My a média

V roce 2010 vydala Jaroslava Pixová z Putimi za podpory Nakladatelství Kalina svou první knihu „Na břehu Blanice…“ Už tehdy tušila, že není její poslední. Nápad zmapovat zaniklé a bývalé mlýny na jihočeské řece a osudy jejich obyvatel potěšil nejen pamětníky, ale také širokou čtenářskou veřejnost. V loňském roce mlynář Jan Mostecký křtil vodou z náhonu pod mostem u sv. Jana Nepomuckého už druhou knihu - tehdy o mlýnech na Vodňansku. Letos šikovná autorka představila další pokračování, ve kterém doputovala od Svinětic až k šumavskému prameni naší Blanice. Již tradiční popis původních vodních staveb zahrnuje také jedinou zde vybudovanou přehradu u Husince. Nucené vysídlení Šumavy zpřetrhalo generační vazby ke zdejším mlýnům a tak spisovatelka mohla o této oblasti čerpat pouze z dochovaných archivů. Přes tyto obtíže se jí zdařilo dokončit mimořádnou trilogii o Blanici vodňanské a životě kolem ní. Knihy si lze prohlédnout a případně zakoupit v infocentru.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany, 11/2012

Před rovným půlstoletím se dne 23. listopadu 1962 v domově důchodců v Kardašově Řečici dovršila životní pouť PhDr. Václava Mosteckého, nekorunovaného historiografa města Vodňan. O tři dny později byly jeho ostatky uloženy na hřbitově sv. Kříže v Jindřichově Hradci. Také jeho písemná pozůstalost zůstala ve městě nad Nežárkou, kde dlouhá léta žil.

Narodil se ve Vodňanech o svatováclavském svátku 28. září 1885 do rodiny knihaře Matěje Mosteckého a jeho manželky Josefy. Dětství prožil ve svém rodišti. Přestěhování se rodiny ovlivnilo, že studoval nejprve gymnázium v Klatovech a poté české gymnázium v Českých Budějovicích. Po maturitě vystudoval češtinu a latinu na pražské univerzitě. Roku 1912 obhájil disertační práci na téma Tvorba některých kmenů jmenných v češtině staré a byl promován na doktora filozofie.

Po dvouletém vyučování v Roudnici zakotvil v Jindřichově Hradci, kde od r. 1911 působil po celou svoji aktivní kariéru jako středoškolský profesor tamního gymnázia. Jak to bylo tehdy obvyklé, zapojil se do spolkové činnosti a přispíval do jihočeského regionálního tisku. Jako člen městského zastupitelstva za národní demokracii vstoupil i na politické kolbiště ve svém působišti.

Od mládí ho přitahovala minulost rodného města, k níž ho mohl dovést jeho zájem o starou češtinu, hojně se též vyskytující na stránkách písemností bohatého městského archivu. Patrně pod vlivem činorodého strýce Haštala Mosteckého, mj. kustoda nedávno založeného vodňanského muzea, pod něž tehdy svým způsobem spadal městský archiv, započal se studiem starých dokumentů, v němž mohl pokračovat pouze během školních prázdnin. Z více než třicetiletého badatelského úsilí, které z něho učinilo znalce, vzešlo nejen množství článků, ale především třídílné Dějiny bývalého královského města Vodňan, zkomponované snad podle vzoru Sedláčkových dějin města Písku. V dějinách českého dějepisectví je Mosteckého životní dílo, dílo historika-samouka, mezi sepsanými dějinami měst hodnoceno velmi dobře. V těžkých dobách na prahu 2. světové války však na vodňanské radnici nenašel mecenáše, a tak je r. 1940 za podpory vodňanské spořitelny vydal vlastním nákladem.

