a která bude otevřena do 13. září t. r.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, červen 2015.

Ve čtvrtek 7. května 2015 zavítal do vodňanské galerie pan Ing. Jiří Baštář z Černošic, vnuk cestovatele a spisovatele A. V. Nováka. Se zájmem si prohlédl výstavu o svém podivuhodném dědečkovi, který se před 120 lety v našem městě narodil. Výstava, která vznikla ve spolupráci s Náprstkovým muzeem v Praze, bude otevřena do konce května 2015.
 

Chelčický farář P. František Srubek je známý především svým přátelstvím s malířem Janem Zrzavým. Osobnost slavného umělce jako by zakrývala další stránky života a charakteru tohoto kněze. Současné 70. výročí od konce války vyvolává vzpomínky žijících pamětníků nejen na rušné události jara 1945, ale také na postoje a činy obyvatel v době německé okupace. P. František Srubek byl v březnu 1943 získán pro odbojovou činnost mjr. Otakarem Brychem, který byl velitelem 2. partyzánského praporu Šumava II. V evidenci byl zapsán v hodnosti poručíka a jeho legitimace měla číslo 709. V posledních válečných letech organizoval odbojovou skupinu v Chelčicích a zasloužil se o získání zbraní. Byl členem štábu skupiny. Po válce mu byla udělena medaile Partyzánské skupiny Šumava II. „Za svobodu“ s číslem 45. Ve vzpomínkách se však uchoval zcela jiný jeho humánní počin.

V neděli 29. dubna 1945 se Václav Mach z Chelčic vracel se svým tatínkem a bratrem Karlem z návštěvy u tety v Záblatí: „Šli jsme pěšky a u Hvožďan jsme uslyšeli blížící se samostatné letadlo. Leželi jsme schováni ve stoce a sledovali, kam letí. Teprve doma jsme se však dozvěděli, co se stalo. Na hrázi Honzíkovského rybníka hloubkař napadl kolonu německých uprchlíků. Zahynuli čtyři dospělí a jedno dítě.“ Nálet sledovali také obyvatelé v Chelčicích. Tamní farář P. František Srubek se okamžitě vydal k místu neštěstí se svátostí umírajících – posledním pomazáním. Útok zázrakem přežilo šest dětí. Jeden z umírajících prosil faráře o jejich záchranu. Děti – Anna, Hedvika, Regina, Elfrida, Herbert a Gerhard, kdy nejstaršímu děvčeti bylo čtrnáct a nejmladšímu chlapci tři roky, skutečně našly útočiště na chelčické faře. Jednalo se bezesporu o hrdinský a lidský čin faráře i jeho hospodyně v době bezbřehé a oprávněné nenávisti k německému národu. Nebylo snadné získávat pro děti dostatek potravin i oblečení. Hospodáři odmítali prodat mléko či mouku pro Němce. Podpora přicházela spíše v podobě anonymních darů, položených za vrata fary. Na jaře 1946 převzal děti Červený kříž a umožnil jim návrat do Německa. Smutný osud jejich rodičů připomíná prostý hrob Familie Reinkober na chelčickém hřbitově vzadu za kostelem, kam byli Richard Reinkober (nar. 1897), Anna Reinkober (nar. 1901), Helena Heinischová (nar. 1917) a Alžběta Heinischová (nar. 1939) uloženi k poslednímu odpočinku. Josef Gleisler (nar. 1868), který zemřel na následky zranění 7. května 1945, byl pochován do vedlejšího hrobu. Všichni původně pocházeli z města Neustadt v Německu. Vzpomínka na rodiče a jejich smutný osud mnohokrát přivedla tehdy zachráněné děti do Chelčic. Naposledy jejich hrob společně navštívily v roce 2005.

Poděkování za vzpomínku přináleží paní Marii Podlahové a panu Václavu Machovi z Chelčic, rovněž tak panu Liborovi Klimešovi za informace z evidence Partyzánské skupiny Šumava II.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 4/2015

Od tragické válečné události – náletu na vlak, u Pražáku uběhlo již 70 let. Její průběh zaznamenal s určitými nepřesnostmi P. Florian Fencl ve známé knize Soumrak a svítání, kroniky válečných let 1938 - 1945. Popisují ji také autoři řady internetových stránek, které se zaměřují na tzv. hloubkaře a čerpají z historických dokumentů i novější literatury. Setkat se můžete ještě s pamětníky. V bohatém množství informací se však nachází řada rozdílných údajů. Obsah předkládaného článku vychází ze srovnání všech právě dostupných informací v literatuře a z elektronických zdrojů, ale i ze zápisu v městské kronice a v Pamětní knize železniční stanice Vodňany (tehdy jejím přednostou byl Rudolf Bednář).

