My a média

Dne 12. srpna 1780 do tehdy královského města Vodňany dorazilo předvolání k píseckému hrdelnímu soudu pro osoby, které byly obžalovány ze spoluúčasti na nedovolených modlitbách ku Sv. Koruně či Krištofovi. Originální listina je ve vodňanském muzeu uchovávaná s velkou péčí, přestože většina obviněných z libějovického panství a dopady jejich provinění se již vytratily z regionálních dějin. Posledním jmenovaným je ale Vít Fučík! Legenda o jeho řemeslných schopnostech i snech, především však o jeho výkonech a činech přežívá více než 200 let. Jedná se o jednu z nejpopulárnějších osobností Vodňanska. Je totiž navzdory neúspěšnému pátrání historiků (i vojenských) považován za prvního českého aviatika. Předpokládá se, že v letech 1760 – 1790 na základě pozorování ptáků sestrojil pro sebe křídla, na kterých létal, a to ne jen okolo chalupy na samotě Klůs. Poprvé snad přeletěl Strpský rybník a podruhé vyrazil do Vodňan. Zde měl ke zděšení vodňanských Židů přistát na okně synagogy. Současná budova v Majerově ulici byla postavena v klasicistním slohu a dokončena v roce 1860. Fučík, který je pochován na hřbitově u kostela sv. Štěpána na Bílé Hůrce, zemřel v roce 1804. Pravděpodobně tedy přistál na nedochované modlitebně ve stejné ulici.. Poté se měl vydat na svůj nejvzdálenější let do Písku, který však ukončil už! v Selibově. S létáním prý přestal, až když se zřítil u rybníka Černoháj a potloukl se. Mnoho literátů, novinářů i scénáristů se nechalo inspirovat jeho legendární touhou a hrdinstvím. Šikovný truhlář tak zůstává pro všechny vzorem při dosahování zdánlivě nesplněných tužeb a cílů.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 10/2012

Zkušený autor Rudolf Berka se svým perem zapátral v těch nejmilejších vzpomínkách – v době svého dětství a mládí. Udělal tak radost nejen svým blízkým, přátelům, spolužákům, všem vodňanským patriotům, dokonce také posluchačům Českého rozhlasu České Budějovice, kteří si četbu z jeho knížky mohli poslechnout dříve než čtenáři si ji přečíst, a věřím, že i sám sobě. Popisovanou dobou je převážně období 30. a 40. let 20. století, které přineslo nejen u nás, ale i v Evropě a ve světě řadu změn. Autor se však drží především svých chlapeckých vzpomínek spojených s naším malým jihočeským městem. Vyrostl na vodňanském náměstí, které bylo nejen místem radostných her, ale také mnoha denních i mimořádných událostí. Tenkrát bylo náměstí skutečným středobodem dění Vodňan. Ve vzpomínce na maminku a na její povinnosti hospodyně poutavě popisuje tehdejší kuchyni a vaření, používané a kupované potraviny i lahůdky. Tenkrát se vařilo zkrátka zdravě. Zájem o atletiku přivedl autora a jeho kamarády na Sokolskou louku, kde prožili nejedno sportovní vzrušení a po válce letní sokolské slavnosti. Také tenkrát byla louka obklopená zelenou přírodou a naštěstí její tehdejší atmosféra je zachována až doposud. Škoda, že je tak málo využívána. Neuvěřitelná dobrodružství všem přinášel především kinosál na radnici a promítání tehdy kultovních filmů. Tenkrát v kině je poslední kapitolou půvabné knížky, ač dychtivý čtenář by chtěl ještě číst dál … Autorovi zde patří velké poděkování, že nám umožnil nahlédnout do jeho vzpomínek. Kdo jste tuto vodňanskou knihu ještě nečetli, neváhejte a začněte číst!
Publikace, která vyšla v 2. upraveném vydání, je opatřena krátkou ediční poznámkou o popisovaných profesích, živnostech a obchodech. Nahlédnout do ní, či si ji rovnou zakoupit můžete ve vodňanském infocentru.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 10/2012