S Mosteckého monumentálním dílem se dříve nebo později nutně setká každý, který se tak či onak hodlá zabývat „historickou vodňanologií“. Jak již r. 1992 ve svém příspěvku pro sborník Vodňany a Vodňansko konstatoval K. Pletzer, každý možný pokračovatel v Mosteckého díle se bude muset spokojit jen s doplňováním a zdokonalováním toho, co vytvořil jeho předchůdce. Správný postřeh, který v sobě ukrývá také výzvu, neboť Mosteckého významným počinem bádání o (starší) historii Vodňan ani zdaleka neskončilo, ale během půlstoletí pokročilo dál. Za zmínku stojí rozsáhlý projekt historického místopisu města Paměti vodňanských domů, realizovaný na přelomu tisíciletí za vstřícné podpory tehdejšího ředitele Státního okresního archivu ve Strakonicích, bohužel předčasně zemřelého Mgr. J. Olejníka pod hlavičkou vodňanského městského muzea a galerie, které se snaží Mosteckého odkaz dále aktivně rozvíjet, mj. činností vydavatelskou. Také mimo jeho okruh vznikají další práce, studentské nevyjímaje. Na Mosteckým kdysi použité písemnosti se každý badatel dívá svýma očima. Svoji pozornost může při určité specializaci obrátit k jemu třeba nedostupným zdrojům (včetně archeologickým nálezů), čímž se dílčí úsek vodňanské minulosti může ukázat v nových souvislostech. Vždy se však vyplatí začít „u Mosteckého“, jehož dílo je úhelným kamenem či svého druhu „biblí“ pro všechny, kteří na ně chtějí navázat a na něm stavět.

Pavla Stuchlá, Zpravodaj města Vodňany 10/2012

Před začátkem léta v roce 1914 se sešli pánové ze Zpěváckého spolku v tehdejší vinárně na vodňanském náměstí, aby připravili hudební program k jeho slavnostnímu odhalení. Stavba pomníku začala dne 22. června t. r. a předpokládalo se, že po dokončení v průběhu prázdnin bude slavnostně představen veřejnosti. Jejich úsilí se však nenaplnilo, protože vzápětí došlo k atentátu na následníka trůnu v Srbsku a následně Rakousko-Uhersko vstoupilo do války, která se rozrostla ve světový konflikt. Válečné události, nejenže zabránily slavnostnímu odhalení tohoto díla, které tím paradoxně nebylo tak odhaleno až dosud, ale také rozprášily veškeré spory, které realizaci pomníku provázely.
Poprvé se odkazu Petra Chelčického „nejslavnějšího muže v okolí Vodňan“ pravděpodobně ujala selská beseda „Chelčický“ svým provolání z 21. května 1871.
V roce 1905 se podařilo naplnit úsilí fondů na zřízení pamětních desek ve Vodňanech, a to básníka, spisovatele a dramatika Julia Zeyera, básníka a notáře Otakara Mokrého a zakladatele průmyslových škol v Čechách dr. Antonína Majera. Všechny desky byly odhaleny v jediný den, a to 13. srpna, při příležitosti srazu rodáků.  Tento úspěch se stal velkou motivací pro podobné počiny v 1. polovině 20. století v našem regionu.
Právě Spolek pro zbudování památníku Chelčickému v Chelčicích se sídlem ve Vodňanech využil podporu i nadšení veřejnosti a začal získávat členy převážně z Chelčic i Vodňan a především dobrovolné finanční příspěvky.  Zřízení pomníku podporovaly obě obce. Obecní zastupitelstvo v Chelčicích 11. dubna 1911 poskytlo bezplatně spolku vybrané místo pro stavbu. Ve stejném roce 18. prosince obecní zastupitelstvo ve Vodňanech souhlasilo s převodem zbylých financí z fondu na pamětní desky J. Zeyera a O. Mokrého do fondu budoucího památníku Petra Chelčického.
V roce 1912 na doporučení výtvarného odboru Umělecké besedy v Praze byla uzavřena dohoda (úmluva) se sochařem Františkem Bílkem o provedení reliéfu Petra Chelčického. Ve stejném roce bylo jeho zhotovení publikováno v časopise Český svět. Předpokládalo se, že pomník bude zhotoven a odhalen v roce 1913. V Chelčicích bylo vydáno stavební povolení  a Jan dědiční princ ze Schwarzenbergu souhlasil s bezplatným odběrem kamene ze syenitového lomu ve skočickém revíru. Kameníci a stavitelé z Vodňan a okolí předložili své nabídky finančních nákladů na realizaci pomníku.
Po osmi letech úsilí však stále nebylo k dispozici dostatek prostředků. Spolek se ocitl ve finanční tísni a navíc mu ubývalo i členů.  Řešením se jevilo přesunutí stavby do Vodňan a získání tak chybějících financí z pokladny města. Dne 1. června 1913 valná hromada spolku přijala tento návrh výboru, který pochopitelně vyvolal nejen obrovskou diskusi, ale především rozdělil dosud spolupracující občany Chelčic a Vodňan. Situaci řešila dokonce i Národní rada česká, kterou v našem regionu zastoupil Jan Malkus, rolník z Pasek u Protivína. Vodňanští se však chopili příležitosti získat památku na svůj katastr a bývalý poslanec sněmu Českého království musel vzhledem k pokročilým rozhodnutím a událostem na změnu rezignovat.
Dne 15. května 1914 bylo vydáno stavební povolení pro stavbu pomníku v městském parku na pravé straně při vchodu. Místo vybrala komise ve složení: sochař František Bílek, purkmistr Ferdinand Mašek, ředitel spolku Karel Linhart a sládek vodňanského pivovaru František Hrubý.  Po zrealizování stavby ještě v roce 1915 muselo město Vodňany doplatit vzniklý schodek v nákladech na výstavbu pomníku Petra Chelčického ve Vodňanech.
Dovoluji si tvrdit, že k usmíření obou obcí Chelčic a Vodňan v otázce zbudování pomníku došlo až téměř po 30 letech v roce 1946. Tehdy se 22. září vydal průvod od Husova sboru ve Vodňanech k novému pomníku Petra Chelčického v Chelčicích, díla sochaře Jana Vítězslava Duška z Tábora.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 10/2012

