My a média

Rozhodnutím založit muzeum v našem městě v roce 1904 uložili tehdejší zastupitelé nám budoucím především odpovědnost za shromážděnou sbírku, která má bezesporu ryzí a nenahraditelnou dokumentační hodnotu o Vodňanech, Vodňansku a především o lidech, kteří zde zanechali jmenovitě, ale i anonymně, nesmazatalnou stopu. Vášeň sběratelství lidstvo ovládá od nepaměti a není pro ni rozhodující věk, pohlaví, postavení, peníze, tj. žádné překážky. Spisovatel Julius Zeyer se svými přáteli Františkem Heritesem a Otakarem Mokrým, ale také s učitelem Haštalem Mosteckým probudil na Vodňansku vášeň pro sbírku veřejnou, která se stane hmatatelným dokladem řemeslných, uměleckých a intelektuálních schopností zdejších obyvatel. V roce 1895 společně připravili národopisnou výstavu a položili základy pro budoucí městské muzeum. Aktivita získávání cenných a zajímavých předmětů v období do druhé světové války se opírala především o nadšené dobrovolníky. Shromáždili sbírku takových rozměrů, že po skončení války si její péče již vyžádala stálého pracovníka. Pro její prezentaci se stále hledali vhodné prostory a v roce 1967 ohromující dar obrazů PhDr. Blahomíra Žahoura vedl ke konečnému umístění ve 2. patře radnice. Byl to návrat do prostor konání zmiňované národopisné výstavy a také muzea v době první republiky. Instalace exponátů poodhalila nutnost zaměření se na jejich péči.  Její podporu začalo Město Vodňany zohledňovat v rozpočtu Městského muzea a galerie Vodňany až v 90. letech 20. století. Bohužel prostředky byly často využity jinak. Od roku 2002 je však určená finanční částka vždy cíleně užita na opravu sbírky. V roce 2003 vznikl Jihočeský kraj, který zahrnul do koncepce grantových programů také muzea a galerie, které sám nezřizuje – tj. i naše muzeum. Grantové programy „Podpora muzeí a galerií“ a „Movité dědictví“ velmi podpořily záchranu sbírkového fondu Městského muzea a galerie Vodňany. Motivovaly muzejní pracovníky k výběru poškozených předmětů i aktivnímu vyřizování žádostí. Mimořádnou podporu realizace úspěšných projektů vyslovily také zastupitelné Města Vodňany, kteří vždy souhlasili s navýšením provozních prostředků potřebných k jejich dofinancování. Tuto aktivitu Jihočeského kraje a Města Vodňany považujme za nadčasový počin! Od roku 2004 do roku 2014 se jedná o 24 úspěšných žádostí na restaurování a konzervování sbírkových předmětů (z toho dva projekty se realizují letos) v celkové výši 1 102 743 Kč s grantovou podporou Jihočeského kraje ve výši 658 000 Kč. V roce 2005 byl zrestaurován obraz bavorovského rodáka Josefa Jakšího Stětí sv. Jana Křtitele. Záchrana uměleckého díla doslova odstartovala jeho objevení pro prezetnaci u nás i v Evropě. Vystaven byl v Plzni, Olomouci, ale také v Bruselu. Nyní se nachází v polském Krakově a bude opět vystaven na Moravě. Velkým úspěchem byla realizace záchrany největšího obrazu Panny Marie Monserratské v letech 2006 – 2008, kde náklady dosáhly téměř 300 000 Kč. Na více než polovinu přispěl Jihočeský kraj. Výjimečný votivní obraz si mohou návštěvníci prohlédnout v bývalé synagoze. Mimořádně náročné bylo především restaurování praporů – dvou kostelních korouhví a praporu TJ Sokola z roku 1869, které nyní vystavujeme v galerii. V letošním roce muzeum získalo maximální podporu od JčK ve výši 100 000 Kč na restaurování předmětů v celkové výši 144 500 Kč. Konzervuje se kolekce vojenských čepic, klobouků, brašen aj. a restaurují se dvě středověké sošky. Uvedené dotační programy mají sice limitní hranice v deseti tísících korunách, ale pravidelná součinnost takto získaných prostředků a financí od zřizovatle přinesla malému muzeu nevídané možnosti. 110 let jeho trvání oslavujeme výstavou „Umění restaurovat“, na které vystavujeme téměř 100 sbírkových předmětů, které byly restaurovány, konzervovány či „jen“ mají novou adjustaci. Poděkování patří ochotným a spolehlivým restaurátorům, konzervátorům a řemeslníkům, kteří vždy přistupovali ke sbírkovým předmětům vodňanského muzea s patřičným respektem a provedli jejich opodstatněnou a vhodnou opravu, dále také pracovníkům Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích za odborné rady a podporu. Odvedená péče poskytuje všechny předpoklady pro uchování sbírky budoucím generacím. Neváhejte a přijďte se podívat na náš společný vodňanský „poklad“ do 17. srpna 2014 v městské galerii.

