My a média

19. 11. 2015

Videoupoutávka na knihu Vodňany

Autor hudby a prezentace: Jakub Plachta


3. 11. 2015

HISTORICKY PRVNÍ FOTOGRAFICKÁ KNIHA O VODŇANECH

V prodeji již nyní v infocentru a v galerii

 

145 stran, celobarevná, přes 190 fotografií,

rozměr ~ B4 (24,5 x 32,5 cm)

 

 

Čtyři fotografové – Karel Burda, Pavel Hrdina, Lukáš Ptáček a Roman Sejkot, prožili ve Vodňanech bezstarostné dětství a mládí. Naše město určitě je pro ně synonymem blízkého a přátelského místa s nezaměnitelnou vůní domova. Přesto se fotografování známých Vodňan překvapivě i pro ně stávalo objevným, inspirativním, ale i náročným. Vydali se na jeho náměstí, do ulic, parků i okolní krajiny. Jejich úmyslem nebylo zachytit každé zákoutí či čtvrť, drobnou architektonickou maličkost nebo významný stavební projekt. Společně se však snaží představit město v určité celistvosti a především vám, vnímavým čtenářům, přiblížit jeho půvab. Nechte se nejen provést jejich oblíbeným městem v nové knize, ale také se s nimi přijďte setkat na besedě o knize spojené s autogramiádou, a to v neděli 22. listopadu 2015 v 14,00 hodin v městské galerii.

 

Knihu s texty v českém, anglickém a německém jazyce vydává Městské muzeum a galerie Vodňany za finanční podpory Města Vodňany.

 

Cena: 400,- Kč, (poštovné 100,- Kč)


15. 10. 2015

Dobré světlo Romana Sejkota

Fotograf Roman Sejkot, dlouholetý člen vodňanského Fotokroužku a později dosud dlouholetý člen Klubu vodňanských výtvarníků, připravil pro městskou galerii průřezovou výstavu své umělecké tvorby. Studentské počátky černobílé časosběrné fotografie rozvinul až do barevných struktur počítačově sladěných technických kompozic. Návštěvníka přímo ohromuje vývojem technologie a dosud nepoznaných dimenzí nabízených technik. Vrcholem jsou bezesporu plastické 3D fotografie z divadelního prostředí. Cesta z černé komory v malé koupelně domova k současnosti, kdy můžeme v podstatě všichni fotografovat téměř každým záznamovým přístrojem, nebyla však pro Romana Sejkota přímočará. Nejdříve to byly spíše technické překážky. Na vernisáži autor laskavě vzpomenul tatínka svého kamaráda, který mu s důvěrou zapůjčoval zvětšovák. Ten „přežil“ několikeré stěhování na řídítkách kola vypůjčitele. Navíc předpisy socialistické morálky bránily v získávání odvážných modelek dokonce i pro školní fotografické úkoly. Úspěšné absolvování několika škol přineslo autorovi nejen praxi v novinách, ale také témata, v kterých vynikl. Neobvyklá sportovní reportáž o úsilí hendikepovaného sportovce získala dokonce vysoké ocenění World Press Photo. Cenu, která je i na pohled krásná, fotograf vůbec poprvé vystavuje! Možnost fotografovat herecké a baletní výkony v Národním divadle ho jistě naučila nekončící trpělivosti, které se v mládí občas nedostává. Komerční zakázky, CD a kalendáře se jistě neobešly bez diskuse a ústupků v umělcově záměru s představou objednatele. Stěžejním fotografovým tématem vždy zůstává ladnost a krása lidského a především ženského těla. Sejkotova krajinová kompozice není nikdy opuštěná. Hra těl je sladěna s hrou slov v názvech jeho fotografií. Nenajdete fotografii bez názvu. Výstava „BrainSen – Sejkotovo mozek (na pozvánce) – Snící mozek“ Vás vtáhne uličkou fotografických záclon do vysněné krajiny přemýšlivého fotografa. Vstupte! Otevřeno je do 22. listopadu 2015 v městské galerii.