Dne 12. srpna 1780 do tehdy královského města Vodňany dorazilo předvolání k píseckému hrdelnímu soudu pro osoby, které byly obžalovány ze spoluúčasti na nedovolených modlitbách ku Sv. Koruně či Krištofovi. Originální listina je ve vodňanském muzeu uchovávaná s velkou péčí, přestože většina obviněných z libějovického panství a dopady jejich provinění se již vytratily z regionálních dějin. Posledním jmenovaným je ale Vít Fučík! Legenda o jeho řemeslných schopnostech i snech, především však o jeho výkonech a činech přežívá více než 200 let. Jedná se o jednu z nejpopulárnějších osobností Vodňanska. Je totiž navzdory neúspěšnému pátrání historiků (i vojenských) považován za prvního českého aviatika. Předpokládá se, že v letech 1760 – 1790 na základě pozorování ptáků sestrojil pro sebe křídla, na kterých létal, a to ne jen okolo chalupy na samotě Klůs. Poprvé snad přeletěl Strpský rybník a podruhé vyrazil do Vodňan. Zde měl ke zděšení vodňanských Židů přistát na okně synagogy. Současná budova v Majerově ulici byla postavena v klasicistním slohu a dokončena v roce 1860. Fučík, který je pochován na hřbitově u kostela sv. Štěpána na Bílé Hůrce, zemřel v roce 1804. Pravděpodobně tedy přistál na nedochované modlitebně ve stejné ulici.. Poté se měl vydat na svůj nejvzdálenější let do Písku, který však ukončil už! v Selibově. S létáním prý přestal, až když se zřítil u rybníka Černoháj a potloukl se. Mnoho literátů, novinářů i scénáristů se nechalo inspirovat jeho legendární touhou a hrdinstvím. Šikovný truhlář tak zůstává pro všechny vzorem při dosahování zdánlivě nesplněných tužeb a cílů.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 10/2012

Zkušený autor Rudolf Berka se svým perem zapátral v těch nejmilejších vzpomínkách – v době svého dětství a mládí. Udělal tak radost nejen svým blízkým, přátelům, spolužákům, všem vodňanským patriotům, dokonce také posluchačům Českého rozhlasu České Budějovice, kteří si četbu z jeho knížky mohli poslechnout dříve než čtenáři si ji přečíst, a věřím, že i sám sobě. Popisovanou dobou je převážně období 30. a 40. let 20. století, které přineslo nejen u nás, ale i v Evropě a ve světě řadu změn. Autor se však drží především svých chlapeckých vzpomínek spojených s naším malým jihočeským městem. Vyrostl na vodňanském náměstí, které bylo nejen místem radostných her, ale také mnoha denních i mimořádných událostí. Tenkrát bylo náměstí skutečným středobodem dění Vodňan. Ve vzpomínce na maminku a na její povinnosti hospodyně poutavě popisuje tehdejší kuchyni a vaření, používané a kupované potraviny i lahůdky. Tenkrát se vařilo zkrátka zdravě. Zájem o atletiku přivedl autora a jeho kamarády na Sokolskou louku, kde prožili nejedno sportovní vzrušení a po válce letní sokolské slavnosti. Také tenkrát byla louka obklopená zelenou přírodou a naštěstí její tehdejší atmosféra je zachována až doposud. Škoda, že je tak málo využívána. Neuvěřitelná dobrodružství všem přinášel především kinosál na radnici a promítání tehdy kultovních filmů. Tenkrát v kině je poslední kapitolou půvabné knížky, ač dychtivý čtenář by chtěl ještě číst dál … Autorovi zde patří velké poděkování, že nám umožnil nahlédnout do jeho vzpomínek. Kdo jste tuto vodňanskou knihu ještě nečetli, neváhejte a začněte číst!
Publikace, která vyšla v 2. upraveném vydání, je opatřena krátkou ediční poznámkou o popisovaných profesích, živnostech a obchodech. Nahlédnout do ní, či si ji rovnou zakoupit můžete ve vodňanském infocentru.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 10/2012