Jitka Velková, Zpravodaj města Vodňany 2014/7

O někdejším majiteli mlýna „Na valše“

Dne 16. května bylo za přítomnosti hejtmana Jihočeského kraje Mgr. Jiřího Zimoly a dalších významných hostů slavnostně otevřeno Mezinárodní environmentální vzdělávací, poradenské a informační středisko ochrany vod Vodňany (MEVPIS). V přátelské atmosféře zazněla řada poděkování za realizaci projektu, blahopřání k jeho završení, a především přání, aby se středisko v budoucnu uplatnilo. Centrum bylo vybudováno na místě bývalého mlýna a při jeho otevření se nezapomnělo na jeho historii ani tragický osud jeho majitelů v době druhé světové války.

BLANICKÝ NÁHON
Počátek historie vodňanských mlýnů spadá do doby středověku – doby vybudování nejvýznamnější technické památky na Vodňansku – Blanického náhonu, „potoka“ vedoucího od řeky Blanice u Vitické lávky a zase se do ní vracejícího za mlýnem „Korittů“. Mlýny se nacházely na jeho březích, a to na předměstí a v okolí města a často nesousedily s jinými obytnými i hospodářskými objekty. Nazývaly se podle aktuálních majitelů. Pro historika je tak velmi obtížné v období do konce 18. století v trhových knihách města Vodňan určit a lokalizovat uváděná mlynářská působiště. Námi sledovaný mlýn také s každým novým majitelem či nájemcem měnil své jméno – „Boubínů“, „Křehkých“, „Pimperlovský“, „Vaňkovský“, „Hanzlovský“ aj. Od ostatních vodňanských mlýnů ho odlišuje důraz na zbudování soukenické valchy v jeho blízkosti, a to již v 15. století. Setkáváme se tak s jeho pojmenováním „Na valše“, které zůstalo zachováno i v současném názvu ulice. 

ARNOŠT BROK
V roce 1905 mlýn od Jana Šlehofera zakoupil Arnošt Brok s manželkou Bertou. V té době se zde provozovalo tzv. obchodní mletí a mouka se pravidelně odvážela do Českých Budějovic. Arnošt Brok společně se svým bratrem Ottou obchodovali s obilím. Oba se narodili ve Vodňanech – Arnošt 12. dubna 1874 a Otto 15. července 1876. Založili zde své rodiny a některé jejich děti v dospělosti žily také v našem městě. Okupace zbytku Československa fašistickým Německem zcela změnila jejich život. Arnošt Brok s manželkou Bertou a syny Vilémem a Ervínem se z mlýna pravděpodobně musel odstěhovat v polovině roku 1940. Podobně také jeho bratr s manželkou Irmou a synem Rudolfem musel opustit své dosavadní bydliště na Žižkově náměstí. Rodiny poté bydlely společně v tzv. Brokovně na předměstí (dnes Kodádkova ul.) do doby nuceného odchodu. Dne 18. dubna 1942 s ostatními vodňanskými obyvateli židovského vyznání museli na českobudějovickém nádraží nastoupit do transportu Akb. Byli odvezeni do Terezína a následně ještě v dubnu 1942 do vyhlazovacích táborů v Polsku. Uvedeným transportem opustilo jižní Čechy 910 Židů, z nich 879 zahynulo a pouze 31 přežilo holokaust během druhé světové války. Arnošt Brok se syny Vilémem, Ervínem a snachou Magdalénou zahynuli v táboře Zamość. Jeho manželka Berta a další syn Karel zemřeli v době před násilnou deportací. Otto Brok s manželkou Irmou a synem Rudolfem byli odvezeni transportem do Varšavy, kde zahynuli. Podobný tragický osud postihl téměř všechny vodňanské Židy, kteří zde žili do roku 1942.

