My a média

„Žiju jako ve snu, něco tak krásného jako Bretaň si nikdo nemůže vymyslit, kdo tu zemi druidů a dubů, skřítků a menhirů vlastníma očima nespatřil“, napsal v roce 1889 Julius Zeyer. Jeho slovy uvádí svou mimořádnou knihu o Bretani vynikající český spisovatel František Kožík. Jeho putování přímořskými kamennými městy a hledání stop po dalších českých umělcích, kteří zde pobývali, inspirovalo k cestě do země nám blízké zejména svou keltskou minulostí řadu Čechů. Výtvarníci Komorní galerie U Schelů v Českých Budějovicích před téměř10 lety netušili, jakou silou si je k sobě Bretaň připoutá. Letos se tam společně vydají již pojednácté! Před tím si však udělali zastávku ve vodňanské galerii, aby poznali také město, kde Zeyer psal a další milovník Bretaně Jan Zrzavý maloval. Prohlédnout si můžete jejich „bretonská“ díla – obrazy ak. mal. Renaty Štolbové, Jany Peškové, ak. mal. Miroslava Konráda, ak. mal. Josefa Velčovského a Josefa Synka, fotografie Růženy Švecové, Dagmar Cepkové a Jiřího Tillera, poetickou volnou tvorbu Štěpána Mareše, sochy Petra Schela a skleněné šperky manželů Marie a Ladislava Olivových. Nejmenší kout s dvěma obrazy představuje malířskou tvorbu paní Aleny Schelové, galeristky, především však organizátorky výstavy a také držitelky literární ceny Zeyerův hrnek 2014 za půvabnou knížku „Návraty do Bretaně“ s ilustracemi Josefa Velčovského. Výtvarníci, aby mohli v Bretani nejen malovat, ale také tam vystavovat, založili občanské sdružení Hortensia. Každý z nich je jistě svébytnou osobností ve výtvarném umění. Bretaň je jejich společný přístav, ke kterému patří vyznání malíře Jana Zrzavého: „Když jsem poprvé vkročil do Bretaně, bylo to, jako by se mi krásný sen náhle uskutečnil… jako bych po dlouhé a trapné pouti zakotvil konečně u cíle svých tužeb, našel jsem konečně to, po čem jsem celý život toužil a co jsem miloval“. Nenechte si ujít setkání s tak mimořádným vztahem ke „vzdálené“ zemi. Výstava potrvá do 25. května 2014.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 2014/4

Výstavu Návraty do Bretaně uvedla paní Alena Kožíková, dcera známého spisovatele Františka Kožíka, milovníka magické země.

Ministerstvo obrany ČR usiluje dle zákona o válečných hrobech a pietních místech č. 122/2004 Sb. prostřednictvím obcí, v jejichž správním obvodu se válečné památky nacházejí, především o zachování důstojného vzhledu všech vojenských památek. V současnosti se vzhledem k blížícímu 100. výročí od vypuknutí 1. světové války věnuje zejména pozornost hrobům a památníkům, které připomínají padlé vojáky právě z této války. Na Vodňansku je nyní evidováno takových hrobů a míst celkem 22. Najdete je v Bavorově, Bílsku, Číčenicích, Čichticích, Drahonicích, Hvožďanech, Chelčicích, Krajníčku, Křtěticích, Libějovicích, Nestánicích, Pražáku, Radičicích, Skočicích, Stožicích, Strpí, Truskovicích, Újezdci, Újezdě a také ve Vodňanech. Návštěvníci nedávné výstavy si je mohli prohlédnout na fotografiích v městské galerii. Během výstavy se podařilo zjistit, že jedno pietní místo nebylo doposud do evidence zařazeno. Nápis na kamenném kříži mezi dvěma lípami u cesty z Vodňan do Radomilic uchovává smutný válečný příběh: „Na trvalou památku syna svého Antonína Křenka, desátníka dragounského pluku, který 19. června 1918 na italském bojišti mladý život za vlast položil, kříž tento postavili rodiče Matěj a Marie Křenkovi z Oujezda.“ Jméno Antonína Křenka můžete najít také na památníku v jeho domovské obci Újezdě, který byl v letošním roce opraven Městem Vodňany za podpory Jihočeského kraje. Ochranu a péči si nyní zaslouží také kříž při radomilické silnici včetně obou stromů, které zde s velkou pravděpodobností rostou již téměř 100 let.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 2014/4

