My a média

V pátek 18. listopadu 2016 byla v historických prostorách divadla Říše loutek v Praze představena ojedinělá knížka o historii českého loutkářství. Autorovi Janu Novákovi, loutkáři s dlouholetým zájmem o dějiny a provozování loutkového divadla, se podařil úctyhodný počin. Sbírání informací a psaní se věnoval téměř pět let.  Zmapoval 84 lokalit v Čechách a na Moravě, ve kterých působí soubory amatérských loutkoherců více než padesát let. Mezi ně patří také vodňanské divadlo Pimprlata při Městském kulturním středisku!!! 

Občasná loutková představení v našem městě jsou zaznamenána od roku 1861. V meziválečném období zde působily soubory při Osvětové besedě, Vlastenecko-dobročinné obci baráčnické či Učitelské jednotě Komenský. Historie současného souboru se začala psát v roce 1930 pod hlavičkou TJ Sokol Vodňany. Později loutkáři patřili pod Rudý koutek ROH Městského hospodářství a pod Městskou osvětovou besedu. V roce 1975 byl ustanoven zájmový loutkový kroužek při Městském kulturním středisku. V čele souboru se od jeho počátku vystřídali Josef Mengler, Karel Burda, Miloš Veselý a od roku 1986 kroužek vede Květa Louženská. Za posledních třicet let se divadélko třikrát stěhovalo: z Městského domu pionýrů a mládeže v Kodádkově ul. pod orchestřiště Kulturního domu, odtud do 3. patra domu čp.22/II v ul. Dr., Hajného a pak do bývalých jeslí čp. 902/II ve Smetanově ul. Zde sídlí od roku 1999. Před pěti lety bylo divadélko rekonstruováno a vybaveno novými židlemi pro malé diváky i jejich doprovod. Láska k dřevěným hercům se dědí, a to často. Rodiče – loutkoherci, nejdříve přivádějí své děti do divadélka za Kašpárkem a pohádkou, ale záhy je přesouvají za oponu, protože vždy se hodí každá šikovná ruka i hlas. V současném souboru tak najdete několik maminek a jejich dětí, i když třeba dospělých a co nevidět budoucích rodičů. Snad také budoucích vodňanských loutkoherců. Náš amatérský soubor jistě nepatří mezi ty, které výrazně ovlivnily tvář českého loutkářství, ale spíše mezi ty nenápadné, avšak vytrvalé v touze rozdávat radost a rozvíjet vztah k divadlu u nejmenších dětí.

Kniha“ Fenomén českého loutkářství“ vzdává hold k unikátu, který byl v roce 2014 zapsán na seznam nehmotného kulturního dědictví České republiky. Nyní byl zapsán na seznam Světového kulturního dědictví UNESCO. Děkujeme autorovi knihy a také všem, kteří nám pomáhají loutkářskou tradici v našem městě zachovat!

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 2016/12

Myslíte si, že nejde procestovat celý svět, aniž byste museli udělat jediný krok? Přijďte se přesvědčit o tom, že to je možné!

„Skládání papíru“, jak by se dalo slovo origami volně přeložit, pochází původem z Japonska. V dnešní době je tento fenomén rozšířený po celém světě.  Spolek Vodňany žijou si pro vás i letos připravil předvánoční rukodělnou dílnu, na kterou jsou srdečně zváni všichni, které skládání origami zajímá. V minulém roce putovaly výrobky z workshopu na francouzskou ambasádu jako vyjádření soustrasti za oběti pařížského atentátu. Díky letošnímu ročníku prožijete ve vodňanské galerii výlet okolo glóbusu. Těšíme se na vás.

