My a média

Dlouholetá redaktorka Vodňanských novin a Zpravodaje města Vodňany Liduška Plachtová drží v rukách svou první knížku! Cesta k ní byla dlouhá. První uveřejněný fejeton k dění v jejím blízkém okolí i v celém městě napsala v roce 1993 a píše je dodnes. Čtenáři vždy trpělivě čekají s nadějí, že v novém čísle místních novin najdou charakteristický krátký textík. Dokáže totiž přinést nejen podnět k zamyšlení, ale také každodenní radost z událostí běžného dne. Rovná třicítka se jich vešla do blankytně modré knížky, pro kterou skromná autorka vytvořila soubor černobílých ilustrací. Bezvadný úvod rád napsal spolupracovník i švagr Stanislav Plachta. Manžel Zdeněk Fugas Plachta spisovatelku vyfotografoval. Knížku si můžete prohlédnout i zakoupit v infocentru. Nenechte se ochudit o ty zdánlivé maličkosti, které se v nich skrývají a bez kterých bychom nezažili životní pohodu. Neváhejte s jejím přečtením.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 9/2017

Na podzim loňského roku během výměnné praxe studentů rybářství z partnerského města Sierakow při setkání s polskými učiteli vznikla myšlenka uspořádat společnou rybářskou výstavu. Známý organizátor a výtvarník Tadeusz Andrzejewski předal po návratu domů příslib pracovníků vodňanského muzea řediteli Robertu Jędrzejczakovi. Určité zkušenosti jsme měli již ze vzájemné spolupráce v roce 2011, kdy jsme v Sierakowě představili historické sbírky našeho muzea. Současné technologie umožňují snadné předávání výstavy v grafické podobě. Za spolupráce s fotografem Karlem Burdou a grafikem Jiřím Pobříslem jsme připravili soubor čtrnácti panelů „Jak se loví rybník ve Vodňanech“ v českém a polském jazyce. Úvodní krátkou historii o vybudování rybniční soustavy v našem regionu doplnily údaje o rybářských institucích v našem městě. Především jsme se však soustředili na předání informace výlovu intenzivně obhospodařovaného rybníka. Fotografickou dokumentaci jednotlivých fází doplnily krátké texty. Důraz jsme kladli na snadné porozumění. Naši polští kolegové připravovali druhou část výstavy, která pro nás měla být překvapením až při vernisáži.

Poslední červnový týden odjeli do Sierakowa na zdejší „Dni Rybackie“ nejdříve čtyři umělci z Klubu vodňanských výtvarníků (KVV), kteří se v předstihu zúčastnili tvořivých dílen. Poté byl vypraven autobus se zástupci města v čele s Milanem Kodádkem, členy hudební skupiny NIC MOC pod vedením Jiřího Šimoníka a čtyřmi muzejníky. Výpravu doplnila jedna členka KVV. Vernisáž výstavy se konala v pátek 30. června v podvečer v Zámku Opalinskich, budově muzea. Jednou z její součásti byla prezentace děl vodňanských výtvarníků. Polští muzejníci připravili nejen panely o historii rybářství na zdejších jezerech, ale také ji doplnili řadou zajímavých exponátů. Vodňanští vystavili sochu vodníka, dřevořezbu z lipového dřeva, kterou vytvořil přítomný autor Antonín Flaks ze spolku Krampus. Atmosféru vernisáže příjemně doplnilo hudební vystoupení Martiny Jelínkové, Kateřiny Buchtelové a Vojtěcha Svatoše. Po promítnutí filmu „Jak se rybník loví“ byli zástupci polského města a muzea prakticky seznámeni s rituálem pasování. Nebyli ušetřeni vodní koupele i mlaskavého plácnutí. Obdrželi pamětní list. Vyvolané veselí bezesporu přispělo nejen k vzájemné dobré náladě při zahájení výstavy, ale k radostné atmosféře i k přátelskému mezinárodnímu vtipkování po celou dobu pobytu v Sierakowě. Zajímavý poznávací a kulturní program, ale především vynikající a bohatou kuchyni si všichni v kraji sta jezer jistě užili. Domů jsme se jako vždy těšili. Jeden však zůstal navždy – dřevěný vodňanský vodník Sierakowským na památku.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 2017/7, foto: Karel Burda

Výstava v budově bývalé synagogy ve Vodňanech navrací obětem tváře. Připomíná výročí transportu většiny židovských obyvatel do Terezína

Městské muzeum a galerie ve Vodňanech ve spolupráci se Státními okresními archivy Písek, Strakonice a České Budějovice, Státním oblastním archivem v Třeboni, Památníkem Terezín, Institutem Terezínské iniciativy a Židovským muzeem v Praze připravilo v budově bývalé synagogy ve Vodňanech výstavu k 75. výročí transportu většiny vodňanských židovských obyvatel do Terezína s názvem Vrátit obětem jejich tvář…

Čtěte na stránkách Listů...