V roce 2005 se podařilo zrestaurovat mimořádné dílo bavorovského rodáka Josefa Jakšího (1874 – 1908)  - obraz Stětí sv. Jana Křtitele ze sbírky Městského muzea a galerie Vodňany. Jedná se o rozměrnou malbu na plátně - výrazné dílo českého symbolismu. Náročné restaurátorské práce provedli akademická malířka Jana Záhořová a akademický malíř Tomáš Záhoř, manželé z Prahy. Malbu bylo potřeba nejen vyčistit, její defekty vytmelit a retušovat, ale především nejdříve postupně napařit a vyrovnat ji žehlením. Trhliny byly za tepla záplatovány. Čas ukázal, že se vyplatilo vložit prostředky a práci do záchrany obrazu. Obdivoval ho při své návštěvě galerie již Mons. Prof. PhDr. Tomáš Halík, Th.D., a předpovídal mu budoucnost v prezentaci českého umění. Mgr. Roman Musil, ředitel Západočeské galerie v Plzni, vybral toto dílo do souboru výtvarných prací pro putovní výstavu sakrálního umění s názvem Neklidem k Bohu, která byla postupně uspořádána v Arcidiecézním muzeu v Olomouci (2006), v Západočeské galerii v Plzni (2007) a v Galerii moderního umění v Hradci Králové (2012). Obraz z Vodňan byl pro pořadatele i návštěvníky překvapením a v každé recenzi k výstavě mu byla věnována pozornost. Na základě tohoto úspěchu byl zařazen také do výtvarného souboru českého umění pro výstavu Dekadence v českých zemích 1880 – 1914 v Belgii a tak v roce 2009 vystaven v Bruselu. V úterý 4. března t. r., v den 140. výročí narození autora Josefa Jakšího, opět opustil svůj „domov“ a bude vystaven v Mezinárodním centru kultury v polském Krakově. Výstava Symbolismus v českých zemích 1880 – 1914 se zde bude konat od 6. května do 7. září 2014. Následně bude převezena do Olomouce a zájemci si ji budou moci prohlédnout v Muzeu umění v Olomouci od 5. listopadu 2014 do 22. února 2015. Obraz Stětí sv. Jana Křtitele sice patří mezi ozdoby vodňanské obrazárny, ale ani v roce 2015 si ho zde dlouho prohlížet nebudeme. V závěru toho roku se připravuje rozsáhlá výstava obrazů Josefa Jakšího v galerii Dolní brána v Prachaticích, kam budou zapůjčeny obrazy bavorovského malíře také z Vodňan. Jeho dosud víceméně opomíjené dílo si naší pozornost jistě zaslouží.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňan 2014/3

si zanotovalo volarské nakladatelství Ing. Iva Stehlíka a vydalo knihu lidových písní z okolí Prachatic a šumavského Podlesí ze zápisů sběratelů 19. a 20. století. Najdete v ní i šest písní, které byly zaznamenány ve Vodňanech. Doposud se písně ze zmíněného regionu uchovávaly pouze v rukopisech a nebyly vydány tiskem. Na počátku uvedeného nakladatelského počinu byl školní projekt Základní školy ve Vodňanské ulici v Prachaticích. Děti za pomoci Etnologického ústavu AV ČR objevily zapomenutou píseň „Mám zahrádku, v ní marjánku“, kterou se společně naučily. Zájem o další písně se stal výzvou pro hudební folkloristku PhDr. Věru Thořovou a etnomuzkologa PhDr. Zdeňka Vejvodu, Ph.D. V jejich knize najdeme více než 100 písní, podrobnosti o jejich sběratelích a okolnostech vzniku rukopisných písňových záznamů a edic, studii o lidové kultuře na šumavském Podlesí, Prachaticku a Netolicku a o lidové konopické slavnosti v regionu Pošumaví. Publikaci doprovází nejen historické fotografie a pohlednice, ale i fotografie z nedávných folklórních slavností – např. ze staročeské konopické na Pražáku v roce 2013. Do knihy můžete nahlédnout či si ji zakoupit ve vodňanském infocentru.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 2014/3

Rudolf Berka
BEJVÁVALO…
Po zašlých časech starých Vodňan
Městské muzeum a galerie Vodňany, Vodňany 2013, 67 stran
ISBN 978-80-905004-2-6

Nová práce Rudolfa Berky zachycuje podobu města Vodňany od konce 19. století do konce 60. let 20. století na starých fotografiích a pohlednicích. Autor tak navazuje na knihu Vodňanské fotoateliéry (Nahlédnutí do jejich historie), která byla vydána Městským muzeem a galerií ve Vodňanech roku 2009. Výstižně charakterizuje autor v úvodu poslání této publikace: „Více než padesátka vybraných starých fotografi í Vodňan se tak spolu s komentářem k jejich obsahu pokusí oslovit i vás, čtenáře, a nabídnout vám procházku městem, dnes už ve své tehdejší podobě jinak zapomenutým.“ (s. 3)

V úvodní části s názvem Pár vstupních poznámek (s. 4–5) Rudolf Berka komentuje počátky fotografování ve městě i kouzlo těchto významných svědků minulosti města.