Inka Zuzaňáková, Zpravodaj města Vodňany 2016/11

Snad nejznámější legenda z Vodňanska vypráví o muži, který létal. Vít Fučík, zvaný Kudlička, zde žil i zemřel. Zkušený prachatický genealog MUDr. Jan Antonín Mager dokonce zpracoval jeho rodokmen. Naplnění touhy vznést se nad jihočeskou krajinu zůstává však pouhou pověstí. Nepotvrzené letecké úspěchy již asi nepřepíšou historii létání v učebnicích dějepisu. Kudlička ale vždy zůstane vzorem pro člověka, který má svůj sen a nebojí se za ním jít. Také člověka, který nedovolí, aby pravda nevyšla najevo. Odborník na správu majetku – hlavní postava nejnovější knížky oceňovaného jihočeského spisovatele Jiřího Hájíčka, až překvapivě z legendárního příběhu prvního českého aviatika přijímá povzbuzení pro svá rozhodnutí a činy. Současný příběh přivádí muže na nedaleká Blata, do míst bezstarostného dětství a mládí. O pomoc se zdánlivě jednoduchým sporem o rodinný pozemek se na něho obrátila přítelkyně z let dospívání. Prostudování katastrálních map rozkrývá nejen pravdu o jedné parcele, ale zároveň zdrcující rozpad čtyř staleté původně zemědělské společnosti. Ocitáme se společně s autorem v reálném okamžiku, kdy náš lidský svět opouští poslední generace, pro niž vztah k vlastním polím byl ideou jejího života. Současní potomci s tímto dědictvím často již jen obchodují, někdy neuváženě, jindy s jasným cílem především zbohatnout. Pole nezcelují zemědělci, ale developeři. Rybniční kulturní krajinu zastihujeme před „soumrakem“ a nezahalují ji jen přírodní mlha a tma. Dešťová hůl, která dala název Hájíčkově literární novince, v rukou a mysli indiánského náčelníka přivolává odvážlivce s duší i touhou našeho letce ze Strpí. Snaží se přilákat morální naději, kterou naše krajina tak potřebuje, a to nejen ta vodňanská. Knihy Jiřího Hájíčka, držitele celostátního ocenění Magnesia Litera i vodňanské ceny Zeyerův hrnek, si můžete půjčit v Městské knihovně.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 2016/11

čas 5:10

Téměř před rokem vydalo Městské kulturní středisko v Protivíně knížku Petra Sládka V krajině s krajinou. A právě s touto knihou nás seznamuje výstava Protivínské hory ve vodňanském Infocentru. Byla zahájena v sobotu 1. října a potrvá do 30. prosince 2016. Autorka ilustrací Helena Mašindová přibližuje návštěvníkům svými kresbami a fotografiemi nejen okolí svého rodného Protivína, ale i pozadí vzniku uvedené knihy.

Tato knížka vznikala po mnoho let. Její první část „Vrcholky hor Protivínských“, spatřila světlo světa již v květnu roku 2004. Důstojné uvedení na „trempský trh“ se uskutečnilo při autogramiádě v listopadu téhož roku, v již bývalé prodejně knih Jitky Plívové na rohu protivínského náměstí.

Další dvě části této útlé knížky byly Petrem Sládkem uváděny už jako samostatné příspěvky do Protivínských listů.

Petr Sládek, šerif Žit, protivínský patriot, už tady mezi námi není.

Po jeho smrti kamarádi a známí pomohli vydat knihu o jeho milovaných Protivínských horách – V krajině s krajinou. Geograficky je umístil mezi Albrechtice nad Vltavou a Vodňany, s nejvyšší horou Vysokým Kamýkem, navštěvovaným milovníky lesa, turisty i trempy. Z autorova archivu jsou i dokumenty k jeho rozhledně – jedné ze sedmi měřičských věží, vybudovaných za druhé světové války na území Čech.

Nejnověji je na výstavě publikována úvaha o měnící se krajině ve čtyřech ročních obdobích. Podle Petra Sládka tak jako se na hladině vodních ploch zrcadlí krajina dvojí oblohy, my žijeme ve čtyřech krajinách... „Že ne …přesvědčte se sami. Není to nic složitého. Chce to jen otevřít duši a jít. Chce to jen naslinit prst a vydat se po vánku poznání tam nahoru, kde jsou rybníky pod zelení Protivínských hor.“

Helena Mašindová navíc ve svých fotografiích ukazuje, že pro fotografa, citlivého i na měnící se světelné podmínky, existuje těch krajin nekonečně mnoho. Záleží jen na nás, kolik jich dokážeme vnímat...