 

J. Velková, foto Marie Kočárníková, Zpravodaj města Vodňany, říjen 2015

 


10. 8. 2015

Nedělní portrét je plný překvapení pro vodňanské

Dny otevřených ateliérů patří mezi oblíbený projekt Jihočeského kraje. Jeho aktivními účastníky v minulých letech byli i vodňanští výtvarníci a fotografové. V roce 2013 připravili členové Fotoklubu Vodňany jednodenní portrétní ateliér v prostorách městské galerie. Právě byla neděle. Každý návštěvník, který neváhal a nechal se vyfotografovat, si mohl vybrat zajímavý muzejní artefakt a dokonce se i přestrojit. Nabídku využili také milovníci kulturního dění z Protivína. Mezi nimi výtvarník Štěpán Mareš. Fotoaparát na něho zamířil Michal Kočan a hned několik fotografií putovalo přes radčický kopec. Fotograf se dočkal nejen poděkování, ale také pozvání do protivínského ateliéru. Vyrazil tam pochopitelně s fotoaparátem. Vznikl tak soubor překvapivých nedělních portrétů Štěpána Mareše. Ten se připojil se souborem kreseb Básníci Šumavy s překvapením pro vodňanské. Jedna kresba je věnována Wilibaldu Böhmovi, německému učiteli i vodňanskému rodákovi. K údivu badatelů se v našem městě před 140 let narodil 29. října 1875. Otec Wilibald, úředník, pocházel z Prachatic, ale maminka Marie roz. Vondrášková z Vodňan. Učil ve školách ve Veveří u Nových Hradů, Starých Hodějovicích, Českých Budějovicích a Hořicích na Šumavě. Psal verše a povídky. Je autorem hry Doktor Faustus pro loutkové divadlo. Vydal soubor šumavských pověstí. Zemřel 19. prosince 1956 v bavorském Obergessetshausenu. Městské muzeum a galerie Vodňany se i letos zapojí do projektu Dnů otevřených ateliérů, které proběhnou v říjnu 2015. Na jejich překvapení Vás pozveme další měsíc. Přátelská výstava výtvarníka z Protivína a fotografa z Vodňan je v městském muzeu otevřena do konce září 2015. Překvapte je svou návštěvou. Srdečně zveme!

 

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 8/2015


7. 7. 2015

Autostopaři.cz

Fotografie a příběhy stopařek a stopařů z českých silnic zapůjčil do vodňanského infocentra spisovatel, novinář a cestovatel Jan Cempírek z Českých Budějovic. Právě s autostopem se nejvíce setkáváme v letních měsících, kdy na nás přátelsky i prosebně častěji mávají převážně mladí lidé na kraji silnic. Doufají, že zastavíme a snad je dovezeme alespoň o kousek dál. Autor výstavy, vyznavač této formy dopravy a hlavně vnímavý řidič k osudům náhodných spolujezdců se snaží nejen obrazem, ale také slovem přiblížit nálady a touhy lidí „na cestě“. Ve dvaceti krátkých příbězích nám předává tak svou lásku k cestování, pochopení pro lidské slabosti a především obdiv k vytrvalosti, s kterou někteří stopaři „jedou“ do vytouženého cíle. Na jeho výstavě se začněte dívat, pak si přečtěte jeden náhodně vybraný krátký text… Určitě Vás nebude třeba nutit a přečtete si všechny. Srdečně zveme do 30. září 2015.

