Emma Srncová a Helena Schmaus-Shoonerová

Emma Srncová

Koloběh náklonosti Emma Srncová
se narodila 22. srpna roku 1942 v Praze do rodiny Macenauerových, kteří žili na zámku v Úlicích u Plzně. Ne, Macenauerovi nebyli šlechticové, ale Emmin pradědeček Ferdinand Ludvík Macenauer se staral o statky hraběte Karla Friedricha Stadiona - Thannhausena, který si pradědečka a jeho dva syny velmi oblíbil, takže jim po své smrti odkázal část šlechtického majetku. Úlické panství zdědil Emmin dědeček Emerich Macenauer, ale Emma si úlického zámku mnoho neužila, protože jim byl zanedlouho zestátněn. Pouze občas o prázdninách v Úlicích tajně navštěvovala zámecký park. Po čase se Macenauerovi přestěhovali do Prahy, kde Emmin tatínek dostal angažmá v orchestru Karlínského divadla a maminka začala pracovat v účtárně. Ve čtrnácti letech Emma nastoupila na gymnázium do Karlových Varů, kde byla velmi populární, protože hrála na kytaru a byla z Prahy. Její romantický, karlovarský život však trval pouze jeden rok a Emma se musela vrátit do Prahy, kde pokračovala ve studiu na gymnáziu. Dám ti modré z nebe V druhém ročníku Emma začala chodit do kursu pro manekýny a už v šestnácti letech absolvovala svůj první zahraniční zájezd do Vídně, kde předváděla mladou módu. Po maturitě Emma pracovala jako fotomodelka, nebo točila reklamy a také jezdila na módní přehlídky. Když předváděla v Kyjevě na Ukrajině, seznámila se tam s českým Černým divadlem Jiřího Srnce, které zrovna vypsalo konkurs na nové členy. Po návratu do Prahy se Emma na konkurs přihlásila a uspěla. Dostala roli pradlenky a oživlé krejčovské panny a vyjela na první zájezd do východního Německa. Potom následovaly zájezdy po celém Československu a také divadelní festival v Edinburgu. Roku 1961 se Emma vdala za Vladimíra Navrátila snad proto, že o ni její ženatý, divadelní šéf začal jevit více než přátelský zájem. V září roku 1963 se Emmě narodila první dcera Lucie. I když byla Lucie velmi malá odjela Emma na čtyřměsíční turné po Austrálii. A právě na tomto turné Jiří Srnec opustil svou ženu a veškerou sílu své osobnosti upřel na Emmu a ta se do něj zamilovala. Po australském turné absolvovala Emma jeden zájezd za druhým a snad když hráli v Paříži, namalovala svůj první obrázek. Začátkem roku 1965 se Jiří Srnec i Emma rozvedli a již na jaře téhož roku slavili svou svatbu. V létě už Emma čekala druhé dítě, syna Honzíka, kterého se však její rodiče nedočkali, protože na podzim oba předčasně zemřeli. Na radu lékaře Emma odjela s divadlem do Ameriky, aby se zotavila. Tehdy jí manžel koupil malířský stojan a olejové barvy a Emma začala malovat. Jedním z prvních obrázků byla koláž italského kostelíku obloženého koly věřících. Možná tehdy na Emmu ta kola zapůsobila tak, že dodnes provázejí její obrázky. V roce 1968 se Srncovi přestěhovali do domečku v Krči a o rok později se Emmě narodilo třetí dítě, dcera Barbora. Péče o ratolesti byla náročná, takže se Emma začala s manželem na divadelních zájezdech střídat. Na zájezdě v Londýně Emma vystavila své obrázky foyeru divadla a brzy nato byla pozvána na mezinárodní výstavu naivistů do Itálie a SRN. První pražská výstava proběhla v roce 1972 v Mladé frontě a po ní už následovala celá řada dalších výstav. Když byly Emminy děti starší a začaly řádit, takže Emma omezila divadelní zájezdy a zůstávala více doma. Emmin manžel Jiří si našel novou lásku a po sedmnáctiletém manželství se s Emmou rozvedl. Emma v jedné chvíli ztratila manžela i práci, protože by s "novými Srncovými" nemohla pracovat. Po těžké úvaze co dělat, se nechala zaregistrovat u Fondu výtvarných umělců v oboru hračka a loutka. Její první dílem byl plakát s pomalovanými prkýnky a dále nakreslila třeba titulky k propagačnímu filmu na mléčné výrobky. Emma začala vystavovat, takže potřebovala pro svou práci místo a klid. Našla si tedy ateliér, byl to však chladný sklep, kde se zimou nedalo vydržet. Tehdy Emmina kamarádka přivedla svého známého Pavla, který Emmě s topením pomohl. Za Pavla Beránka se Emma provdala roku 1986 a bydlí s ním na zahradě jejích dětí v Krči na "jihočeském statku", který spolu postavili. A v jejich rodině má také své stálé místo jezevčice Káča.
Text a obrázky převzaty z www.domek.czwww.gallery.cz