PAMĚTNÍ DESKA
Během války získala mlýn „Broků“ rodina Wölflů. Od roku 1953 sloužil Výzkumnému ústavu rybářskému a hydrobiologickému, který je nyní součástí Fakulty rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích se sídlem ve Vodňanech. Před dostavbou nového účelového zařízení MEVPIS se obrátili pamětníci na Městské muzeum a galerii Vodňany s myšlenkou pietně připomenout na nové budově památku rodiny Broků. Při slavnostním otevření MEVPIS byla symbolicky odhalena pamětní deska „na památku Arnošta Broka a jeho rodiny, majitelů bývalého mlýna, obětí holokaustu za druhé světové války“ v českém a anglickém jazyce, která je nyní již umístěna na budově nového střediska. Poděkování za připomenutí jejich památky patří především pamětníkům manželům Boleslavě a Janu Švarcovým a paní Heleně Panské. Poděkovat se sluší také prof. Ing. Otomaru Linhartovi, DrSc., děkanovi Fakulty rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, který se okamžitě ujal její realizace.

Mgr. Jitka Velková, ROŠ CHODEŠ - Věstník židovských náboženských obcí v Českých zemích a na Slovensku

Oceněné a vybrané práce z původní soutěžní výstavy v městské galerii jsou nyní vystaveny ve sloupové síni Městského úřadu. V nejmladší kategorii nejlépe uspěla Anetka Drábová z Mateřské školy Smetanova, která na přiložené fotografii převzala svůj diplom a odměnu od Karla Burdy, jednatele Klubu vodňanských výtvarníků na slavnostním vyhlášení vítězů. Blahopřejeme jí i paní učitelce Evě Seberové. Na pokračování výstavy se můžete přijít podívat do konce září 2014.

Jitka Velková, Zpravodaj města Vodňany 2014/7

Architekt, malíř a grafik Vojtěch Kubašta se zpočátku po ukončení studia na Českém vysokém učení technickém v Praze (1932 – 1938) věnoval projektování bytové a dekorativní architektury. V době druhé světové války působil jako profesor kreslení a reklamní grafiky na Rotterově (Jedličkově) škole v Praze. Zároveň společně s bývalými spolužáky dokumentoval pro Českou akademii věd a umění mizející lidovou architekturu na venkově. Kreslil a fotografoval především na Vodňansku, Plzeňsku a Chotěbořsku. Nevynechal i historické památky ve Vodňanech. Na svých akvarelech věnoval širší pozornost děkanskému kostelu Narození Panny Marie. Zachytil ho nejen z náměstí, ale také z druhé strany od západu, v letním i zimním čase. Kubašta neopomněl namalovat oblíbené památky – Zeyerův dům, baštu, most sv. Jana Nepomuckého, kapli sv. Vojtěcha. Poté se vydal do okolní krajiny. V roce 1942 se Vojtěch Kubašta seznámil s nakladatelem Dr. Otakarem Štorchem-Marienem (1897 – 1974), vodňanským rodákem. Naše město se stalo jedním z témat pozdější spolupráce. Malířovy akvarely vydalo Štorchovo nakladatelství Aventinum na podzim roku 1946 jako soubor pohlednic. Jejich oblibu potvrzuje i poslední vydání v roce 2004.