 

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 7/2015


7. 7. 2015

Vzkaz pro návštěvníky výstavy

Fotograf František Zemen ze Strakonic přivezl do Vodňan soubor fotografií přírody, rostlin a zvířat převážně z regionu Prácheňského kraje, kam patří nejen Strakonicko, ale i Vodňansko aj. Jedná se o velmi zkušeného autora a jeho záběry dojímají především neuvěřitelnou trpělivostí a odpovědným přístupem ke kompozici, ale i přírodě samotné. Fotografuje od roku 1950, a to nejen krajinu a její přirozené obyvatele. Nadšeně se věnoval reportážní fotografii folklórních tradic, zejména z Mezinárodních dudáckých festivalů. Fotografie publikoval v regionálním tisku i v knihách. Patří mezi zakladatele úspěšné Mezinárodní výstavy ŽENA ve Strakonicích, která se pravidelně konala od roku 1970 do roku 1992. Zodpovědně vždy také přistupoval k získávání odborných znalostí z vybraného uměleckého oboru. V letech 1974 až 1976 absolvoval Školu výtvarné fotografie pod vedením prof. Jána Šmoka z FAMU. Od roku 2003 pravidelně vystavuje především fotografie ze svých toulek přírodou. Společně s fotografem Ivanem Janou představili svou tvorbu na téměř dvacítce výstav v jihozápadních Čechách. Náhlý odchod dlouholetého přítele z našeho světa ho v loňském roce naštěstí neodradil od záměru potěšit i návštěvníky ve Vodňanech. Jeho fotografie jsou mimořádným svědectvím krás okolo nás. Jsou důležitým vzkazem pro nás všechny, stejně jako autorova slova: „Není dobré podceňovat fotografie přírody. Lidí přibývá a přírody ubývá. Velmi ubývá! Následující generace se možná budou moci přesvědčit jen na fotografiích, jak vypadaly hory, lesy, řeky a podivuhodné detaily přírody, dokud je lidská chamtivost a hloupost nezničily.“

Výstava fotografií Prácheňským kraje Františka Zemena v bývalé synagóze ve Vodňanech potrvá do 16. srpna 2015.

 

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 7/2015


19. 6. 2015

Mistr romantických nokturn – malíř Antonín Waldhauser

Narodil se dne 17. března 1835 v rodině krejčovského mistra v domě čp. 39/I (tehdy č. 79) na nynějším Kalinově náměstí ve Vodňanech. V té době se zde konaly trhy dřevěného nářadí a dřeváků. Běžně se užívalo názvu Kozí rynek (ryneček, plácek), později také Malé náměstí. Současný název po politikovi a diplomatovi Antonínu Kalinovi (1870 – 1922) získalo v roce 1923. Otec budoucího malíře František (nar. 1797) vyráběl turecké fezy. Úspěch či neúspěch jeho živnosti závisel na situaci v arabských zemích. V domě žil ještě roku 1857, kdy syn Antonín dokončil akademická studia ve Vídni. Narodila se zde také malířova starší sestra Josefa (* 8. ledna 1832), později provdaná Hölová. Maminka obou dětí Alžběta však ve věku 40 let zemřela na tuberkulózu († 12. března 1839). Tragická událost jistě později ovlivnila také umělcovu tvorbu.

 