V úterý 16. října 1944 byl slunný den. Nad městem podruhé za doby války proletěla třikrát americká letadla, která mířila z Itálie severozápadním směrem. Řada občanů se chovala neopatrně a ze zvědavosti pozorovala jejich přelet na nechráněných místech. Chlapci během takových přeletů vylézali za dobrým rozhledem na stromy a neuvědomovali si hrozící nebezpečí. Letadla se spouštěla téměř kolmo k zemi, občas bylo slyšet střelbu. Asi za hodinu se letadla vracela zpět z náletu na plzeňskou Škodovku a na chemické závody v Záluží u Mostu (Sudetenländische Treibstoffwerke AG), které byly častým cílem podobných útoků z důvodu výroby syntetického benzinu. Z vodňanského nádraží před 12,30 hodin vyjel nákladní vlak č. 8756 s třemi cisternami řepkového oleje do Prachatic (počet cisteren uváděn rozdílně dvě nebo tři, k soupravě mělo být připojeno také čtrnáct krytých vozů a služební vůz). Těsně před Pražákem vlak dostihla stíhací letadla (počet uváděn dvě nebo čtyři). Piloti dávali znamení k zastavení. Strojvedoucí Schindler s topičem Kolářem vyskočili a podařilo se jim zachránit si život. Na již stojící vlak za Pražákem v blízkosti lesa letadla zaútočila hustou kulometnou palbou. Z proražených cisteren vytekl olej do stoky a polí. Bohužel útok se neobešel bez lidských obětí. Na místě zahynul průvodčí Vojtěch Mařík, který stál na plošině – „otevřené brzdě“, jednoho z vagónů. Vlakvedoucí Josef Kabát ve služebním voze byl těžce zraněn průstřelem páteře a plic. Na následky zranění zemřel 1. listopadu v nemocnici v Č. Budějovicích. Oba byly pohřbeni ve Vodňanech za velké účasti místních obyvatel. Vzpomínkou na ně zůstává kamenný památník v blízkosti místa náletu. Slavnostně odhalen byl 20. října 1946. Ve vlaku do zaměstnání jel také průvodčí František Miškovský, který navzdory svému zranění na zádech a na pravé ruce se vydal na vypůjčeném kole pro pomoc na vodňanské nádraží. Vrátil se s pomocným vlakem a posilou. Podílel se na odstraňování škod. Teprve poté se nechal ošetřit. Výnosem ministra dopravy a techniky z 22. ledna 1945 obdržel za své jednání finanční odměnu. O osudu těžce poškozené parní lokomotivy č. 423.010 z výtopny v Č. Budějovicích se informace rozcházejí. Literatura uvádí její vyřazení z provozu až v roce 1968, avšak „železniční“ badatelé dokládají, že vzhledem k rozsáhlým poškozením při náletu nebyla již opravena a do provozu se nevrátila.

Pamětníci především vyprávějí o velkém množství oleje, který ve spěchu nabírali do plechovek a konví, než byl prostor okolo poškozeného vlaku obsazen vojenskou ostrahou. V době přídělového systému byl vítaným přilepšením v domácnosti. Nalezené prázdné náboje se postupně staly vzácnou upomínkou tragédie. Používal se kulomet ráže 12,7 mm s kadencí až 750 ran za minutu. Lze předpokládat, že útočila stíhací letadla P-51 Mustang z výzbroje 15. americké letecké armády (USAAF – United States Army Air Forces), která od května 1944 operovala ze střední Itálie na německý týl v Čechách a na Moravě. PhDr. Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu Praha uvádí, že právě 16. října 1944 proběhlo nad severo- a jihozápadními Čechami poměrně velké letecké střetnutí. Bombový útok amerických letadel mířil na továrny v Plzni i v Zaluží. Nálet na plzeňskou Škodovku trval dvě hodiny, měl 36 lidských obětí a 64 zraněných. Němci zaútočili na americká letadla nad mosteckou chemičkou. K bojům tak došlo nad Saskem, Lužicí a severozápadními Čechami. Utkalo se zde 48 německých Messerschmittů s 53 americkými Mustangy od 31. FG (Fighter Group – stíhací skupina).