V prodeji od 15. října 2012 za 60Kč

Sobotní ráno 8. září 2012 bylo pro téměř stovku převážně dobrovolnic, dobrovolníků a především nadšenců pro renesanci historických událostí skutečně časné. Příprava kostýmů, účesů a všech náležitostí přece jen všem dala zabrat. Vodňany si totiž historickým průvodem a programem připomínaly návštěvu císaře Františka I. a císařovny Karolíny Augusty. Na seřadišti u Kulturního domu se tak chystali nejen představitelé města, ale tetičky a strýčkové Obce baráčnické Vitoraz s tradičním chlebem a solí, důstojní zástupci bývalých cechů a ozdoba průvodu – vodňanské paní a slečny. Velkým povzbuzením byla přítomnost císařské gardy z partnerského města Zlaté Hory. Kočár pro „císařský pár“ přijel z muzea v nedalekých Pořežanech. Čekání bylo konečně přerušeno pokynem k rozestupům od samotného „císaře“ a za  zvuku bubnů se špalír vydal k místu, kde stávala Týnská brána, kudy v roce 1833 František I. s manželkou vstoupil do Vodňan. Průvod prošel náměstím, ulicemi Československé armády, Jiráskovou a Heritesovou k hlavnímu vchodu děkanského chrámu Narození Panny Marie. Zde proběhlo slavnostní přivítání v režii pana starosty a pana děkana. Průvod pokračoval do děkanské zahrady na náměstí 5. května, kde probíhal kulturní program. Po celý den byly otevřeny historické památky, ve kterých návštěvníky vítali kostýmovaní průvodci. Největšímu zájmu se těšilo radniční sklepení a překvapivě kostel Narození Panny Marie. Průvodci provedli neuvěřitelných 700 zájemců, z toho 92 osob se zúčastnilo komentovaných prohlídek celého historického jádra. V programu byly potěšeny především děti. Před polednem shlédly tři loutkové pohádky souboru Pimprlata a odpoledne vyrazily na „Pohádkovou stezku“. Přišlo jich 88 v doprovodu 31 rodičů. Škoda, že právě vodňanští dospělí si nechtěli tento ještě letní den kulturně užít a program „v parkánu“ proběhl za jejich malé účasti. Poděkování patří všem, kteří měli odvahu přihlásit se na výzvu MěKS a MaG Vodňany a zapojili se do průvodu i programu. Při vracení kostýmů povzbuzením pro organizátory byla častá otázka: „ Kterou událost připomeneme za rok? Už se těšíme.“ My také, ale nechte se překvapit. Císařská slavnost 2012 je již minulostí. Zavzpomínat si můžete na internetu. Ať žije slavnost 2013!

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 9/2012

V červenci 2012 navštívilo vodňanské infocentrum 1371 zájemců o jeho služby. Jedná se téměř o 27 % všech, kteří ho vyhledají v průběhu roku. Z nich si 614 osob zakoupilo upomínkový předmět, mapu či publikaci. Největší zájem letos byl o tzv. samolepíci turistickou vizitku, která je v nabídce ve dvou provedení – fotografie vodňanského náměstí nebo fotografie unikátního nálezu zlata z r. 1927. Sběratelé si na památku do svých turistických deníků otiskují razítko. V infocentru dokonce mohou získat tři druhy, ale své razítko má také muzeum i galerie. Dotaz na ubytování, občerstvení, nabídku ryb a rybích pochoutek, výlety do okolí vzneslo 545 turistů. O památky ve městě a jeho služby se zajímalo 82 osob. Stejný počet měl zájem o dění v muzeu a galerii. Téměř absolutní většina návštěvníků byla z České republiky. Do infocentra přišlo tak pouhých 19 cizinců, kteří hovořili převážně anglicky a německy. Mezi Evropany však nechyběla návštěvnice z USA. Turisté moc zápisů v návštěvní knize nezanechali, ale tento nás velmi potěšil: „Vodňany jsem poprvé navštívila před 20 lety na rybářském táboře a vzpomínky na krásnou přírodu uchovávám dodnes. Náměstí krásně upraveno, tábor funguje. Prostě nádhera. Moc děkujeme paní z infocentra za tipy na výlet.“  My také děkujeme a přejeme nejen turistům, ale i všem vodňanským občanům, aby si druhou polovinu léta v našem příjemném městě ještě pořádně užili.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 8/2012