Helena Schmaus-Shoonerová

Vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kterou ukončila v roce 1963. Pak začala pracovat jako výtvarnice ve sklářské továrně v Železném Brodě. První ocenění získala na mezinárodní výstavě bižuterie v Jablonci nad Nisou (1965, 1968). Jejím zahraničním úspěchem byla účast na světové výstavě EXPO 67 v Montrealu, pro kterou vytvořila kolekci bižuterie a šperků ze skla. Právě za tuto kolekce ji francouzské ministerstvo kultury udělilo stipendium pro studijní pobyt v Paříži v roce 1967-1968. Její úspěchy pokračovaly autorskou výstavou v roce 1970 v Římě. Počátkem 70. let se v její tvorbě objevuje kombinace šperků a keramiky. Brzy nadobro přechází k tvorbě sochařské a malířské. Její přístup spočívá v malbě i kresbě figurativních motivů na keramický podklad, který si sochařsky modeluje (technika fajanse). Významným předělem v životě Heleny Schmausové byl její odchod do kanadského Montrealu v roce 1970, kde se provdala za montrealského universitního profesora Huguese Shoonera. V 80. letech se v její tvorbě objevují kreslené motivy lidské tváře, symbolu slunce, spojené s motivy přírodními a zvířecími. Za svého života v Kanadě poznává Helena Shoonerová starou historii a mytologii původních obyvatel Severní Ameriky a mýty indiánů a Eskymáků, její vztah k přírodě, ke zvířatům, k morálním zákonům dobra a zla, k životu a smrti a k víře v nadpřirozený svět a vyšší síly. Motivy z indiánských legend se stávají tématy jejích malovaných plastik. Helena Shoonerová svou uměleckou dovednost vyjadřuje s estetickou invencí a se smyslem pro humánní životní filosofii, která se projevuje v lásce k přírodě a k motivům z lidských příběhů. Dosáhla za to zasloužených úspěchů a ocenění v řadě zemí. Od roku 1989 žije a tvoří v jihočeské Bechyni ve vile svého pradědečka Františka Křižíka.

Hlava dívky
Dětství plné osobností
Narodila jsem se v Praze, ale vyrůstala jsem v Bechyni v Křižíkově vile. Říká se jí tak podle busty mého dědečka Františka Křižíka, která stojí na zahradě. Pradědečkovi říkali český Edison. Nebyl jedinou osobností mého dětství. Mezi přáteli, kteří naši rodinu v bechyňské škole navštěvovali, byl i známý architekt Jan Kotěra, který má zásluhu na přestavbě celého objektu, nebo rodina Werichových. S Janem chodil tatínek do školy a kamarádství jim vydrželo celý život. S panem Werichem bývala legrace. Pamatuji si, jak se vždycky smál mému švitoření (strašně jsem drmolila) a říkal, že mluvím tak rychle, až si sama sobě skáču do řeči. Paní Werichová byla jako moje druhá maminka a s o tři roky starší Janou jsme si hodně hrávaly po návratu Werichových z Ameriky, ještě před jejich nastěhováním do známého domu na Kampě. V bechyňské vile jsem prožila nejkrásnější léta svého dětství a pokaždé jsem se sem ráda vracela ze svých cest a studií.