Na Vodňansku a v okoli popisovaný útok stíhacích letadel nebyl jediným a posledním. Následoval například útok na most přes Blanici, na trať Číčenice – Týn nad Vltavou, nádraží v Dívčicích a v Protivíně i na civilní utečence (národní hosty), kteří prchaly převážně ze Slezska. Přítomnost americké armády ve vzdušném prostoru nad Čechami potvrzovala, že konec války se blíží i k nám.

Za poznatky k popisovanému náletu i z historie letecké armády děkuji panu Jaroslavovi Muchlovi z Pražáku.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 12/2014, foto Miloslav Vaněček

„Milan Peterka se narodil 7. července 1930 v Chelčicích. Po maturitě studoval na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, kde získal titul „akademický malíř“. Po škole se vrátil domů do jižních Čech, do Protivína a později do Českých Budějovic.

Mimo svojí výtvarnou činnost, se věnoval mládeži, jak na Lidové škole umění, tak na gymnáziu a Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích, kde působil na výchovu mnoha budoucích malířů, architektů a učitelů. Mimo své učitelské činnosti byl 20 let předsedou Svazu českých výtvarných umělců v Jihočeském kraji. Spolupracoval s architekty na výzdobách společenských domů a škol v Jihočeském a Západočeském kraji. Svá výtvarná díla vystavoval na besedách a společných i samostatných výstavách doma i v zahraničí. V posledních letech se soustředil na výstavy zvláště v jižních Čechách, v Českých Budějovicích, Netolicích a Vodňanech.

K Vodňanům měl Milan Peterka vždy vřelý vztah, neboť zde Peterkovi bydleli, narodil se tu jeho bratr a chodili zde do obecné školy. Milan Peterka měl ve Vodňanech hodně přátel a příbuzných a dodnes tu bydlí jeho syn s rodinou.

Jeho prvními vzory byli – Jan Zrzavý, za kterým se odvážně vydal na návštěvu, a akademický malíř Václav Štětka, se kterým jezdil na podzimní výlovy. V závěru vysokoškolského studia rovněž mu byl poradcem při zpracování diplomové práce na téma „Vážení ryb při výlovu“.“

Malíř Milan Peterka se navždy rozloučil se světem, který tak rád maloval, dne 22. června 2005, a to v době konání jeho výstavy v našem městě. Vzpomínku napsala před pěti lety Ing. Milada Peterková, která byla neúnavnou organizátorkou manželových výstav. Nelitovala času a úsilí. Při své poslední návštěvě vodňanské galerie požádala o rezervaci termínu v roce 2015 a poděkovala všem pracovníkům galerie, kteří pomáhali s přípravou předešlých pěti výstav ve Vodňanech. Čas se od té doby bohužel nezastavil. Paní Peterková se slíbené výstavy již nemůže zúčastnit. Rodina i pracovníci galerie si vždy vážili její důvěry a tak Vás společně zvou:

V neděli 19. dubna 2015 v 14,00 hodin bude otevřena v městské galerii ve Vodňanech výstava obrazů akademického malíře Milana Peterky k jeho nedožitým 85. narozeninám. Vystaveny budou také obrazy jeho vnučky Ing. arch. Kateřiny Mrázové. Výstava potrvá do 21. června 2015.

Jitka Velková, Zpravodaj města Vodňany 2015/3

foto: Mgr. Daniel Novák

Městská knihovna Prachatice ve spolupráci s Církví československou husitskou již v loňském roce připravila především pro rodiče a jejich děti, žáky základních škol a studenty výstavu „Literární a historický odkaz Mistra Jana Husa“ k připomenutí 600. výročí jeho upálení v Kostnici. Jedná se o kresby ilustrátorky dětských knih Zdeňky Študlarové z Vitějovic, která při jejich vytváření vycházela z historických podkladů tak, aby všechny její obrázky přibližovaly co nejvěrněji historickou skutečnost. Kresby jsou doplněny texty. Společně vytvořený celek může posloužit jako výukový materiál. Odborným garantem výstavy se stal známý historik prof. PhDr. Petr Čornej, DrSc. O výstavu je mimořádný zájem a tak od počátku roku velmi rychle koluje mezi jihočeskými městy. Dokonce musela být vytvořena její další verze, aby se dostalo i na další zájemce mimo jižní Čechy. Výstava bude vystavena v době konání letošních Národních slavností v Husinci a zavítá také do Kostnice. Ve Vodňanech si ji můžete přijít prohlédnout od 3. do 20. března 2015 do městské galerie. Srdečně zveme!