Vojtěch Kubašta pracoval jako grafik a ilustrátor pro několik desítek českých vydavatelů. Jednalo se především o pragensie a dětskou literaturu. Zlomem v jeho tvorbě se stala práce pro zahraniční obchod Artie, která započala v roce 1953. Slávu za hranicemi tehdejšího Československa mu přinesly prostorové knihy a trojrozměrné obrazy. Důmyslné „plastické pohádky“ vyžadovaly nejen kvalitní tisk, ale také pečlivé ruční skládání. Malíř nakreslil a navrhl na dvě stovky takových titulů vydávaných ve dvaadvaceti jazycích a desetitisícových nákladech. Bohužel tehdy určených převážně k vývozu do zahraničí. České a slovenské děti znaly pouhý zlomek malířovy tvorby.

Foto Karel Burda (archiv MaG Vodňany)

V roce 1984 přijal Vojtěch Kubašta pozvání do vodňanské galerie, aby zde představil převážně grafické práce pro nakladatelství Aventinum. Pro pamětníky se setkání s osobností světového věhlasu stalo jistě nezapomenutelným zážitkem. Se smutkem přijali zprávu o jeho úmrtí dne 7. července 1992. V den malířových nedožitých 95. narozenin v roce 2009 poprvé navštívila naše město jeho dcera paní Dagmar Vrkljan, která se zajímala o dění v galerii a nadále podpořila myšlenku vydávání Kubaštových pohlednic Vodňan. Na podzim letošního roku dne 7. října uplyne 100 let od narození významného českého výtvarníka, který nám vodňanským v darovaném souboru obrazů zanechal dědictví s vždy platným posláním. Vodňanské akvarely Vojtěcha Kubašty nejsou jen uměleckým dílem, ale také důležitým historickým pramenem pro poznávání dřívější podoby našeho města. Nabádají nás, abychom o město pečovali a jeho dochovaný půvab nenávratně neničili. Jsou také jednou z inspirací pro uspořádání výstavy současných kreseb architektonických památek Vodňan Marty Kaplerové v infocentru. Výstava potrvá do 28. září 2014.

Jitka Velková, Zpravodaj města Vodňany 2014/7

Dne 16. května 2014 bylo slavnostně otevřeno Mezinárodní environmentální vzdělávací, poradenské a informační středisko ochrany vod Vodňany (MEVPIS) za přítomnosti hejtmana Jihočeského kraje Mgr. Jiřího Zimoly, zástupců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, ministerstev, Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Krajského úřadu Jihočeského kraje, města Vodňany a dalších hostů. V přátelské atmosféře byla proslovena řada poděkování za realizaci projektu, blahopřání k jeho završení, ale především přání i plánů úspěšného rozvoje a uplatnění v budoucnosti. Středisko bylo vybudováno na místě bývalého mlýna a při jeho otevření nebyla opomenuta jeho historie, ani tragický osud jeho majitelů v době 2. světové války.

Počátek historie vodňanských mlýnů spadá do doby středověku – doby vybudování nejvýznamnější technické památky na Vodňansku – Blanickém náhonu – „potoku“, vedoucího od řeky Blanice u Vitické lávky a zase se do ní vracejícího za Korittů mlýnem. Mlýny se nacházely na jeho březích, a to na předměstí a v okolí města a často nesousedily s jinými obytnými i hospodářskými objekty. Nazývaly se podle aktuálních majitelů. Pro historika je tak velmi obtížné v období do konce 18. století v trhových knihách města Vodňan určit a lokalizovat uváděná mlynářská působiště. Námi sledovaný mlýn také s každým novým majitelem či nájemcem měnil své jméno – „Boubínů“, „Křehkých“, „Pimperlovský“, „Vaňkovský“, „Hanzlovský“ aj. Od ostatních vodňanských mlýnů ho odlišuje důraz na zbudování soukenické valchy v jeho blízkosti, a to již v 15. století. Setkáváme se tak s jeho pojmenováním „Na valše“, které zůstalo zachováno i v současném názvu ulice.