U příležitosti 750. výročí nejstarší písemné zmínky o obou vesnicích (1262) vydala v letošním létě Obec Krašlovice účelovou publikaci pod jednoznačným názvem Krašlovice – Vitice. Zkušený autor pan Ladislav Havránek, který jezdí do Vitic na chalupu, za využití materiálů z třeboňského, strakonického a píseckého archivu i dalších rukopisných, tištěných aj. podkladů na více než stovce stran vylíčil jejich dějiny od prvopočátků až do současnosti. Kapitolou o blízkém vrchu Hrad přispěl jeho vnuk Jan Vrzák. Své fotografie poskytli Lenka Grycová a občané Krašlovic a Vitic. Nechybí ani poesie z pera básníků tohoto kraje a náhledy historických dokumentů, s nimiž autor pracoval. Pro čtenáře, kteří se zabývají rodopisem, mohou být zajímavé publikované zde soupisy majitelů a obyvatel jednotlivých usedlostí. Hezkou knížku, za kterou by se nemusely stydět ani mnohem větší obce, kdyby ji měly, si lze zakoupit ve vodňanském Infocentru.

Pavla Stuchlá, Zpravodaj města Vodňany 8/2012

Macquariův ostrov naleznete přibližně na polovině cesty mezi Austrálií a Antarktidou v Jižním ledovém oceánu asi 1500 km jihovýchodně od Tasmánie. Ostrov, který je 34 km dlouhý a 5 km široký byl v roce 1997 zapsán do seznamu Světového dědictví UNESCO. Jedná se totiž o jediné místo na světě, kde se na povrch země a nad hladinu moře dostává hornina ze zemského pláště z hloubky 6 km pod mořským dnem. Toto pozoruhodné místo bylo posledním místem života MUDr. Zdeňka Součka, který je pochován na vodňanském hřbitově. Dne 9. září uplyne 95 let od jeho narození v moravské metropoli v Brně. Vyrostl v Bučovicích, kde jeho otec učil na zdejším gymnáziu. Jeho studium na brněnské lékařské fakultě přerušily válečné události a do jeho života zasáhla i tragická smrt otce, který byl popraven za svou činnost v odboji v době heydrichiády. Promoval až v roce 1947 na Univerzitě Karlově v Praze. Zápisy v operačních knihách prachatické nemocnice dokládají, že poprvé zde asistoval při operaci primáři MUDr. Janu Vondrákovi 7. ledna 1948 a naposledy se tu zúčastnil operace 29. září 1948. V nemocnici se také seznámil s Marií Vláškovou z Vodňan, která se stala jeho ženou. Společenské a politické události roku 1948 předurčily jejich další společný osud. MUDr. Souček odešel do Německa, kam ho následovala i manželka. Zde se jim 9. dubna 1949 narodil syn Petr. Nový domov nalezli však v Austrálii, kam přijeli 30. března 1950. Na Macquariův ostrov Z. Souček poprvé připlul v roce 1952 jako lékař Australské národní antarktické výzkumné expedice (ANARE). Dalších šest let však působil jako obvodní lékař v tropickém Kaviengu na ostrově Nové Irsko (Papua Nová Guinea). Zde se věnoval nejen tropické medicíně, ale i antropologii domorodců. V roce 1959 se vrátil k práci v ANARE. Zúčastnil se celkem 12 expedic ve funkci lékaře a několikrát i ve funkci zástupce velitele výpravy. Byl vedoucím lékařské služby a vedl zásobování zdravotnickým materiálem. Věnoval se výzkumu vlivu prostředí na lidský organismus a výzkumu bakterií v zažívacích traktech polárních ptáků a savců. V roce 1965 se zúčastnil americko-novozélandské oceánografické výpravy Rossovým mořem na Ballenyho ostrovy a na podmořský Macquarieův hřbet s mimořádnými výkony – například poprvé člověk přistál na Sturgeonově ostrově. MUDr. Souček byl jediným australským účastníkem. Průzkumná cesta na Macquarivův ostrov v roce 1967 bohužel se stala jeho poslední výpravou. Na Štědrý den ho náhle zastihla mozková mrtvice a na její následky toho dne zemřel. Posmrtně byl vyznamenán  britskou královnou „Polar medal“ a zástupce USA v roce 1974 předal rodině vyznamenání „Antarctic Service Medal“. Jeho kolegové po něm pojmenovali jeden objekt na australské polární stanici Mawson, a to Soucek Hut (Součkova chata). V roce 1983 v Kingstonu na Tasmánii, v novém sídle vedení ANARE, byl odhalen pomník k poctě zemřelých polárních badatelů. Jeden ze štítků přináleží MUDr. Zdeňku Součkovi, kterého jeho australští přátelé a kolegové nazývali Frank. Paní Marie Součková žije v Melbourne se svým synem učitelem a jeho rodinou – vnučkami Joannou a Natalii. V roce 1968 uvažovala o trvalém návratu do vlasti. Známé události ji v tom zabránily. Rozhodla se však splnit přání svého manžela, který se vždy toužil vrátit na Šumavu. Urnu s jeho ostatky zaslala k uložení do rodinného hrobu ve Vodňanech. Čest památce lékaři a polárníkovi, který je zastoupen v každé současné encyklopedii českých cestovatelů!