J. Velková, Zpravodaj 2015/2

Dne 7. února 1915 se ve Vodňanech narodil jihočeský básník Miloš Tůma. První básně coby student Reálného gymnasia v Písku uveřejnil v časopise Gymnasion. Po ukončení studia ho práce soudního úředníka přivedla do Strakonic. Aktivní zájem o kulturu, regionální historii a národopis mohl rozvinout později v muzejní práci. V roce 1958 se stal ředitelem Okresního vlastivědného muzea ve Strakonicích (nyní Muzeum středního Pootaví). Při zaměstnání o šest let později v Praze vystudoval obor muzejnictví. Coby muzejník je autorem řady historických a vlastivědných článků. Přibližoval archeologickou činnost strakonického muzea, probíhající výstavy a také jednotlivé sbírkové předměty – cenné dary. Psal medailonky jihočeských výtvarníků a spisovatelů.
Vracel se také do muzea v rodných Vodňanech. Metodicky napomáhal jeho rozvoji a úzce spolupracoval s jeho tehdejším ředitelem Milošem Veselým i s jeho nástupcem Jiřím Pazderou. Dne 8. června 1969 slavnostním projevem zahájil obnovenou činnost městské galerie po ničivém požáru místní radnice. Vernisáže se zúčastnilo 425 návštěvníků a přítomen byl také zakladatel vodňanské galerie PhDr. Blahomír Žahour. Knihovna Městského muzea a galerie uchovává soubor básnických sbírek a knih pilného literáta Miloše Tůmy.

V tvůrčí práci se inspiroval rodným krajem, přírodou a každodenní prací. Pozornost věnoval všedním věcem i staletým tradicím a příběhům. Ve svých básních popisoval oblíbená místa – milovanou řeku Otavu, město svého dospělého života – Strakonice, i město mládí a literárních začátků – Písek… První sbírku Všední květy vydal v roce 1932. Následovaly další – Žeň (1933), Oči v hlubinách (1934), Hořko na dně (1936), Země okolo člověka (1939), Kraj dýchal večerem (1941), Erb pod liliemi (rukopis 1941), Dílna na nebesích (1945), Polesí Rezavý les (1965), Zavolal mne život (1973) a Podvečer (1975). Jeho básně byly často zhudebňovány. Tenké sbírce básnických pověstí Okolo Strakonic, poprvé vydané v roce 1958, a jejímu autorovi nedávno vzdal hold soubor Pošumavská dudácká muzika v čele s vedoucím Tomášem Spurným, který v roce 2007 při křtu CD uvedl: „Sáhl jsem po sbírce s názvem Okolo Strakonic po dlouhé době znovu a užasl jsem nad tím, jak tyto básně, psané v duchu našich básníků – klasiků výborně korespondují s nahranými písněmi a dokonce i s atmosférou adventu, kdy si lidé vyprávěli za dlouhých večerů rádi různé historky a pověsti. Miloš Tůma byl podle mého názoru velmi nadaný a dobrý básník, za jeho éry ředitelování v muzeu se tu scházely neuvěřitelné osobnosti, měl řadu přátel umělců, spisovatelů, muzikantů. Tímto tedy chci zároveň vzdát i jemu hold a poděkování za literární odkaz.“  Miloš Tůma psal také knihy pro děti – Mámino srdce (1946), Děti, chcete říkanky? (1948), Co je les? (1973) a Medové království (1975). Řada básníkových knih vycházela opakovaně i ve výběrech poesie.

Výčet regionálních i literárních novin a časopisů, do kterých přispíval, je široký – Písecké listy, Jihočeský akademik, Zájmy Pošumaví, Prácheň, Literární kruh, Jihočeské listy, Jihočech, Otavan, Jihočeská pravda, Lidové noviny, Lidová demokracie, Květy aj. I do Vodňan posílal své básně učiteli Antonínu Pazderovi, který od roku 1939 vedl redakci dodnes ceněného vlastivědného časopisu Zlatá stezka.