V prodeji od 15. října 2012 za 60Kč

Sobotní ráno 8. září 2012 bylo pro téměř stovku převážně dobrovolnic, dobrovolníků a především nadšenců pro renesanci historických událostí skutečně časné. Příprava kostýmů, účesů a všech náležitostí přece jen všem dala zabrat. Vodňany si totiž historickým průvodem a programem připomínaly návštěvu císaře Františka I. a císařovny Karolíny Augusty. Na seřadišti u Kulturního domu se tak chystali nejen představitelé města, ale tetičky a strýčkové Obce baráčnické Vitoraz s tradičním chlebem a solí, důstojní zástupci bývalých cechů a ozdoba průvodu – vodňanské paní a slečny. Velkým povzbuzením byla přítomnost císařské gardy z partnerského města Zlaté Hory. Kočár pro „císařský pár“ přijel z muzea v nedalekých Pořežanech. Čekání bylo konečně přerušeno pokynem k rozestupům od samotného „císaře“ a za  zvuku bubnů se špalír vydal k místu, kde stávala Týnská brána, kudy v roce 1833 František I. s manželkou vstoupil do Vodňan. Průvod prošel náměstím, ulicemi Československé armády, Jiráskovou a Heritesovou k hlavnímu vchodu děkanského chrámu Narození Panny Marie. Zde proběhlo slavnostní přivítání v režii pana starosty a pana děkana. Průvod pokračoval do děkanské zahrady na náměstí 5. května, kde probíhal kulturní program. Po celý den byly otevřeny historické památky, ve kterých návštěvníky vítali kostýmovaní průvodci. Největšímu zájmu se těšilo radniční sklepení a překvapivě kostel Narození Panny Marie. Průvodci provedli neuvěřitelných 700 zájemců, z toho 92 osob se zúčastnilo komentovaných prohlídek celého historického jádra. V programu byly potěšeny především děti. Před polednem shlédly tři loutkové pohádky souboru Pimprlata a odpoledne vyrazily na „Pohádkovou stezku“. Přišlo jich 88 v doprovodu 31 rodičů. Škoda, že právě vodňanští dospělí si nechtěli tento ještě letní den kulturně užít a program „v parkánu“ proběhl za jejich malé účasti. Poděkování patří všem, kteří měli odvahu přihlásit se na výzvu MěKS a MaG Vodňany a zapojili se do průvodu i programu. Při vracení kostýmů povzbuzením pro organizátory byla častá otázka: „ Kterou událost připomeneme za rok? Už se těšíme.“ My také, ale nechte se překvapit. Císařská slavnost 2012 je již minulostí. Zavzpomínat si můžete na internetu. Ať žije slavnost 2013!

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 9/2012

V červenci 2012 navštívilo vodňanské infocentrum 1371 zájemců o jeho služby. Jedná se téměř o 27 % všech, kteří ho vyhledají v průběhu roku. Z nich si 614 osob zakoupilo upomínkový předmět, mapu či publikaci. Největší zájem letos byl o tzv. samolepíci turistickou vizitku, která je v nabídce ve dvou provedení – fotografie vodňanského náměstí nebo fotografie unikátního nálezu zlata z r. 1927. Sběratelé si na památku do svých turistických deníků otiskují razítko. V infocentru dokonce mohou získat tři druhy, ale své razítko má také muzeum i galerie. Dotaz na ubytování, občerstvení, nabídku ryb a rybích pochoutek, výlety do okolí vzneslo 545 turistů. O památky ve městě a jeho služby se zajímalo 82 osob. Stejný počet měl zájem o dění v muzeu a galerii. Téměř absolutní většina návštěvníků byla z České republiky. Do infocentra přišlo tak pouhých 19 cizinců, kteří hovořili převážně anglicky a německy. Mezi Evropany však nechyběla návštěvnice z USA. Turisté moc zápisů v návštěvní knize nezanechali, ale tento nás velmi potěšil: „Vodňany jsem poprvé navštívila před 20 lety na rybářském táboře a vzpomínky na krásnou přírodu uchovávám dodnes. Náměstí krásně upraveno, tábor funguje. Prostě nádhera. Moc děkujeme paní z infocentra za tipy na výlet.“  My také děkujeme a přejeme nejen turistům, ale i všem vodňanským občanům, aby si druhou polovinu léta v našem příjemném městě ještě pořádně užili.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 8/2012