J. Velková, Zpravodaj města Vodňan 8/2012

Dne 20. října 1851 ve Vodňanech uzavřel Václav Hucek, učitel na zdejší škole, sňatek s Marií Hermannovou, dcerou obuvnického mistra. Oddával je P. Václav Hanus. Novomanželce musel dát svolení k sňatku její otec Jakub Hermann, protože ještě nedosahovala tehdejší plnoletosti, tj. 24 let.  Narodila se 29. května 1828 v domě čp. 52/I a dostala jméno Marie Barbora. V jejím rodném domě se nyní nachází školní jídelna a tak to k ní budoucí manžel neměl jistě daleko. Václav Hucek se narodil 26. září 1820 v Budyni. Do školy chodil v Bavorově, následně v Č. Budějovicích a v Praze. Poté učil ve Vitějovicích, Chelčicích a Vodňanech. Již odpoledne ve svatební den odjeli novomanželé do Třeboně, kde získal Václav Hucek učitelské místo v chlapecké škole. Byl neobyčejně aktivní především ve společenském a v kulturním životě svého nového působiště. Jako dobrý houslista hrál v kvartetu, založil včelařský spolek a zapojil se do činnosti Občanské besedy. V letech 1851 – 1898 pečlivě zaznamenával dění nejen v Třeboni, ale i v jiných místech Čech. Zachovalo se 20 svazků jeho „kronik“. Manželé Huckovi bydleli v Hradecké bráně. Zde se jim také narodila 2. prosince 1857 dcera Berta, které rodiče umožnili získat vzdělání a potřebný společenský rozhled. Pomáhala nejen otci v jeho kulturních aktivitách, ale jako členka Národní jednoty pošumavské také organizovala různé dobročinné akce. Pochopitelně navštěvovala s rodiči i příbuzné ve Vodňanech a v Budyni. Hodně cestovala především po Čechách a v jejich západní části se seznámila s léčivými účinky rašeliny. Stala se autorkou prvotního plánu na vybudování lázeňského zařízení v Třeboni. V blízkosti rodinné restaurace bylo postaveno pět kabin pro očistné koupele a jedna pro rašelinné. V říjnu 1882 získal její otec povolení k užívání rašeliny a nové lázně byly zkolaudovány. Pojmenovány byly po jeho dceři – Bertiny lázně. Berta Hucková v létě 1887 vážně onemocněla a 12. července své nemoci podlehla. Její rodiče lázně provozovali do roku 1909, kdy je předali neteři Rozálii Vlčkové. Dne 15. července t. r. uplynulo 100 let od úmrtí Václava Hucka, zakladatele třeboňských lázní a rodáka z Vodňanska.