V roce 1905 mlýn od Jana Šlehofera zakoupil Arnošt Brok s manželkou Bertou. V té době se zde provozovalo tzv. obchodní mletí a mouka se pravidelně odvážela do Českých Budějovic. Arnošt Brok společně se svým bratrem Ottou obchodovali s obilím. Oba se narodili ve Vodňanech – Arnošt 12. 4. 1874 a Otto 15. 7. 1876. Založili zde své rodiny a některé jejich děti v dospělosti žily také v našem městě. Okupace zbytku Československa fašistickým Německem zcela změnila jejich život. Arnošt Brok s manželkou Bertou a syny Vilémem a Ervínem se z mlýna pravděpodobně musel odstěhovat v polovině roku 1940. Podobně také jeho bratr s manželkou Irmou a synem Rudolfem musel opustit své dosavadní bydliště na Žižkově nám. Rodiny poté bydlely společně v tzv. Brokovně na předměstí (dnes Kodádkova ul.) do doby nuceného odchodu. Dne 18. dubna 1942 s ostatními vodňanskými obyvateli židovského vyznání museli na českobudějovickém nádraží nastoupit do transportu Akb. Byli odvezeni do Terezína a následně ještě v dubnu 1942 do vyhlazovacích táborů v Polsku. Uvedeným transportem opustilo jižní Čechy 910 Židů, z nich 879 zahynulo a pouze 31 přežilo holocaust za 2. světové války. Arnošt Brok se syny Vilémem, Ervínem a snachou Magdalénou zahynuli v táboře Zamość. Jeho manželka Berta a další syn Karel zemřeli v době před násilnou deportací. Otto Brok s manželkou Irmou a synem Rudolfem byli odvezeni transportem do Varšavy, kde zahynuli. Podobný tragický osud postihl téměř všechny vodňanské židy, kteří zde žili do roku 1942.

Během války získala „Brokův“ mlýn rodina Wölflů. Od roku 1953 sloužil Výzkumnému ústavu rybářskému a hydrobiologickému, který je nyní součástí Fakulty rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity v Č. Budějovicích se sídlem ve Vodňanech.

Před dostavbou nového účelového zařízení MEVPIS se obrátili pamětníci na Městské muzeum a galerii Vodňany s myšlenkou pietně připomenout na nové budově památku rodiny Broků. Při slavnostním otevření MEVPISu byla symbolicky odhalena pamětní deska „Na památku Arnošta Broka a jeho rodiny, majitelů bývalého mlýna, obětí holocaustu za 2. světové války“ v českém a anglickém jazyce, která je nyní již umístěna na budově nového střediska. Poděkování za připomenutí jejich památky patří především pamětníkům manželům Boleslavě a Janu Švarcovým a paní Heleně Panské. Poděkovat se sluší také prof. Ing. Otomaru Linhartovi, DrSc., který se okamžitě ujal její realizace.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany č. 6/2014

Zleva prof. Ing. Otomar Linhart, DrSc., děkan Fakulty rybářství a ochrany vod Jihočeské univerzity, prof. RNDr. Tomáš Polívka, Ph.D., prorektor pro vědu a výzkum Jihočeské univerzity, Mgr. Jiří Zimola, hejtman Jihočeského kraje a Ing. Viktor Blaščák, starosta Města Vodňany společně odhalili pamětní desku rodině Brokových, která je nyní umístěna u vstupu do Mezinárodního environmentálního vzdělávacího, poradenského a informačního střediska ochrany vod Vodňany.