Antonín Waldhauser bezesporu prožil život naplněný soustředěnou výtvarnou činností. Inspiraci nacházel zejména na svých cestách po Čechách, ale i po Evropě. Zamířil do Mnichova a do Paříže, cestoval po Bretani a jižní Francii, navštívil Tyroly a Rusko. Cesta po Německu a Švýcarsku ho přivedla do Kostnice, kde kreslil studie ze života M. Jana Husa. Snad žádný z našich krajinářů mu nemůže konkurovat v počtu navštívených míst v Čechách. Pěšky putoval mezi jihočeskými rybníky a po Šumavě, prošel České středohoří i Krkonoše. Návštěvy a pobyt u sestry ho přivedly nejdříve do Horšovského Týna, později do Kutné Hory, na Čáslavsko a nakonec do tehdejšího Německého Brodu. Přináleží mezi průkopníky, kteří začali malovat na Českomoravské vrchovině. Zejména na obrazech z blízkého okolí Prahy navázal na starší holandské umění. Soustavné malování české krajiny se mu stalo údělem, který si dobrovolně zvolil. V jeho díle nacházíme drobné skici v přírodě, noční krajiny, vyobrazení hradů i vesnických stavení, portréty, ale i rozmanitá zátiší či studie postav. Vždy však převládá zájem o krajinu, a to v jakémkoliv ročním období a v jakékoliv denní době. Téměř nepřekonatelné je jeho detailní zobrazení postav kráčejících ke stmívajícímu obzoru. Pravděpodobně touha zachytit všechny fáze večerního a nočního světla ho přivedla k vytvoření nenapodobitelného souboru malířských nokturn. Svůj um uplatňuje nejen na velkých plátnech. Často se uchyluje k malování na miniaturních plochách. Převládá olejomalba a technika akvarelu. Díky značné malířovy pilnosti (jen v jeho pozůstalosti se nacházelo 435 obrazů a kreseb) vznikl široký prostor pro vytváření soukromých sbírek. Záliba v díle Antonína Waldhausera časem nevyprchá, ale většinou nabírá na intenzitě. Dokonce se stává i rodinnou tradicí. Malíř zemřel 30. října 1913 v Německém Brodě v domě čp. 122 a byl pohřben v Praze na Olšanech. O jeho hrob v současnosti nikdo nepečuje. Správa pražských hřbitovů ho však zařadila do projektu Adopce hrobů významných osobností.

 

Poslední výstava významného českého malíře a vodňanského rodáka se v našem městě konala před 30 lety. Letošní výstavu díla Antonína Waldhausera ve vodňanské galerii podpořila řada sběratelů, kteří laskavě zapůjčili obrazy se svých sbírek. Byl vydán obsáhlý barevný katalog s přispěním sponzorů. Využijete možnosti a navštivte mimořádně rozsáhlou výstavu, kterou zahájíme v neděli 28. června a která bude otevřena do 13. září t. r.

 

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, červen 2015.


7. 5. 2015

Po stopách mého dědečka cestovatele

Ve čtvrtek 7. května 2015 zavítal do vodňanské galerie pan Ing. Jiří Baštář z Černošic, vnuk cestovatele a spisovatele A. V. Nováka. Se zájmem si prohlédl výstavu o svém podivuhodném dědečkovi, který se před 120 lety v našem městě narodil. Výstava, která vznikla ve spolupráci s Náprstkovým muzeem v Praze, bude otevřena do konce května 2015.
 


5. 5. 2015

Zapomenuté hrdinství a lidskost

Chelčický farář P. František Srubek je známý především svým přátelstvím s malířem Janem Zrzavým. Osobnost slavného umělce jako by zakrývala další stránky života a charakteru tohoto kněze. Současné 70. výročí od konce války vyvolává vzpomínky žijících pamětníků nejen na rušné události jara 1945, ale také na postoje a činy obyvatel v době německé okupace. P. František Srubek byl v březnu 1943 získán pro odbojovou činnost mjr. Otakarem Brychem, který byl velitelem 2. partyzánského praporu Šumava II. V evidenci byl zapsán v hodnosti poručíka a jeho legitimace měla číslo 709. V posledních válečných letech organizoval odbojovou skupinu v Chelčicích a zasloužil se o získání zbraní. Byl členem štábu skupiny. Po válce mu byla udělena medaile Partyzánské skupiny Šumava II. „Za svobodu“ s číslem 45. Ve vzpomínkách se však uchoval zcela jiný jeho humánní počin.

 