HM, Zpravodaj města Vodňany, říjen 2016

Foto Jaroslav Mašinda

VODŇANY - Relaxaci propojenou s inspirací, uměním a vlastní tvorbou poskytly výtvarné dílny při Dni otevřených ateliérů v městské muzejní galerii ve Vodňanech. Klub vodňanských výtvarníků již tradičně pořádá na tomto místě tvůrčí dílny pro děti i dospělé. Jednotliví výtvarníci si zaberou stoly, rozloží materiál a čekají na příchozí, kterým předávají své dovednosti.
     
Zábavné malování olejem pomocí ponožky

Již samotné vkročení do galerie provázela vůně z barev i čokolády. „Pojďte si to zkusit, ať víte o čem to je," vyzvala mě k tvoření výtvarnice Eva Veselá. Zasedla jsem tedy k rozloženým barvám, plátnu s předlohou v podobě několika jablek. „Plátno si můžete koupit nebo sama napnout na rám. Nejdřív proti sobě kolmo křížem a pak úhlopříčně. Je třeba udělat si podklad tak, že si bělobu smícháte s malým množstvím podkladové barvy, kterou širokým plochým štětcem rozetřete po celém plátně. Já k ředění používám lněný olej, ale možné je použít také terpentýnový. Po nánosu štětcem se pomocí měkkého hadříku barva ještě rozetře po celém budoucím obrazu," vysvětlila a hned předvedla výtvarnice. A už přede mne pokládá již podkladovým nátěrem připravené plátno a jdeme se učit dělat pozadí. Pro svůj záměr vybírá podzimní barvy a rovnou z tuby dělá malé ťupky po plátnu. Pak přichází na řadu tvrdá destička. Můžete použít třeba starou telefonní kartu nebo něco podobného a barvy v různých směrech roztírat do sebe. Už teď se mi to líbí. „Taková moderní nicneříkající, ale hezky barevná abstrakce," říkám, že by mi to tak i stačilo. Ale výtvarnici to evidentně nestačí a pokračujeme. Po rozetření kartou a ještě zmuchlaným kusem novin začínáme malovat. „Vezměte si ponožku na ruku, držte ji v dlani, aby neklouzala, a jedním prstem si udělejte obrys jablka do podkladu," vysvětluje malířka. A tak jsem si zničila abstrakci nepravidelným kolečkem, za které jsem dostala pochvalu. „No vidíte, jak vám to jde," povzbuzuje lektorka mé umění hodné školáka prvního stupně.

Následuje namáčení prstu do jednotlivých barev a tahy po budoucím jablku. Musím pozorovat, kde je světlo a kde stín, a vybírat podle toho také intenzitu barev. Při každém namáčení do nové barvy popotahuji na prstu ponožku, aby se barvy do sebe nematlaly, když už tady matlám já. Malířka pomáhá vystínovat první jablko a přichází na řadu štětec. Konečně si připadám jako malíř. Jemně vytvořím bubáka a stopku. Druhé jablko už dělám skoro sama a zkušená malířka chválí a chválí a pomáhá, až to vypadá, že si je ovoce celkem podobné. „Při malování se postupuje od světlého podkladu postupně až po tmavé barvy. Pokud se pracuje po vrstvách, každou musíte nechat zaschnout, což trvá i několik měsíců. Celý obraz je dílem třeba jednoho roku," prozrazuje malířka své zkušenosti a techniku, kterou se učila sama, protože kolegové z branže si své zkušenosti pečlivě tají a nechtějí své postupy prozrazovat.