Zeyerovy Vodňany a nově udělovaný pohár Jana Bauera neunikl hledáčku regionálního tisku Jižní Čechy TEĎ - Strakonicko

Dne 18. května 2017 uplyne 140 let od narození reformního pedagoga a sbormistra Františka Bakuleho, rodáka z Lidmovic. Absolvent gymnázia v Písku a učitelského ústavu v Příbrami započal svou profesní dráhu v roce 1897 ve Vrapicích (nyní součást města Kladno). Následně v letech 1898 – 1900 působil ve škole v nedaleké obci Družec, která dlouhodobě věnuje mimořádnou pozornost jeho osobnosti. V roce 1967 zde byla v blízkosti tamní školy odhalena Bakuleho busta. V roce 2011 prostranství bylo před školou nově upraveno a busta restaurována. Od roku 1902 František Bakule učil deset let v Malé Skále v Českém ráji. V roce 1912 odtud odešel do nově vznikajícího Jedličkova ústavu v Praze, ve kterém setrval do roku 1918. Pěvecký sbor Bakulovi zpěváčci, ve kterém zpívaly také děti tělesně postižené, vystupoval nejen v Československu, ale i v Německu, Dánsku, Švýcarsku, Francii, Maďarsku a v USA. Za 14 let uspořádal 3 296 vystoupení, z toho 335 v zahraničí. Na gramofonové desky nahrál 85 skladeb. V roce 2003 byla Františku Bakulemu na vyšehradské budově známého ústavu odhalena pamětní deska s jeho podobiznou i taktovkou. Po odchodu z Jedličkova ústavu se mu podařilo i navzdory nedostatku financí v Praze založit Bakulův ústav pro výchovu životem a prací, ale v roce 1933 musel jeho činnost ze zdravotních důvodů navždy ukončit. František Bakule se během svého života nedočkal uznání reformních metod a pedagogických zásad, které měly především povzbuzovat a vést tělesně postižené děti k získávání dovedností pro vykonávání práce, pro samostatný a důstojný život. Zemřel 15. ledna 1957 v Praze. Pochován je v rodinném hrobě své bývalé žačky, sólistky Bakulových zpěváčků, spolupracovnice a od roku 1955 manželky Miloslavy Šikolové (1898 – 1982) na hřbitově ve Sněhově u Malé Skály. K připomenutí významného českého učitele, který v nedalekých Lidmovicích vyrostl, byla na jeho rodném statku čp. 11 počátkem 21. století umístěna pamětní deska.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, květen 2017

Václav Liška se narodil 22. října 1898 v Plzni. Vyrostl však ve Vodňanech, kde chodil do školy, oženil se a k městu měl po celý svůj život blízký vztah. Na jaře 1916 byl odveden do rakouské armády. Na konci srpna t. r. byl zajat na ruské frontě a již 1. září 1916 se hlásil do legie. Byl zařazen jako dobrovolník k 1. československému střeleckému pluku Mistra Jana Husa a později k 3. československému střeleckému pluku Jana Žižky z Trocnova. Oba pluky se na počátku léta 1917 zúčastnily památné bitvy u Zborova. Letos si bude česká veřejnost připomínat 100. výročí konání této významné historické události ve vojenských dějinách naší vlasti. Legionář Liška byl při ústupu na Sibiř vážně raněn do hlavy, ale po uzdravení vykonával službu u pluku až do 1. prosince 1919. Dosáhl hodnosti podporučíka. Po návratu z Vladivostoku do nově vzniklé republiky se rozhodl zůstat v armádě. Jeho letecká kariéra započala v květnu 1921, kdy byl odvelen k balonovému oddílu jako žák. Po absolvování kurzu balonového létání byl přidělen k Leteckému pluku 3 v Nitře. V letech 1927 - 1939 byl několikrát přeložen vždy k leteckým jednotkám - do Lysé nad Labem, pak do Olomouce, Prostějova a opět do Olomouce. V roce 1925 byl jmenován pilotem letcem. V letech 1934 – 1936 by ustanoven předsedou komise pro vyzkoušení nových a opravených letounů. V roce 1935 se stal velitelem kasáren a letiště v Olomouci. Dne 1. ledna 1937 byl povýšen na podplukovníka letectva. Okupace Československa ho přiměla k rozhodnutí opustit republiku. Na nebezpečnou cestu se vydal z Vodňan. Dne 14. prosince 1939 překročil s dalšími letci hranice na Slovensko, dále pokračoval do Maďarska a Jugoslávie. Podařilo se mu odplout z Bejrútu do Marseille, kam připlul na konci ledna 1940. Okamžitě se přihlásil k letectvu do čs. armády ve Francii. Po jejím pádu se opět lodí dostal do Anglie. Dne 2. srpna 1940 byl přijat do RAF. Jeho další osud provázely povinnosti na Inspektorátu československého letectva a Ministerstvu národní obrany v Londýně, ale i neshody s ostatními důstojníky. V listopadu 1941 byl z Královského letectva propuštěn a v květnu 1944 byl odvolán z činné služby. Po návratu do vlasti však zůstal v armádě. Již 3. května 1948 bylo s ním zahájeno superarbitrační řízení z moci úřední a 1. února 1949 byl dán do výslužby. Přestože nebyl zatčen, byl stále pod dozorem Státní bezpečnosti. Každé opuštění Prahy musel hlásit, např. když jel na chatu do Vodňan. Jeho zdravotní stav (opakovaný infarkt, mozková mrtvice) mu neumožnil ilegální odchod z republiky. Zemřel v září 1963.