V roce 1895 byl z hlavního oltáře ve vodňanském kostele Narození Panny Marie sňat rozměrný obraz Panny Marie Montserratské. Město v té době přistoupilo ke známé přestavbě kostela a následné výzdobě jeho vnějšího pláště a především interiéru podle návrhů malíře Mikoláše Alše. Zásadní proměnou prošel také kostelní mobiliář. Zmíněný obraz byl tehdy již značně poškozen. Stočený v roli byl zařazen do sbírky vznikajícího muzea. Teprve v polovině 90. let 20. století byl i v poškozeném stavu vystaven. Vzhledem k výšce 362 cm musel být nepatřičně umístěn v 1. patře bývalé synagogy (šíře obrazu je 232 cm). Úspěšné žádosti o grantovou podporu Jihočeského kraje v letech 2006 – 2007 a podpora Města Vodňany umožnily nákladné restaurování obrazu v hodnotě 253 680,- Kč týmem restaurátorů akademických malířů – Janou a Tomášem Záhořovými a Olgou Trmalovou. V dalším roce byl obraz přelakován a zarámován.
Restaurování obrazu bylo náročné nejen z důvodu jeho velikosti, značného množství trhlin, ale také nevhodných oprav a novodobých přemaleb. Průzkum odhalil, že hornatá krajina s ústředním nápisem byla v minulosti zcela přemalována. Uvážlivé odstranění přemalby odhalilo její původní předlohu. Jedná se bezesporu o umělecky a esteticky hodnotnější dílo. Průzkum obrazu zároveň potvrdil, že oba kavalíři  ̶  donátoři s heraldickým znakem byli namalováni druhotně. Jejich raně barokní vyobrazení lze považovat za zdařilé s významnou kulturněhistorickou hodnotou.
Autora obrazu neznáme, ale patrně pocházel z jižní Evropy a své dílo vytvořil v 1. třetině 17. století. Uprostřed obrazu sedí Panna Maria v červených šatech s modrým pláštěm. Na klíně drží Ježíška v bílé košilce, který rozřezává rámovou pilkou vrchol blízké hory (dle katalánské toponymie mont = hora, serrat = nařezaný). Výjev je obklopen impozantními vrcholky hor s vyobrazením španělských klášterů a kostelů, pod nimiž je vždy uveden jejich název. Zleva: „S. DIRMIS“, „S. ROIX“, „S. TRINITE“, „S. HIFNIS“, „S. IROSNE“, „S. SAVIEN“, „S. LEAN“, „S. CATARIN“, „S. ONOS“, „S. IACONE“, „S. ANNE“, „S. MICHAL“. Nad celým pohořím je v bílé pásce nápis: „NVESTRA – SEŇORA – DE MONSERRAT“ (Naše Paní z Monserratu). V pravém a levém dolním rohu klečí na každé straně kavalír v černém poutnickém oblečení a uprostřed mezi nimi se nachází erb španělského rodu Marradasů.
Obraz byl určitě darován kostelu Donem Baltasarem Marradasem, španělským šlechticem - císařským generálem ve třicetileté válce. Narodil se kolem roku 1560 ve Valencii. V mládí vstoupil do Rytířského řádu křižovníků. Jeho vojenská kariéra byla zpočátku spjata se dvorem Rudolfa II. Později bojoval za rakouské Habsburky jménem protireformace. V Čechách se stal nejvyšším vojenským i civilním velitelem. Do historie Prahy se zapsal také jako mecenáš barokního umění. Zástavou za dlužné částky císaře připadlo dne 23. června 1623 Marradasovi královské město Vodňany, které bylo trestáno za odboj proti císaři. Do zástavy náleželo „město s předměstím, se vsí Stožice, dvorem Pražák, s ovčínem, kostelním podacím, pivovarem, krčmami, kovárnami, obecními doby s komorními platy, cly, dědinami, řekou a rybníky, a to v těch mezích a hranicích, v nichž město leží, jak toho purkmistra a obec, též partikulární osoby v držení byli“. Správcem Vodňan se stal neblaze proslulý Servatius Hurdome z Fossenu. Ve Vodňanech se v té době často usazovali zahraniční veteráni Marradasovy armády. V roce 1628 zakoupil Don Baltasar Marradas nedaleké panství Hluboká do svého vlastnictví.  O deset let později zemřel.