Černobílé relaxační obrázky 

Když vidím další výtvarnici a krásné černobílé obrázky, myslím, že bych nic takového nakreslit neuměla. Na stole jsou díla od ostatních návštěvnic a nechce se mi ani věřit, že to všechno dělaly ony. „To jsou tady všichni po nějakém malířském kurzu?" kladu si v duchu otázku. Nedá mi to a jdu zkoušet. Technika se nazývá zentangle. Na papír je třeba nakreslit čtverec anebo obdélník nebo jakýkoli jiný útvar, který je základem a udává velikost budoucího díla. Na pokyn lektorky Moniky Sádlové si beru obyčejný černý fix a maluji, co mě napadne. Vlnovky, kolečka, čtverečky. Pak přichází na řadu tenčí černý fix, kterým do těchto útvarů vlastně vymýšlím bez jakékoli předlohy nebo významu další útvary. „Je to druh automatické kresby a skvěle se u toho relaxuje. Takhle vznikly dnes tak oblíbené relaxační vy-malovánky," vysvětluje lektorka. A pozor! Ono to opravdu jde samo a každému. Takže ještě podpis a zanechávám zde stopu do společného černobílého obrazu, který tu po dobu dílen postupně vzniká. Mohu každému jen doporučit a nemusí umět ani malovat.

Jedlé umění, kresba a suchá kreativita

U vedlejšího stolu je po celou dobu dost rušno. Obklopují ho hlavně děti. Modelují z barevné modelíny pod vedením Zuzany Navarové. Válečkem si hmotu uválí a vykrajují, jako když pomáhají mamince s pečivem na Vánoce. Voní to tu po čokoládě, ale žádnou nevidím. Jedno z dětí se najednou zakouslo do svého výtvoru. Už jsem chtěla připomenout lektorce, že tu nechává děti jíst modelínu, což asi není úplně dobré. „To je čokolína. Ta se jí. Můžete z ní vytvarovat cokoli a zdobit tak třeba dort nebo tvořit s dětmi, které si pak můžou svoji figurku, kytičku, koláček nebo cokoli udělat a opravdu sníst," vyvádí mě z omylu lektorka. V místnosti se ještě vyrábí pomocí letovací pistole suchá vazba. Tedy spíš věnečky ze suchých materiálů. A maluje se na textil. Výtvarnice Alena Králíč-ková má pro děti připravené látkové kapsičky se zipem a každý malý doveda si může nakreslit svůj motiv. Ty, které jsou tu již předkreslené, jsou jako z pohádkové knížky. Víc už toho nevyzkouším a dětem se do jejich disciplin míchat nebudu. Tak si odvážím domů čokolínu a svou první olejomalbu s předsevzetím, že až budu mít čas, něco si vymodeluji a sním, domaluji jablíčka, a když mi nepůjdou psát články, vymaluji si jeden obrázek pomocí zentangle techniky a ono to snad pak půjde. Odnáším si tedy nejen materiál, ale také poznatky, jak příjemně relaxovat jako všichni, kdo dílny vyzkouší.

Pavla Marodová, Týdeník Strakonicko 38/2016 • strana 4, středa 21. září 2016

U malířky Evy Veselé proběhlo veselé malování olejovými barvami na plátno.

Většina žen se k malování technikou zentangle opět vracela Na této relaxační technice každý zjistí, že ji umí, přesto, že vypadá složitě.

Většina lidí se domnívá, že dobrodružství může zažít jen v cizině. Přitom nedaleko je kraj plný romantiky a také poznání. Kdysi jsme říkali s kamarády tomuhle kraji mezi lesy Malá Šumava. Jděte a pochopíte proč.“ Na počátku Adventu vydalo Městské kulturní středisko v Protivíně knížku Petra Sládka V krajině s krajinou s ilustracemi Heleny Mašindové (protivínské fotografky) a s černobílými fotografiemi z autorova archivu ve spolupráci s vodňanskou PTS. Tramp, sběratel, milovník foglarovek, od roku 1997 dopisovatel Protivínských listů a vášnivý houbař nám v krátkých zamyšleních předává svou lásku k rodnému kraji a místům v přírodě, které měl rád. Neopustíme okolí Protivína a břehy řeky Blanice, a přesto budeme neuvěřitelně obohaceni. Písecké hory a jejich součást autorovy Protivínské hory vychovaly jistě mnoho milovníků lesa, turistů a trampů. Sám spisovatel již v dětství propadl nepotlačitelné touze se pravidelně ve volných chvílích vracet na jemu již známá místa. Splnil si chlapecký sen navštívit všechny pojmenované i bezejmenné kopce blízkých hor. Čtenáře vede k lesním studánkám, veřejnosti známých i utajených. Rozkrývá romantiku zdejších rybníků, na jejichž hladině se odráží vysoké jihočeské nebe. „Zde se máme, protože vidíme oblohu podvakrát.“ Až se budete chtít podívat z dálky na naše Vodňanské hory, vyrazte naproti do kopců nad Protivínem. Nebudete zklamáni. Petr Sládek velmi dobře znal také Vodňansko a vzdálenou Šumavu. Měl především rád lesní přírodu a svůj domov. Knížku si můžete prohlédnout či zakoupit ve vodňanském infocentru.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, prosinec 2015, s. 15.