Keramické osudy
Začala jsem tu studovat keramickou školu. Jako dceru fabrikanta mě ale chtěli umístit do továrny, do výroby. Pomohli mi moji profesoři, a tak jsem mohla pokračovat v Karlových Varech v technologicko-keramickém oboru a poté na pražské UMPRUM, odkud mě profesor Nušl vozil na výtvarné rady do jabloneckých skláren. Tak jsem se dostala až k bižuterii a zůstala u ní i po absolutoriu. Navrhovala jsem šperky a za kolekci objednanou pro expozici montrealské výstavy EXPO 1967 mi francouzské ministerstvo kultury udělilo stipendium v Paříži. Při odjezdu mi pomohla další významná kulturní osobnost a hodný člověk Adolf Hoffmeister. V Paříži tak začaly mé cesty po světě.

Manžel a rodina
Hugues byl Kanaďan, ale poznali jsme se v Itálii. Pracoval jako paleograf, studoval rukopisy 11. - 12. století a soustředil se hlavně na díla Tomáše Akvinského. V době, kdy jsme se seznámili, se právě chystal na pracovní pobyt za "železnou oponou", a tak u nás nějaký čas i bydlel. Byl většinou v Praze, zatímco já jsem zůstávala v Bechyni. Po dvouleté známosti jsme se vzali a odstěhovali do Kanady, kde se nám narodila dcera Nanynka. Naše rodina se pak rozrostla také o dva jezevčíky. Manžel jezdil na celé měsíce po evropských knihovnách a archivech a často nás brával sebou. A protože letenky byly drahé, naše výlety se vždy protáhly na delší dobu. Takže jsem se zase vracívala do Bechyně. Ne však do vily, kterou tatínek zachránil před znárodněním tím, že ji pronajal Svazu skladatelů, ale do zahradního domečku, kde bylo sice méně místa, ale o to více legrace.

Návrat k umění
Ačkoliv jsem v osobním životě v Kanadě byla velmi spokojená - manžel mě zajistil po všech stránkách a dcera se měla k světu - začal mi chybět "kumšt". Korále jsem dělat nemohla, na to byl Jablonec poněkud daleko. Zkusila jsem tedy plastiku, kterou jsem používala jako podklad k příběhu vyjádřenému malbou. Fascinovalo mě eskymácké a indiánské umění. Indiáni věří, že člověk se může změnit ve zvíře, a tak se v jejich kultuře svět lidí prolíná se světem lidí. Indiánské symboly a legendy mě uchvátily a v mé dílně vznikala díla inspirovaná jejich filozofií s názvy Opatrný lišák nebo Hoch, který krmil orly. V indiánském pojetí světa a hodnot se objevují také úvahy velmi současné. Ptají se například: Až useknete poslední strom, zničíte poslední řeku, jak budete žít, když peněz bance se nenajíte?

Můj současný život
Po osmdesátém devátém jsem se vrátila do Bechyně. Díky restituci jsem poslední dva roky movitější. Dobře však vím, že majetek přináší hlavně spoustu starostí. Nestavět život na bohatství nás se sestrou učil tatínek už v době, kdy jsme se museli z Křižíkovy vily stěhovat. Tehdy nás utěšoval: "Dopadly jste dobře. Dokud jsme měli majetek, mohl se o vás ucházet leda gauner nebo dobrodruh. Teď jste chudé a vdáte se z lásky, peníze nebudou podstatné."
Ve vile jsem se usadila už natrvalo. Čeká mě tu spousta práce. Z Kanady jsem si přivezla keramickou pec, kterou je třeba čas od času rozehřát. Kromě toho se snažím pomáhat v nadaci…

Z Překvapení 6/1996
Helena Schmaus-Schoonerová
Top