Identifikace mužů – donátorů na vodňanském obraze, byla provedena na základě známých historických skutečností. Don Baltasar Marradas klečí vpravo. Rytíř řádu maltézských rytířů má u pasu příslušný symbol  ̶  osmiboký bílý kříž v červeném poli. U pasu druhého muže v levém dolním rohu se nachází červený svatojakubský kříž v bílém poli. Symbol ukazuje na Dona Francisca, synovce Dona Baltasara, který se stal dědicem strýcova jmění, tedy i Vodňan. Interpretace doby, kdy se obraz dostal do Vodňan, není jednotná. K výše uvedenému by se jistě vztahovala doba kolem roku 1630. Lze najít však i údaj o realizaci daru v roce 1658. Poté by druhým mužem na obraze byl Don Bartolomeo (Bartoloměj) Marradas (1616 – 1670), který získal Vodňany po svém otci Donu Franciscovi. Sporné jsou však důvody ke společnému vyobrazení s již nežijícím strýcem.
Historikové se však shodují v odůvodnění umístění obrazu Panny Marie Monserratské do kostela. Vodňanský purkmistr a konšelé neustále podnikali pokusy o vymanění města ze zástavy a proti zapsání tohoto práva do zemských desk. Obraz byl však veřejnou připomínkou tohoto práva a symbolem důsledné rekatolizace. Dne 1. října 1661 prodal Don Bartolomeo panství Hluboká včetně zastavených Vodňan hraběti Janu Adolfu ze Schwarzenbergu. Naplnil tak vůli svého prastrýce, aby potomci statky získané v Čechách postupně prodali a za utržené peníze nakupovali nemovitosti v rodném valencijském kraji, případně v Aragonii a Kastilii na území Španělska. Avšak až do roku 1681 probíhaly spory o vyjasnění okolností spojených se zástavními nároky mezi ním a městem. Vodňanským se ze zástavy podařilo vykoupit teprve v roce 1710.
Soška Panny Marie, kterou údajně z Jeruzaléma do Barcelony přinesl sv. Jakub apoštol a která byla před Maury uchována na hoře Montserratu, se v 9. století poprvé zjevila pasáčkům. Objevenou sošku se nepodařilo odtud přemístit jinam a na Montserratu bylo vybudováno významné poutní místo ve Španělsku. Šíření legendy podpořilo vznik řady kostelů, kaplí a oltářů, na kterých byla umísťována devoční kopie původní sochy. Obraz zachovaný ve Vodňanech lze přiřadit k zásadním připomínkám šíření kultu Panny Marie Montserratské v 17. století ve střední Evropě. Jiná umělecká díla či jiné stopy úcty se nacházejí ve Vídni, v Tyrolsku, v blízkém Bavorsku, ale i v severních Čechách (Bezděz, Doksy, Bořejov). V roce 1636 tzv. „černí“ benediktini přinesli do emauzského kláštera v Praze dřevěnou sochu Panny Marie Montserratské (výška 135 cm). Socha je nyní umístěna v klauzuře kláštera. V roce 2009 byla v rámci výstavy „Praha španělská“ výjimečně představena návštěvníkům. Další památkou je poutní kostel Panny Marie Bolestné z Montserratu u obce Mutná (farnost Cizkrajov) nedaleko Slavonic – obecně známý krátkým pojmenováním „Montserrat“.
Vodňanský obraz, i když se nestal předmětem zvláštní úcty, a další památky dokládají, že Španělsko se zcela určitě podílelo přímo i nepřímo na historickém dění v Čechách. Ovlivňovalo naši kulturu i náboženské představy a zvyklosti.

