Protivínský malíř se stěhuje do Vodňan - ale jen na výstavu

Prošli jsme spolu hod­ný kus našeho kra­je. Nejdéle jsme však pobyli na Třeboňsku, kde Josef Milota, ač rodák a starousedlík protivínský, nechal srdce. Mezi romantic­kými rybníky a dra­matickými rašeliništi, v Bohem milované a lidmi přetvářené krajině, začal totiž studovat malířskou akademii, dají-li se tak nazvat lekce udílené Františ­kem Líbalem, přímo v plenéru. O dobrou generaci staršího malíře často navštěvoval a při společném malování se snažil co nejvíc pochytit z jeho výtvarné dovednosti. Josef Milota sice už od dět­ství tíhnul ke kreslení, ale vzdělání ho přivedlo do lavic průmyslovky a dílen nástrojárny. Teprve když při vojá­kování v Táboře zašel na Líbalovu výstavu, zůstal jako okouzlen a zatoužil malovat jako uznávaný krajinář. V barevně tlumeném impresi­onismu, který se stal i jeho malířským stylem.

Od náhodného setkání uply­nulo padesát let. Milota se nevzdal svého živobytí ve strojírenské továrně, ale ani malování, které považu­je za víc než pouhou zálibu. Poskytlo mu nejednu krásnou chvíli, a když se zdálo, že se mu boří svět, nalézal v ateli­éru opět rovnováhu a novou víru. Celou tu dobu zůstává věrný krajinomalbě a svému způsobu skicování. Předběžné barevné kresby tvoří zásadně v přírodě.

„Miluju tu bezprostřední náladu v plném denním svět­le, nenapodobitelnou atmosféru, která na mne dýchá a podmaňuje si mě," říká Josef Milota a jako důkaz uvádí zkušenost z loňska. Opět po letech se vydal na Bezdrev. Znovu jej „zlomila" scenérie loveného rybníka. Namalo­val tam čtrnáct skic, několik dokonce z jed­noho místa. Pokaždé bylo jiné světlo, jiná voda, i stromy se mu zdály být jiné, prostě pastva pro oči senzi­tivního výtvarníka. Teprve v klidu svého protivínského ateli­éru tvoří obrazy. Nyní jich vybral kolem sta pro výstavu ve vodňanské galerii, která začne 26. dubna. Ze všech jeho olejomaleb je patrné, jak rád se nechává - od 11. dubna sedmdesátník - opájet jiho­českou přírodou a jak svou lásku ke krajině citlivě tlumočí se ctižádostí, která pro­vází jeho talent. Přestože teď už není tak častým hostem v přírodě, v šuplících uchovává sta skic, které čekají, až na ně dojde řada, aby jako obrazy visely u lidí a zdobily jejich příbytky.

Jan Chmelík - Jihočeský Kurýr 23. 4. 2008