Další část, Náměstí – nejfotografovanější místo (s. 5–24), zachycuje „genius loci“ středu hospodářského i společenského života města Vodňany. Slovem i obrazem ukazuje stavební proměnu od konce 19. století do 40. let 20. století; zbourání podloubí i řady měšťanských domů v souvislosti s výstavbou městské spořitelny, postavení sochy Svobody, aj. Zároveň staré fotografie ilustrují čilý ruch v době trhů, zateplování kašny před začátkem zimy, ad. Najdeme zde staré krámky, i hostince i občanskou záložnu a budovu lékárny.

Část knihy Děkanský kostel – dominanta starých fotosnímků (s. 25–32) je věnována fotografiím děkanského kostela Narození Panny Marie (nejstarší fotografie pochází z roku 1865). Jsou pramenem pro zachycení podoby svatostánku před regotizací v letech 1894–1897.

V další kapitole Vodňanské Benátky – samozřejmě bez gondol (s. 33–36) se věnuje vodňanské oblasti kolem mlýnského náhonu mezi mostem na Písecké ulici a Wölflů mlýnem v místě Starých stodol. Tato část města patří k nejpůvabnějším a nejromantičtějším, snímky zachycují tyto partie od počátku 20. století do roku 1970.

Kapitola V ulicích města (s. 37–58) je věnována fotografi ím významných objektů a míst v jednotlivých ulicích – budovám staré a nové školy v Alešově ulici, hotelu Mašek na rohu dnešních ulic Augustina Křížka a ČSLA, budově Sokolovny v Písecké ulici, krámkům a obchůdkům v Husově a Heritesově ulici, hostinci U Koníčka v nároží Palackého a Bavorovské ulice, vodňanskému nádraží i soše Jana Žižky na Žižkově náměstí, aj.

Poslední část Z nejbližšího okolí Vodňan (s. 59–64) zachycuje kapli sv. Vojtěcha, starý dřevěný most na Písek, městskou plovárnu, ad. Autor zachycuje v knize půvab a krásu starobylého města Vodňany. Závěrem je nutno ocenit zdařilý výběr fotografi í ze sbírek Městského muzea a galerie ve Vodňanech, z fotografi ckých archivů autora a K. Burdy.

František Kotěšovec, Výběr - Časopis prohistorii a vlastivědu Jižních Čech 2013/4, str. 303 - 304