U příležitosti 750. výročí nejstarší písemné zmínky o obou vesnicích (1262) vydala v letošním létě Obec Krašlovice účelovou publikaci pod jednoznačným názvem Krašlovice – Vitice. Zkušený autor pan Ladislav Havránek, který jezdí do Vitic na chalupu, za využití materiálů z třeboňského, strakonického a píseckého archivu i dalších rukopisných, tištěných aj. podkladů na více než stovce stran vylíčil jejich dějiny od prvopočátků až do současnosti. Kapitolou o blízkém vrchu Hrad přispěl jeho vnuk Jan Vrzák. Své fotografie poskytli Lenka Grycová a občané Krašlovic a Vitic. Nechybí ani poesie z pera básníků tohoto kraje a náhledy historických dokumentů, s nimiž autor pracoval. Pro čtenáře, kteří se zabývají rodopisem, mohou být zajímavé publikované zde soupisy majitelů a obyvatel jednotlivých usedlostí. Hezkou knížku, za kterou by se nemusely stydět ani mnohem větší obce, kdyby ji měly, si lze zakoupit ve vodňanském Infocentru.

Pavla Stuchlá, Zpravodaj města Vodňany 8/2012

Macquariův ostrov naleznete přibližně na polovině cesty mezi Austrálií a Antarktidou v Jižním ledovém oceánu asi 1500 km jihovýchodně od Tasmánie. Ostrov, který je 34 km dlouhý a 5 km široký byl v roce 1997 zapsán do seznamu Světového dědictví UNESCO. Jedná se totiž o jediné místo na světě, kde se na povrch země a nad hladinu moře dostává hornina ze zemského pláště z hloubky 6 km pod mořským dnem. Toto pozoruhodné místo bylo posledním místem života MUDr. Zdeňka Součka, který je pochován na vodňanském hřbitově. Dne 9. září uplyne 95 let od jeho narození v moravské metropoli v Brně. Vyrostl v Bučovicích, kde jeho otec učil na zdejším gymnáziu. Jeho studium na brněnské lékařské fakultě přerušily válečné události a do jeho života zasáhla i tragická smrt otce, který byl popraven za svou činnost v odboji v době heydrichiády. Promoval až v roce 1947 na Univerzitě Karlově v Praze. Zápisy v operačních knihách prachatické nemocnice dokládají, že poprvé zde asistoval při operaci primáři MUDr. Janu Vondrákovi 7. ledna 1948 a naposledy se tu zúčastnil operace 29. září 1948. V nemocnici se také seznámil s Marií Vláškovou z Vodňan, která se stala jeho ženou. Společenské a politické události roku 1948 předurčily jejich další společný osud. MUDr. Souček odešel do Německa, kam ho následovala i manželka. Zde se jim 9. dubna 1949 narodil syn Petr. Nový domov nalezli však v Austrálii, kam přijeli 30. března 1950. Na Macquariův ostrov Z. Souček poprvé připlul v roce 1952 jako lékař Australské národní antarktické výzkumné expedice (ANARE). Dalších šest let však působil jako obvodní lékař v tropickém Kaviengu na ostrově Nové Irsko (Papua Nová Guinea). Zde se věnoval nejen tropické medicíně, ale i antropologii domorodců. V roce 1959 se vrátil k práci v ANARE. Zúčastnil se celkem 12 expedic ve funkci lékaře a několikrát i ve funkci zástupce velitele výpravy. Byl vedoucím lékařské služby a vedl zásobování zdravotnickým materiálem. Věnoval se výzkumu vlivu prostředí na lidský organismus a výzkumu bakterií v zažívacích traktech polárních ptáků a savců. V roce 1965 se zúčastnil americko-novozélandské oceánografické výpravy Rossovým mořem na Ballenyho ostrovy a na podmořský Macquarieův hřbet s mimořádnými výkony – například poprvé člověk přistál na Sturgeonově ostrově. MUDr. Souček byl jediným australským účastníkem. Průzkumná cesta na Macquarivův ostrov v roce 1967 bohužel se stala jeho poslední výpravou. Na Štědrý den ho náhle zastihla mozková mrtvice a na její následky toho dne zemřel. Posmrtně byl vyznamenán  britskou královnou „Polar medal“ a zástupce USA v roce 1974 předal rodině vyznamenání „Antarctic Service Medal“. Jeho kolegové po něm pojmenovali jeden objekt na australské polární stanici Mawson, a to Soucek Hut (Součkova chata). V roce 1983 v Kingstonu na Tasmánii, v novém sídle vedení ANARE, byl odhalen pomník k poctě zemřelých polárních badatelů. Jeden ze štítků přináleží MUDr. Zdeňku Součkovi, kterého jeho australští přátelé a kolegové nazývali Frank. Paní Marie Součková žije v Melbourne se svým synem učitelem a jeho rodinou – vnučkami Joannou a Natalii. V roce 1968 uvažovala o trvalém návratu do vlasti. Známé události ji v tom zabránily. Rozhodla se však splnit přání svého manžela, který se vždy toužil vrátit na Šumavu. Urnu s jeho ostatky zaslala k uložení do rodinného hrobu ve Vodňanech. Čest památce lékaři a polárníkovi, který je zastoupen v každé současné encyklopedii českých cestovatelů!