Ve Státním okresním archivu ve Strakonicích jsou uloženy významné středověké dokumenty z historie našeho města. Na základě laskavé dohody byly pro Město Vodňany zhotoveny kopie tří nejstarších z nich. Jedná se o privilegia psaná latinsky na pergamenu, která byla udělena Vodňanům významnými českými králi. K 1. lednu 1336 Jan Lucemburský potvrdil obyvatelům městečka Vodňan práva, kterých od starodávna užívali, a udělil jim nové výsady. Dne 20. listopadu 1352 Karel IV. povolil obyvatelům města Vodňan, aby ve městě na vlastní náklad vystavěli kupecký dům a k užitku obce z něho pobírali příjmy. Dne 19. září 1372 tentýž upravil obyvatelům Vodňan dědická práva. U obou privilegií Karla IV. se dochovala také pečeť. Faksimile jsou velmi přesnou kopií originálních předloh. Nabízejí dostupnou možnost se blíže seznámit s historií města ve 14. století. Při příležitosti konání Královské slavnosti města Vodňany budou od 20. září do 30. září 2016 s odborným popisem vystaveny ve vodňanském infocentru.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, srpen 2016

Všichni jsme se učili číst a možná si občas s vděčností vzpomeneme na ty, kteří nás vedli při zapamatování prvních písmenek. Historie učebnic čtení je bezesporu velmi bohatá. První tištěné slabikáře u nás pocházejí z 16. století. Jan Amos Komenský vytvořil vynikající pomůcky - Živou abecedu ve spisu Schola ludus (1656) a první obrázkovou knihu pro děti a mládež - Orbis pictus (1658). V povědomí pamětníků se však uchovává především slabikář, který pravidelně otevírali v první třídě. Zcela zapomenuti jsou autoři metodiky a textů. Vzpomínky patří především barevným obrázkům, které nás přibližovaly k pochopení čtenářské dovednosti. Mezi takto nezapomenutelné autory patří také malíř Václav Junek. V letech 1954 – 1975 vyšel šestnáctkrát jeho „červený“ Slabikář pro 1. ročník základních devítiletých škol. Hlavní hrdinku Emu, která má mísu, a její mámu, která mele maso, si vybaví snad každý, kdo tenkrát chodil do školy. Filmový představitel malíře Václava Junka to důležitě připomíná v oblíbeném hrabalovském filmu Slavnosti sněženek. Vynikajícího kreslíře Slabikáře, dobrodružných knih pro mládež, sešitů edice Statečná srdce nakladatelství Růže i komiksů Rychlých šípů, když pan dr. Jan Fischer nebyl k zastižení, připomíná výstava ve vodňanské galerii do 18. září 2016.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, srpen 2016

David Valenta u svých papírových modelů, které jsou ozdobou vod­ňanské galerie. Kromě památek ale mladý muž sestavuje také menší modely, které vycházejí v časopise ABC. Různé kostelíky, auta a po­dobně. Babička Marie mimochodem zmínila, že v jednom vydání „ ábíčka " v 70. letech minulého století byl jako dárek sáček se semín­kem. Dala jí ho kamarádka „Zasadila jsem ho a dnes mám na zahra­dě strom větší než náš dům, " směje se Marie Valentová.