Básník, prozaik a překladatel, krátce i poslanec českého zemského sněmu Otakar Mokrý se narodil 25. května 1854 v Českých Budějovicích. Pokřtěn byl Antonín Otokar, ale běžně užíval jméno Otakar. Svá literární díla podepisoval také pseudonymy – nejznámější je Otakar Halina z almanachu jihočeské mládeže Anemónky (1872). Záhy po jeho narození přesídlila rodina do Vodňan, kde získal jeho otec notářské místo. Po maturitě (1873) na českobudějovickém gymnáziu začal v Praze studovat práva. Zde se stal členem Umělecké besedy. Svou poezii publikoval ve známých časopisech – v Lumíru, Světozoru a Květech. Redaktorsky působil v Národních listech. Po ukončení studií (1877) získával praxi v advokátních kancelářích v Praze. V roce 1878 se oženil s Marií Vančurovou. Smrt otce v roce 1884 ho přiměla k návratu do Vodňan, města jeho dětství a mládí. Zde se ujal nejen notářské kanceláře, ale i povinností spjatých s dosud nezaopatřenými sourozenci. Jednalo se však především o návrat mezi přátele, se kterými sdílel podobné vlastenecké ideály, literární tvořivost, ale již i vzpomínky.
Dne 6. července 1869 se společně s Františkem Heritesem (1851 – 1929) a s Josefem Holečkem (1853 – 1929) aj. z Vodňan zúčastnil lidového shromáždění k památce M. Jana Husa v Husinci, a to navzdory výstraze přečtené v kostele. Poté své přátelství s F. Heritesem dokonce zpečetil krví na znamení „věčné lásky k vlasti ubohé a trpícímu lidstvu“ u kříže na tehdejším hřbitově u kostela sv. Jana Křtitele. Všichni tři mladí muži se aktivně zapojili do přípravy již uvedeného almanachu Anemónky. Do jeho obsahu přispělo 32 jihočeských autorů – převážně studentů včetně dvou mladých žen. Malý ohlas na vydání almanachu byl jistě zklamáním pro mladé „bouřliváky“. Vodňanští autoři – trojlístek Herites – Mokrý – Holeček, marně usilovali o další ročník. Jejich soudržnost dokumentuje nejen dochovaná bohatá korespondence, ale také společný výlet na Slovensko o prázdninách v roce 1873. K němu se všichni vraceli ve vzpomínkách i ve své tvorbě. Vzájemně se podporovali v zájmu o evropskou literaturu, kterou četli převážně v originále. Vedle němčiny a francouzštiny se každý snažil naučit jeden slovanský jazyk. Mokrý vynikl v překladech z polštiny, zejména díla J. Slowackého, a také z francouzštiny. V době pražského pobytu zůstával v kontaktu převážně již jen s F. Heritesem, kterému zprostředkovával zveřejnění jeho literárních děl. Po návratu do Vodňan se vzájemné přátelství utužilo. Navštěvovali se téměř každý den, společně vysedávali na schodech lékárny, podnikali vycházky s dětmi do okolí… Při jarních výpravách právě Mokrý dětem vyřezával vrbové píšťalky. V roce 1887 se do Vodňan přistěhoval spisovatel, dramatik a básník Julius Zeyer. Doplnil tak osiřelou dvojici spisovatelů na „Vodňanský literární trojlístek“. Šťastné období jejich vzájemného přátelství půvabně popsal F. Herites ve Vodňanských vzpomínkách. Zeyer se stal však právě pro Otakara Mokrého velkou oporou v době jeho nemoci, kdy Herites již bydlel v Praze. Doprovázel ho k lékaři do Brandýsa nad Orlicí a do Prahy. Byl s ním i poslední den jeho života 1. ledna 1899 ve Vodňanech.
Při sjezdu vodňanských rodáků dne 13. srpna 1905 byla odhalena pamětní deska O. Mokrého na domě čp. 194, ve kterém měl Mokrý notářskou kancelář. Tehdy byly odhaleny také desky J. Zeyera a dr. A. Majera. V jeho rodišti můžeme zhlédnout v blízkosti Mlýnské stoky nedaleko Mariánského náměstí kamennou stélu od sochaře Františka Bílka, která zde byla odhalena dne 15. srpna 1919. V roce 1936 vodňanští turisté mimo jiné vyznačili „Cestu Otakara Mokrého“ na trase „Po trubách“ okolo rybníka Rýdlovka až k božím mukám sv. Linharta ve Svobodných horách. Za nejosobitější Mokrého dílo je považována lyrická sbírka Jihočeské melodie. Do Almanachu král. města Vodňany a okolí (1914) byly zařazeny jeho básně Rodnému kraji a Svobodným horám.
Pro studenty Gymnázia Vodňany a zájemce z řad veřejnosti pořádá Městské muzeum a galerie Vodňany při příležitosti 160. výročí narození spisovatele Otakara Mokrého přednášku Prof. PhDr. Dalibora Turečka CSc. z Ústavu bohemistiky Filosofické fakulty Jihočeské univerzity v Č. Budějovicích ve středu 26. března 2014 v 10,30 hodin v městské galerii.
Srdečně zveme!