Se strakonickým muzeem se Miloš Tůma rozloučil po bohatých jednadvaceti letech. Dlouho „nezahálel“. Dne 1. února 1980 se stal knihovníkem v dnešní Kolářově knihovně v Katovicích. Zde byl nablízku svým čtenářům. Okamžité literární nápady rychle načrtl na papír a vkládal do zásuvky pracovního stolu. Dne 12. srpna 1983 se básník a vodňanský rodák Miloš Tůma ve Strakonicích náhle rozloučil se světem, který měl bezesporu rád.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 2015/2

Výstavou unikátních fotografií divokých zvířat Petra Slavíka začal v Městském muzeu a galerii ve Vodňanech nový rok. V rukávu má ale ředitelka obou organizací Jitka Velková další esa. „Letos si připomeneme 180. výročí narození významného českého krajináře Antonína Waldhausera. Jedná se o projekt, do kterého bude zapojeno nejvíce ochotných půjčitelů a také bude vystaveno nejvíce děl," prozradila.

Na co se můžou těšit návštěvníci galerie a muzea letos?
Sezóna ve vodňanské galerii byla již zahájena výstavou unikátních fotografií Setkání v divočině Petra Slavíka, který se dlouhodobě věnuje zachycování chování divokých zvířat, prokazuje neobyčejnou odvahu při střetnutí s šelmami a svou činností se snaží přispět k záchraně jedinečných tvorů na naší planetě. Rozběhl se již také zimní cyklus cestovatelských přednášek.
Ve spolupráci s Náprstkovým muzeem Praha připravujeme výstavu o zapomenutém cestovateli a spisovateli Archibaldu Václavu Novákovi, vodňanském rodákovi. Pražským muzejníkům se podařilo získat a tak zachránit velkou kolekci skleněných desek z jeho cest. Věřím, že výstava bude velkým překvapením v historii osobností našeho města pro současné vodňanské občany.
Na dalších výstavách návštěvníci budou moci zhlédnout dokumenty k ukončení druhé světové války i k 85. výročí spolku baráčníků ve Vodňanech, dále například ilustrovanou výstavu k 600. výročí upálení Mistra Jana Husa nebo ryby na fotografiích dvou potápěčů. Mohou se těšit na díla regionálních výtvarníků, ale také na besedy i koncerty. V dubnu se bude konat ve spolupráci s Jihočeským muzeem přednáška k dění za 2. světové války v našem regionu.
Tradiční závěr výstavní sezóny - prezentace Klubu vodňanských výtvarníků - doprovodí výstava papírových betlémů archiváře PhDr. Františka Kotěšovce.

To je pěkný výčet akcí. Na kterou se nejvíce těšíte vy sama?
Těším se na setkání se všemi milými, aktivními a tvořivými lidmi. Po delším čase do Vodňan například zavítá známý fotograf Roman Sejkot, můj vrstevník a odchovanec zdejšího fotokroužku, který vždy překvapí progresivními technikami a přístupy. Věřím, že na tuto výstavu se vydají nejen jeho spolužáci z Vodňan, ale i ze Strakonic.

Která z akcí je co do přípravy nejnáročnější?
Letos si připomeneme 180. výročí narození významného českého krajináře Antonína Waldhausera. Již několik let jsme v přátelském kontaktu se sběrateli jeho obrazů. Řada z nich podpoří rozsáhlou výstavu v jeho rodném městě. Jedná se tak o projekt, do kterého bude zapojeno nejvíce ochotných půjčitelů a také bude vystaveno nejvíce děl.

Loňský program byl též pestrý. Co mělo největší úspěch?
Bezesporu výstava panenek, kočárků a hraček ze sbírky Blanky Šídlové z Vodňan. Vyhledávanou akcí v zimním čase byla i výstava k výročí vypuknutí 1. světové války, kterou podpořila řada občanů zápůjčkami ze svých soukromých archivů, a především její lektorský program pro školy.

A co návštěvnost, jak ji hodnotíte?
Návštěvnost odpovídala našim předpokladům. Těšilo nás, že muzejní a galerijní akce vyhledávali naši stálí příznivci, kteří jsou velkou oporou malé paměťové instituce. Děkujeme jim za podporu. Především sběratelská výstava hraček a také velocipedů a jízdních kol přilákala nové návštěvníky, a to všech věkových kategorií.

Dávali lidé přednost výstavám, koncertům, nebo jiným akcím?
Tak jako nejsme všichni stejní, tak každý koncert, přednáška či výstava má různou přitažlivost pro určité zájmové a věkové skupiny návštěvníků. Vždy mne oslovují akce, které společně připraví městské instituce s místními spolky, zájmovými skupinami a společenstvími.
V loňském roce se velmi dobře podařilo propojit jazzbandový koncert výroční 10. malé muzejní noci v bývalé synagoze s komentovanou prohlídkou a hudebním vystoupením v chrámu Narození Panny Marie při 5. kostelní noci. Všichni zúčastnění společně vytvořili mimořádný kulturní zážitek naší vodňanské občanské komunity.
Vodňanské patrioty přilákala výstava Vodňany na obrazech ze sbírky městské galerie, ke které se podařilo vydat za podpory Jihočeského kraje obrazový katalog. Z důvodu častých dotazů k výtvarníkům a jejich dílům, jsme uspořádali besedu pro klienty Centra sociální péče v loňském roce a ještě letos minulý týden pro návštěvníky „černé hodinky" v kulturním domě.