V neděli 29. dubna 1945 se Václav Mach z Chelčic vracel se svým tatínkem a bratrem Karlem z návštěvy u tety v Záblatí: „Šli jsme pěšky a u Hvožďan jsme uslyšeli blížící se samostatné letadlo. Leželi jsme schováni ve stoce a sledovali, kam letí. Teprve doma jsme se však dozvěděli, co se stalo. Na hrázi Honzíkovského rybníka hloubkař napadl kolonu německých uprchlíků. Zahynuli čtyři dospělí a jedno dítě.“ Nálet sledovali také obyvatelé v Chelčicích. Tamní farář P. František Srubek se okamžitě vydal k místu neštěstí se svátostí umírajících – posledním pomazáním. Útok zázrakem přežilo šest dětí. Jeden z umírajících prosil faráře o jejich záchranu. Děti – Anna, Hedvika, Regina, Elfrida, Herbert a Gerhard, kdy nejstaršímu děvčeti bylo čtrnáct a nejmladšímu chlapci tři roky, skutečně našly útočiště na chelčické faře. Jednalo se bezesporu o hrdinský a lidský čin faráře i jeho hospodyně v době bezbřehé a oprávněné nenávisti k německému národu. Nebylo snadné získávat pro děti dostatek potravin i oblečení. Hospodáři odmítali prodat mléko či mouku pro Němce. Podpora přicházela spíše v podobě anonymních darů, položených za vrata fary. Na jaře 1946 převzal děti Červený kříž a umožnil jim návrat do Německa. Smutný osud jejich rodičů připomíná prostý hrob Familie Reinkober na chelčickém hřbitově vzadu za kostelem, kam byli Richard Reinkober (nar. 1897), Anna Reinkober (nar. 1901), Helena Heinischová (nar. 1917) a Alžběta Heinischová (nar. 1939) uloženi k poslednímu odpočinku. Josef Gleisler (nar. 1868), který zemřel na následky zranění 7. května 1945, byl pochován do vedlejšího hrobu. Všichni původně pocházeli z města Neustadt v Německu. Vzpomínka na rodiče a jejich smutný osud mnohokrát přivedla tehdy zachráněné děti do Chelčic. Naposledy jejich hrob společně navštívily v roce 2005.

 

Poděkování za vzpomínku přináleží paní Marii Podlahové a panu Václavu Machovi z Chelčic, rovněž tak panu Liborovi Klimešovi za informace z evidence Partyzánské skupiny Šumava II.

 

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 4/2015

 


5. 5. 2015

Konec války téměř na dohled

Od tragické válečné události – náletu na vlak, u Pražáku uběhlo již 70 let. Její průběh zaznamenal s určitými nepřesnostmi P. Florian Fencl ve známé knize Soumrak a svítání, kroniky válečných let 1938 - 1945. Popisují ji také autoři řady internetových stránek, které se zaměřují na tzv. hloubkaře a čerpají z historických dokumentů i novější literatury. Setkat se můžete ještě s pamětníky. V bohatém množství informací se však nachází řada rozdílných údajů. Obsah předkládaného článku vychází ze srovnání všech právě dostupných informací v literatuře a z elektronických zdrojů, ale i ze zápisu v městské kronice a v Pamětní knize železniční stanice Vodňany (tehdy jejím přednostou byl Rudolf Bednář).

 