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 2014/2

Současná výstava ve vodňanském infocentru se inspiruje slavným příběhem o kouzelné pohádkové bytosti – Malém princi, francouzského spisovatele Antoine de Saint-Exupéryho. Zde se rozpomenete na jeho přátelé – tažné ptáky a opět nebudete stát pevně na planetě Zemi … Rozletíte se do vzdáleného vesmíru za opuštěnými planetkami a budete moci zkoumat jejich příběh! Žáci strakonické VO a ZUŠ pod vedením Mgr. Věry Bělochové v loňském roce tak podnikli výlet do pohádkového vesmíru na vzdálené planety dosud nepotvrzené existence. Přivítali Malého prince v učebně výtvarné výchovy a pomocí papíru, nůžek, barev, lepidla a drátků vytvořili podobu jeho světa podle svých představ, a to v 3D. Návštěvníky výstavy okouzlí fotografie papírových ptáků a naopak pobaví vtipná provedení obydlí kosmických sousedů. Pečlivou pozornost žáci věnovali především podobě opuštěných planetek a vymodelovali nejen planetu Malého prince, ale i Pijáka, Pana Krále, Místopisce, Lampáře, Podnikatele a Ješity. Příběh Malého prince již téměř 70 let sděluje dětem i nám dospělým tajemství lidskosti, dobra a krásy. Výstava Příběh opuštěných planetek je odrazem lidské inspirace, představivosti a tvořivosti. Navštívit ji můžete do 30. března 2014.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 2/2014

Za devatero horami a devatero řekami leží mezi více než devatero rybníky město jménem Vodňany, kde tamní muzeum právě vydalo 9. číslo svého sborníku Vodňany a Vodňansko, jež je symbolicky věnováno loňskému padesátému výročí úmrtí PhDr. Václava Mosteckého, historiografa tohoto bývalého královského města.

Rovný tucet příspěvků od jedenácti autorů zaplňuje téměř celý dvacetinásobek devatera stran. Památek hmotných se dotýkají dva články z oboru archeologie, které dokumentují probíhající výzkumy u Čavyně a minulost nedalekého Protivína. Další dva pojednávají o některých předmětech ze sbírek vodňanského muzea – o dvou středověkých soškách z daru Julia Zeyera a o souboru lidových podmaleb na skle, které se pro jejich jedinečnost na podnět PhDr. Luboše Kafky, pracovníka Etnologického ústavu AV ČR, z prostředků muzea za grantové podpory Jihočeského kraje podařilo zručným restaurátorům takřka zázrakem znovu vzkřísit z hromady střepů. Jádro sborníku zaujímá rozsáhlá edice vzájemné korespondence královských měst Českých Budějovic a Vodňan z první poloviny 16. století, která se dochovala v archivu prvního z nich. Obecnou historii zastupují čtyři příspěvky, jeden o trubačích města Vodňan v 16. století, dva z dějin Bavorova a jeden dosahu nadregionálního jako zamyšlení nad osudy dvou kněží, kteří r. 1742 spravovali farnost Zahájí, bezprostředně dotčenou válečnými událostmi.

Závěrečné nahlédnutí do světa Múz představuje vodňanského rodáka Josefa Pitschmanna, dlouholetého vojenského kapelníka a uměleckého spolupracovníka samotného Antonína Dvořáka, a dílo bavorovského rodáka Svatopluka Havrlíka, které pomocí malířského náčiní vytvořil za svého učitelského působení na Slovensku. Tímto jinak úžeji regionálně zaměřený sborník Vodňany a Vodňansko získal mezinárodní rozměr, byv obohacen o příspěvek ze zahraničí, navíc cizojazyčný – ovšem v dobře srozumitelné slovenštině.

Sborník si lze zakoupit ve vodňanském infocentru.