Která akce z loňského roku utkvěla v paměti vám a čím?
V loňském roce jsme si připomněli 110 let existence vodňanského muzea. Jedná se převážně o historii kulturní činnosti ze strany nadšenců, ochotných spolupracovníků i dobrovolníků v našem malém městě. My jsme jim všem chtěli poděkovat výstavou sbírkových předmětů, které se podařilo za posledních deset let zachránit, opravit, zrestaurovat. Vystavených předmětů bylo neuvěřitelných devadesát pět kusů, které byly restaurovány téměř za dva miliony korun.
Jednalo se i o částečné plnění snu muzejníka - vystaveným hodnotným předmětům naší historie a umění nyní nehrozí zkáza a jsou zachráněny pro další generace.

DARINA VERNEROVÁ, Strakonický deník 2015/12

Městskou galerii navštívil ve čtvrtek 8. ledna fotograf Petr Slavík a na dvou přednáškách s promítáním se setkal s žáky vodňanských škol a zájemci z řad veřejnosti. Zároveň otevřel výstavu svých fotografií, které zachycují život zvířat napříč kontinenty. Hodiny čekání i náhlá setkání tváří v tvář zachycena fotoaparátem muže, který nalezl smysl svého života v hledání posledních střípků divočiny. Bezesporu mu nechybí odvaha a nevšední znalost chování především šelem. Touha získat unikátní snímek ho přivádí do neuvěřitelné blízkosti zvířat (až 30 cm), které mají svou silou nad člověkem zcela navrch. Fotograf ulehá pod čtyři sta kilového medvěda, v třeskutém mrazu pokleká a hledí do očí vlků… Návštěvník si pak v teple galerie prohlíží unikátní snímky – medvěd s čerstvým úlovkem z dálné Kamčatky, levhart v ranní mlze z Jižní Afriky, vlci v promrzlých lesích Minnesoty aj.

O autorovi

Petr Slavík miluje divokou přírodu a její obyvatele. Nejprve se jen tak toulal po světě s téměř prázdnou kapsou, ale svobodou v srdci. Dnes se do divočiny vydává s batohem plným fototechniky, který si sebou bere i na těžko přístupná místa naší planety. Do tropických deštných pralesů, na zamrzlé pláně Arktidy nebo do hustých lesů Minnesoty… Před Vánoci se vrátil z Venezuely. Náročné výpravy za mizející panenskou přírodou a za vymírajícími nebo dosud málo prozkoumanými živočišnými druhy vyžadují od profesionálního fotografa pokorný přístup a trpělivost, který neočekává jejich okamžitý úspěch. Na Filipíny se vypravil za nártounem, tvorem malým jako lidská dlaň, do Himálají za sněžným levhartem, nepolapitelným duchem těchto hor, na Kamčatku za jedním z největších poddruhů medvěda hnědého. Statistiku počtu výprav si již nevede. Soustředí se na samotný okamžik, kdy se ocitá v blízkosti hledaného živočicha. Každý z nich je důležitým kouskem v přírodním bohatství Země. Právě je na cestě za tygrem sibiřským.

Petr Slavík získal za své fotografie řadu mezinárodních cen (Glanzlichter 2009 – highlights – Mammals, DPOTY 2010 – commended – Wildlife, Glanzlichter 2012 – highlights – Artists on Wings, Trierenberg Super Cirquit 2011 – Golden Medail, Oasis Photo Contest 2011 – Silver Medail, Veolia Environnement Wildlife Photographer of the Year 2013 – final round). Je autorem publikace Divoká srdce věnované tvorům chovaným v zajetí a spoluautorem knihy Divoká planeta. Zapojuje se do charitativních projektů spojených s ochranou přírody. Publikuje v časopisech zaměřených na přírodu a cestování. O svých expedicích připravil několik autorských výstav.

Výstava mimořádných fotografií bude otevřena ve vodňanské galerii do 20. března.

Jitka Velková, Strakonický deník 2015/11