Manželka Marie, roz. Kleinová, byla 1. října 1943 ve Vodňanech zatčena pro poslech zahraničního rozhlasu. Vězněna byla ve věznicích Pankrác, Terezín a v koncentračních táborech Ravensbrück a Bergen-Belsen. Domů se vrátila s podlomeným zdravím.

Václav Liška obdržel během své vojenské služby vyznamenání Československý válečný kříž 1919, Československou revoluční medaili, Československou medaili Vítězství, anglickou Válečnou medaili a Kříž Sv. Jiří IV. stupně.

Podrobně se životnímu příběhu letce Václava Lišky z Vodňan, ale i osudům dalších vojáků zahraniční armády v době 2. světové války původem z okresu Strakonice, věnoval pan Dušan Vávra z Čestic, autor trilogie Muži na správné straně. Zájemci se s ním mohou ve Vodňanech setkat na jeho přednášce dne 20. dubna 2017 v 18,00 hodin v městské galerii. Srdečně zveme.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, březen 2017, s. 15.

Židovská hvězda Anny Žahourové (1892 – 1965), manželky PhDr. Blahomíra Žahoura, zakladatele vodňanské galerie.

Sbírka MaG Vodňany

(Zmizelý svět vodňanských židů)

Městské muzeum a galerie Vodňany v roce 2002 připravilo výstavu obrazů českého architekta Jiřího Stibrala (1859 – 1939) za mimořádné podpory všech jeho potomků. Pouze architektova vnučka paní Leandra Boučková tehdy se svým souhlasem k vystavení dědečkových obrazů v našem městě váhala. Později nám vyprávěla, proč nechtěla do Vodňan vůbec přijet. Na jaře roku 1942 zde navštívila svou spolužačku Žofii Gansovou  ̶  krátce před jejím odjezdem do Terezína. Vodňany tak měla po celý život spojené s jejím tragickým osudem. Její vzpomínka nás nyní při přípravě výstavy o osudech vodňanských židů přivedla do Státního okresního archivu v Českých Budějovicích. Ředitel PhDr. Daniel Kovář laskavě vyhledal jméno studentky ve školním výkaze zde uloženém. Žofie Gansová se narodila 2. prosince 1923 ve Vodňanech do rodiny továrníka Arthura Ganse. Maminka se jmenovala Josefína. V letech 1934 – 1939 navštěvovala Spolkové dívčí reformní reálné gymnasium Jany Zátkové v Českých Budějovicích. Nalezený zápis ve třídním výkazu odhalil, že se jednalo o vynikající žákyni, která 5. ročník absolvovala s vyznamenáním. Zároveň je v něm důležitá poznámka. O prázdninách 1939 rodiče požádali o její odchod ze školy. Pravděpodobně ji tak chtěli nejen uchránit šikany vůči neárijské rase. Možná i doufali, že pokud obratem vyhoví nařízení německé správy, bude se moci v budoucnu do školy vrátit. Celá rodina však byla dne 18. dubna 1942 transportem odvezena z Českých Budějovic do Terezína. O devět dní později pak z Terezína do transportního ghetta v Izbici (Polsko), odkud nebylo návratu.