Pavla Stuchlá, Zpravodaj města Vodňany 2013/12

Dne 11. prosince t. r. uplyne půl století od chvíle, kdy zemřela vodňanská rodačka Božena Heritesová. Narodila 14. března 1883 (130 let) v rodině místního lékárníka a spisovatele Františka Heritese (1851 – 1929). Ve Vodňanech začala chodit do školy. V roce 1896 se však se svými rodiči a sestrou Marií odstěhovala do Prahy, kde navštěvovala dívčí gymnázium Minerva. Středoškolské vzdělání dokončila v Brně. V dalším studiu ji jistě ovlivnilo pravidelné setkávání s osobnostmi – spisovatelem Juliem Zeyerem a básníkem Otakarem Mokrým, kteří s jejím otcem tvořili známou vodňanskou literární trojici. Vystudovala češtinu a francouzštinu na filosofické fakultě pražské univerzity. V letech 1910 – 1919 učila na různých středních školách v Praze a poté odešla do Bratislavy, kde až do konce roku 1938 působila na dívčím gymnáziu. V důsledku událostí před vypuknutím druhé světové války se vrátila do Prahy, kde krátce opět učila. V roce 1939 se po svém penzionování nastěhovala zpět do svého rodiště Vodňan – do vily, kterou její otec postavil krátce před svou smrtí. Po ukončení války v letech 1945 – 1948 vyučovala češtinu a ruštinu na gymnáziu v Prachaticích. Pak odešla definitivně do důchodu. Ve Vodňanech se věnovala především literárnímu odkazu svého otce – třídila spisovatelovu pozůstalost i umělecké sbírky. Uspořádala a připravila k vydání vzájemnou korespondenci Julia Zeyera a Františka Heritese. Kniha Přátelé Zeyer – Herites vyšla v Topičově edici v roce 1941. Podobně se podílela na vydání Heritesovy autobiografické knihy Tajemství strýce Josefa. Připravila také materiál k bibliografii svého otce. Bohužel myšlenku napsání rozsáhlých „Pamětí“ se jí nepodařilo v úplnosti zrealizovat. Uveřejnila však články o různých literátech a umělcích, ale také o školství u nás i v USA, kam se několikrát vypravila na delší pobyt ke své sestře Marii Heritesové Kohnové. Díky její péči především o Heritesovo literární dědictví a následnému odkazu byly po její smrti velmi obohaceny sbírky Literárního archivu Památníku národního písemnictví v Praze. V roce 1964 tam byla současně převzata literární pozůstalost otce i dcery. Božena Heritesová si po celý život pilně dopisovala nejen s příbuznými, ale i s řadou známých osobností tehdejšího společenského a uměleckého života. Například se zachovalo 811 dopisů, které v letech 1893 – 1962 obdržela od své sestry, a 355 dopisů od neteře Marie Kohnové Holečkové. Malíř Jan Zrzavý jí v letech 1941 – 1963 určitě napsal 131krát. Božena Heritesová ve své závěti obdarovala také muzeum ve svém rodišti, které mohlo záhy otevřít „Pamětní síň Františka Heritese“ (dnes v prostorách galerie). Zde je takto získaným nábytkem a předměty navozena atmosféra měšťanské domácnosti konce 19. století tak, jak ji Herites zachytil ve „Vodňanských vzpomínkách“. Pozoruhodná je rozsáhlá spisovatelova knihovna, která ukrývá řadu cizojazyčných publikací a velké množství knih od literárních přátel s vlastnoruční dedikací. V expozici jsou vystaveny také dva portréty Boženy Heritesové – paní profesorky, jak ji bylo zvykem nazývat. Prvním je kresba pastelem od F. X. Svobody, která zachycuje mladou ženu s vážným soustředěným výrazem, a druhým je bravurní kresba od píseckého malíře F. R. Dragouna. Božena Heritesová stále obšťastňuje návštěvníky moudrým pohledem a vlídným úsměvem již stárnoucí ženy. V prosinci zde budou vystaveny některé další drobnosti z její pozůstalosti jako projev poděkování za všechny, kteří síň za těch 50 let mohli navštívit. Srdečně zveme!

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 11/2013

Zkušení autoři Jaroslava Pixová a Jiří Fröhlich připravili pro své čtenáře další knihu, která opět voní vodou, kterou lemují starobylé mlýny. Jedná se o rozšířené vydání původní knihy z roku 2000. V jednotlivých kapitolách se autoři vydávají na pouť historií ve vztahu k řece Otavě, především ve Strakonicích spjatých s rodem Bavorů a maltézským řádem. Navštíví ve středověku založené vesnice Slaník, Štěkeň, Přeborovice, Sudoměř, Kestřany, Lhotu a Zátaví. Putování po 28 km dlouhém úseku zakončí v bývalém královském městě Písku. Hned na začátku krátce popíší lidské osídlení v pravěku a v ranném středověku kolem této části řeky. Zastaví se u starých mostů, přívozů i brodů, které již mnohdy neexistují či mají zcela jinou podobu. Vrátí se do doby, kdy se zde rýžovalo zlato a kdy se provozovala voroplavba. Vzpomenou i na ničivé povodně a upozorní na zajímavá místa opředená pověstmi i romantická zákoutí řeky. Nedílnou součástí jsou samozřejmě mlýny, pro něž byla voda nezbytným a nejlevnějším zdrojem energie pro pohon strojů. Je zde popsána historie celkem sedmnácti mlýnů, z nichž je již devět zaniklých, což je větší polovina. Proto je dobré si jejich existenci i historii připomenout. Kniha je doprovázena velkým množstvím fotografií ze soukromých i muzejních archivů. Její vydání podpořilo Město Strakonice, obce Kestřany a Čejetice. Můžete si ji prohlédnout či zakoupit ve vodňanském infocentru.

Jitka Velková, Zpravodaj města Vodňany 11/2013