J. Velková, Zpravodaj města Vodňan 8/2012

Dne 20. října 1851 ve Vodňanech uzavřel Václav Hucek, učitel na zdejší škole, sňatek s Marií Hermannovou, dcerou obuvnického mistra. Oddával je P. Václav Hanus. Novomanželce musel dát svolení k sňatku její otec Jakub Hermann, protože ještě nedosahovala tehdejší plnoletosti, tj. 24 let.  Narodila se 29. května 1828 v domě čp. 52/I a dostala jméno Marie Barbora. V jejím rodném domě se nyní nachází školní jídelna a tak to k ní budoucí manžel neměl jistě daleko. Václav Hucek se narodil 26. září 1820 v Budyni. Do školy chodil v Bavorově, následně v Č. Budějovicích a v Praze. Poté učil ve Vitějovicích, Chelčicích a Vodňanech. Již odpoledne ve svatební den odjeli novomanželé do Třeboně, kde získal Václav Hucek učitelské místo v chlapecké škole. Byl neobyčejně aktivní především ve společenském a v kulturním životě svého nového působiště. Jako dobrý houslista hrál v kvartetu, založil včelařský spolek a zapojil se do činnosti Občanské besedy. V letech 1851 – 1898 pečlivě zaznamenával dění nejen v Třeboni, ale i v jiných místech Čech. Zachovalo se 20 svazků jeho „kronik“. Manželé Huckovi bydleli v Hradecké bráně. Zde se jim také narodila 2. prosince 1857 dcera Berta, které rodiče umožnili získat vzdělání a potřebný společenský rozhled. Pomáhala nejen otci v jeho kulturních aktivitách, ale jako členka Národní jednoty pošumavské také organizovala různé dobročinné akce. Pochopitelně navštěvovala s rodiči i příbuzné ve Vodňanech a v Budyni. Hodně cestovala především po Čechách a v jejich západní části se seznámila s léčivými účinky rašeliny. Stala se autorkou prvotního plánu na vybudování lázeňského zařízení v Třeboni. V blízkosti rodinné restaurace bylo postaveno pět kabin pro očistné koupele a jedna pro rašelinné. V říjnu 1882 získal její otec povolení k užívání rašeliny a nové lázně byly zkolaudovány. Pojmenovány byly po jeho dceři – Bertiny lázně. Berta Hucková v létě 1887 vážně onemocněla a 12. července své nemoci podlehla. Její rodiče lázně provozovali do roku 1909, kdy je předali neteři Rozálii Vlčkové. Dne 15. července t. r. uplynulo 100 let od úmrtí Václava Hucka, zakladatele třeboňských lázní a rodáka z Vodňanska.

Jitka Velková, Zpravodaj města Vodňany 8/2012