Pracovníci Městského muzea a galerie Vodňany nadále rádi uvítají pomoc i od vás. Hledáme nejen doklady a fotografie vodňanských židů, jejich domů, příp. živností, ale mohou nám napomoci i rodinné vzpomínky a poznatky, získané od pamětníků. Každá taková vzpomínka pomáhá vrátit lidskou důstojnost těm, které německá zvůle ponížila na pouhá čísla v transportních seznamech.

Výstava „Vrátit obětem jejich tvář…“ se bude konat v měsících květnu až červnu 2017 v někdejší vodňanské synagoze.

Mgr. Jitka Velková

Městské muzeum a galerie Vodňany

PhDr. Josef Nožička

Státní okresní archiv Písek

autor výstavního záměru

Zpravodaj města Vodňany 2017/3

Vodňanské muzeum a galerie užívá téměř 40 let vlastní logo. Poprvé bylo použito v publikaci Ladislava Stehlíka Dvě krajanské tváře, která vyšla v roce 1979 při příležitosti výstavy, uspořádané k 50. výročí úmrtí spisovatelů Františka Heritese a Josefa Holečka. Příběh jeho vzniku se překvapivě začal však psát již v mládí budoucího ředitele Jiřího Pazdery (nar. 1933).

Na počátku 50. let 20. století musel být z důvodu velmi vážného onemocnění plic dlouhodobě hospitalizován v Hamzově léčebně v Luži v blízkosti zříceniny hradu Košumberk (nyní Pardubický kraj). Zakladatel léčebny MUDr. František Hamza nejen že na počátku 20. století vybudoval první léčebný ústav pro tuberkulózní a skrofulózní děti ve střední Evropě, ale především dokázal, že je možné je vyléčit ve vnitrozemském klimatu. Léčebna po 2. světové válce patřila mezi největší v Evropě a účinně se tu léčily všechny formy tuberkulózy až do roku 1962. Přísný léčebný režim neumožňoval nemocným dětem a mládeži mnoho zábavy. Museli použít veškerou svou fantazii, šikovnost a vynalézavost, aby mohli mezi sebou jenom trochu komunikovat. Není tak divu, že společné utrpení je velmi sbližovalo. Často se stávalo základem pro přátelské i partnerské vztahy na celý život. Jiří Pazdera tu poznal nejen svou budoucí manželku Libuši, ale také budoucího grafika a malíře Jiřího Vaněčka, svého přítele. Výtvarník se narodil 11. března 1936 v Praze. Dětství prožil v Roudnici nad Labem. Je absolventem Vyšší školy uměleckého průmyslu, Průmyslové školy bytové tvorby a Školy pro výtvarné redaktory při Fakultě žurnalistiky UK. Pracoval zejména jako výtvarný redaktor novin a časopisů. Nyní žije se svou paní Antonií, kterou taktéž poznal v Hamzově léčebně, v bráně Kokořínska – ve Lhotce nedaleko Mělníka. Stále tvoří a vystavuje.

Mladí přátelé tehdy nemohli tušit, že se setkají i profesně. Po třiceti letech, v neděli 5. července 1981, ředitel Městského muzea a galerie ve Vodňanech Jiří Pazdera přivítal na vernisáži v prostorách galerie uznávaného umělce Jiřího Vaněčka, vedoucího výtvarníka týdeníku Československá televize. Na výstavě byl představen výběr z jeho malířského díla – olejomalby, kresby, ilustrace, grafické listy a ukázky z užité grafiky.

Od svého nástupu do funkce ředitele Jiří Pazdera postrádal grafický emblém organizace, kterou řídil. Když oslovil s prosbou o jeho vytvoření Jiřího Vaněčka, nemohl volit lépe.

Dnes již emeritní ředitel několikrát vyslovil spokojenost nad tím, že se návštěvníci a příznivci vodňanského muzea a galerie s ním stále setkávají na pozvánkách i plakátech. Poděkování si však spíše zaslouží on, a to za nadčasovou objednávku loga pro významnou kulturní instituci ve Vodňanech.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 2/2017.

Popisky k obrazové příloze:

Jiří Pazdera, ředitel MaG Vodňany (na snímku stojící vlevo), uvádí dne 5. července 1984 v městské galerii ve Vodňanech výstavu děl Jiřího Vaněčka (vpravo), (Archiv MaG Vodňany, foto Dorian Hanuš)

Logo Městského muzea a galerie Vodňany, autor Jiří Vaněček 1979.