V úterý 16. října 1944 byl slunný den. Nad městem podruhé za doby války proletěla třikrát americká letadla, která mířila z Itálie severozápadním směrem. Řada občanů se chovala neopatrně a ze zvědavosti pozorovala jejich přelet na nechráněných místech. Chlapci během takových přeletů vylézali za dobrým rozhledem na stromy a neuvědomovali si hrozící nebezpečí. Letadla se spouštěla téměř kolmo k zemi, občas bylo slyšet střelbu. Asi za hodinu se letadla vracela zpět z náletu na plzeňskou Škodovku a na chemické závody v Záluží u Mostu (Sudetenländische Treibstoffwerke AG), které byly častým cílem podobných útoků z důvodu výroby syntetického benzinu. Z vodňanského nádraží před 12,30 hodin vyjel nákladní vlak č. 8756 s třemi cisternami řepkového oleje do Prachatic (počet cisteren uváděn rozdílně dvě nebo tři, k soupravě mělo být připojeno také čtrnáct krytých vozů a služební vůz). Těsně před Pražákem vlak dostihla stíhací letadla (počet uváděn dvě nebo čtyři). Piloti dávali znamení k zastavení. Strojvedoucí Schindler s topičem Kolářem vyskočili a podařilo se jim zachránit si život. Na již stojící vlak za Pražákem v blízkosti lesa letadla zaútočila hustou kulometnou palbou. Z proražených cisteren vytekl olej do stoky a polí. Bohužel útok se neobešel bez lidských obětí. Na místě zahynul průvodčí Vojtěch Mařík, který stál na plošině – „otevřené brzdě“, jednoho z vagónů. Vlakvedoucí Josef Kabát ve služebním voze byl těžce zraněn průstřelem páteře a plic. Na následky zranění zemřel 1. listopadu v nemocnici v Č. Budějovicích. Oba byly pohřbeni ve Vodňanech za velké účasti místních obyvatel. Vzpomínkou na ně zůstává kamenný památník v blízkosti místa náletu. Slavnostně odhalen byl 20. října 1946. Ve vlaku do zaměstnání jel také průvodčí František Miškovský, který navzdory svému zranění na zádech a na pravé ruce se vydal na vypůjčeném kole pro pomoc na vodňanské nádraží. Vrátil se s pomocným vlakem a posilou. Podílel se na odstraňování škod. Teprve poté se nechal ošetřit. Výnosem ministra dopravy a techniky z 22. ledna 1945 obdržel za své jednání finanční odměnu. O osudu těžce poškozené parní lokomotivy č. 423.010 z výtopny v Č. Budějovicích se informace rozcházejí. Literatura uvádí její vyřazení z provozu až v roce 1968, avšak „železniční“ badatelé dokládají, že vzhledem k rozsáhlým poškozením při náletu nebyla již opravena a do provozu se nevrátila.

 

Pamětníci především vyprávějí o velkém množství oleje, který ve spěchu nabírali do plechovek a konví, než byl prostor okolo poškozeného vlaku obsazen vojenskou ostrahou. V době přídělového systému byl vítaným přilepšením v domácnosti. Nalezené prázdné náboje se postupně staly vzácnou upomínkou tragédie. Používal se kulomet ráže 12,7 mm s kadencí až 750 ran za minutu. Lze předpokládat, že útočila stíhací letadla P-51 Mustang z výzbroje 15. americké letecké armády (USAAF – United States Army Air Forces), která od května 1944 operovala ze střední Itálie na německý týl v Čechách a na Moravě. PhDr. Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu Praha uvádí, že právě 16. října 1944 proběhlo nad severo- a jihozápadními Čechami poměrně velké letecké střetnutí. Bombový útok amerických letadel mířil na továrny v Plzni i v Zaluží. Nálet na plzeňskou Škodovku trval dvě hodiny, měl 36 lidských obětí a 64 zraněných. Němci zaútočili na americká letadla nad mosteckou chemičkou. K bojům tak došlo nad Saskem, Lužicí a severozápadními Čechami. Utkalo se zde 48 německých Messerschmittů s 53 americkými Mustangy od 31. FG (Fighter Group – stíhací skupina).

 

Na Vodňansku a v okoli popisovaný útok stíhacích letadel nebyl jediným a posledním. Následoval například útok na most přes Blanici, na trať Číčenice – Týn nad Vltavou, nádraží v Dívčicích a v Protivíně i na civilní utečence (národní hosty), kteří prchaly převážně ze Slezska. Přítomnost americké armády ve vzdušném prostoru nad Čechami potvrzovala, že konec války se blíží i k nám.

 

Za poznatky k popisovanému náletu i z historie letecké armády děkuji panu Jaroslavovi Muchlovi z Pražáku.

 

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 12/2014, foto Miloslav Vaněček

 




Projekt aktualizace webových stránek byl realizován v rámci dotace Jihočeského kraje.




Top
Tato stránka používá soubory cookies. Pokračováním v prohlížení této internetové stránky nebo kliknutím na tlačítko Souhlasím, souhlasíte s jejich použitím. Další informace Souhlasím
Français Deutsch Italiano Polski English