Jitka Velková, Zpravodaj města Vodňany 8/2012

Ve Vodňanech mají rádi spisovatele a letos pro ně uspořádali již 16. ročník autorského čtení Zeyerovy Vodňany. Připravili pro ně také zajímavý program, jehož součástí byla i návštěva Vlachova Březí. Ta se uskutečnila ve středu odpoledne 25. dubna 2012. Historička Městského muzea a galerie paní doktorka Pavla Stuchlá, která je rodačkou i dnešní obyvatelkou Vlachova Březí, zavedla skupinu básníků a spisovatelů do kostela Zvěstování Páně, kde jim podala erudovaný výklad o tomto svatostánku. Ve škole pana profesora Josefa Brože jim představil 3 současné výstavy v BoMBě a přidal ještě něco navíc o Janu Matulkovi pan ředitel J. Horák. O občerstvení se pak postarala ředitelka Městské knihovny J. V. Plánka paní H. Fraňková. Poprvé se do našeho města dostali takové „hvězdy písma nebe" jako např. pražský básník J. Holoubek, táborský scénárista J. Míka, strakonický básník P. Šulista (letošní laureát ceny Zeyerův hrnek), vodňanský prozaik Jan Bauer, O. Chaloupka z Prahy nebo básník, textař a spisovatel Jan Schneider, dnes žijící v Třeboni. Pamětníci si vzpomenou na 60. léta, kdy on spolu s Bobem Ondráčkem napsali řadu hitů pro Golden Kids nebo slavné Rekviem pro E. Pilarovou. Pan Schneider je autorem textů pro Gentlemany, první český muzikál. Pak působil v exilu, např. v Radiu SE spolu s Karlem Krylem. Rádi jsme vás u nás viděli a ukázali vám to, co jinde spatřiti nemůžete, Páni Spisovatelé!

(JKH), Březiny - První vlachovobřezské noviny, červen - červenec - srpen 2012

Ve své době velmi známý – dnes téměř zapomenutý malíř. To však neubírá na kvalitě jeho výtvarných děl. Umělec se dvěma jmény se zpočátku věnoval figurální a portrétní malbě, která i v současnosti udivuje plasticitou a životností. Traduje se však historka, jak se z portrétisty stal krajinář. Sedával totiž s ostatními umělci své generace v restauraci „v Platýze“. Již v roce 1906 si všiml, že krajináři (Ant. Slavíček, Ot. Nejedlý, Boh. Dvořák, St. Hudeček, H. Masaryk aj.) si objednávají řízek či svíčkovou, zatímco portrétisté a sochaři jen buřty s cibulí a syrečky. Dal jednak na dobrou radu malíře St. Hudečka: „Aby se ti dobře vedlo, musíš dělat taky landšafty (krajiny)“, a nechal se od něho ve Starém Kolíně i zaučit. Čerstvý krajinář hledal náměty nejen doma, ale i v cizině, později především v jižních Čechách. Okruh malířových zájmů uzavírají harmonická zátiší se zralými jablky či kdoulemi, také velké barevné kytice. Kdo byl tento umělec?

V pátek 1. června proběhla ve vodňanském muzeu již 8. malá muzejní noc. Přes nečekané útrapy malého návštěvníka, kterému na počátku programu uvízla kulička popcornu v nose, a také posádky jednoho vozu ženského komorního sboru Maraveja z Prachatic, která se musela vyrovnat se srážkou s jiným automobilem při cestě do Vodňan, vystoupení byla veselá a pohodová. Počáteční problémy zdařile zachránil připravený bonus - Stínohra o Vášovi Příhodovi. Návštěvníky velmi pobavila pohádka O slepičce a kohoutkovi v podání Ženského tria PNUtí. Oblíbené herečky Lenka Ebelová, Jaroslava Masopustová a Hana Patrasová nejen že nezklamaly očekávání. Dokázaly především až notoricky známý podánkový příběh představit dětem i dospělým divákům zcela originálně. Členky sboru Maraveja s uměleckou vedoucí Martinou Pivoňkovou odměnily posluchače vysoukou úrovní svého vystoupení i zajímavým aranžmá přednesených písní. Na závěr tančili chlapci tanečního oboru ZUŠ Vodňany pod vedením Miluše Šindlerové. Jejich provedení skladby Komáři z hudební dílny Jakuba Plachty získalo cenu poroty v celostátním kole Národní soutěže ZUŠ v Kroměříži. Chlapci vystoupili s rozsvícenými čelovkami a za bujarého potlesku účastníkům muzejní noci posvítili na cestu do kostela Narození P. Marie, kde se za svitu svíček konala 3. kostelní noc ve Vodňanech. Pokud si chcete připomenout chvíle prožité v synagoze i v kostele na fotografiích a zhlédnutím videa, zavítejte na webové stránky www.muzeumvodnany.cz.

Jitka Velková

Zpravodaj města Vodňany, červen 2012