J. Velková, Farní noviny Vodňany – Skočice – Bílsko, č. 3/2014.

Použitá literatura a zdroje:
Forbelský, Josef. Španělé, Říše a Čechy v 16. a 17. století. Praha 2006.
Geršlová, Dagmar. Vodňanský obraz Panny Marie Montserratské. In Památky jižních Čech 1. České Budějovice 2008, s. 159 – 164.
Radostová, Šárka. Panna Maria Montserratská v Emauzích. [cit. 2014_05_26]. Dostupný z WWW: www.emauzy.cz/cz/index.php?id=5&h=1
Záhořová, Jana – Trmalová, Olga. Závěsný obraz Panny Marie Montserratské : Restaurátorská zpráva. Praha 2007.

Doplněnou expozici o historii a současnosti rybářství na Vodňansku právě dokončuje v bývalé synagoze Městské muzeum a galerie Vodňany. „Hotovo bude se začátkem Vodňanských rybářských dnů," říká ředitelka Jitka Velková.

Jak bude expozice vypadat?
S firmou Pokorný-Sítě, která nám vyšla velmi vstříc, a to dokonce tak, že expozici připravila a navíc nám všechno dodá zdarma, připravujeme doplnění současné expozice. Takže v místnosti najdou návštěvníci i ukázky různých sítí a výrobků, které se používají v českém i evropském rybářství. Budou zde ukázky současného rybářského síťařství.

Co ještě návštěvníci uvidí?
Uvidí jak ukázky materiálů, tak i uzlů, které se využívají pro výrobu sítí. Hlavní bude ale náčiní samo o sobě, tedy drobné lovné náčiní a také velké sítě a velké lapače, tedy například vězence.

Budete doplňovat expozici o něco více než sítě?
Nově jsme udělali Kuchyni malé rybářky, což je součást rybářské expozice oblíbená mezi ženami. Doplnili jsme náčiní a nářadí, které souvisí s praním. Člověk by řekl, že praní s rybářstvím nesouvisí, ale dříve to tak nebylo. Rybářova žena to totiž neměla vůbec lehké. Muž přišel z výlovu, zcela promočený, a to včetně kožených bot, a jeho žena musela do rána zajistit, aby druhý den mohl zase do práce. Dvě sady oblečení neměl, to bylo příliš nákladné. Žena tak musela všechno oblečení vysušit. Boty se sušily s pomocí napařeného ječmenu, který vytahoval tu vlhkost. A právě těžký život manželek ukazujeme v této části.

V expozici máte ryby od vodňanského preparátora Josefa Nováčka. Uvažovali jste i o expozici živých ryb?
Bohužel jsme v budově, která přes zimu vymrzá, a proto je pro nás nemožné mít živou expozici.

Kdy bude expozice otevřena?
Hotová by měla být 16. května. Původně jsme měli úplně jinou představu, s níž jsme oslovili Petra Pokorného z firmy Pokorný-Sítě. Sešli jsme se s ním, on naši představu zcela rozmetal a předal nám mnoho zajímavých informací.

V horní části galerie máte výstavu dětských výtvarných prací Ryby pro Vodňany. Chystáte něco podobného?
Existuje myšlenka vytvořit expozici živých ryb v infocentru, které také spravujeme. Město má tento nápad, a tak věříme, že se ho podaří uskutečnit.

(oš), Strakonický deník, 14. května 2014

V časopice Ateliér představila Alena Schelová o. s. Hortensia, které právě vystavuje u nás, v městské galerii ve Vodňanech.

„Žiju jako ve snu, něco tak krásného jako Bretaň si nikdo nemůže vymyslit, kdo tu zemi druidů a dubů, skřítků a menhirů vlastníma očima nespatřil“, napsal v roce 1889 Julius Zeyer. Jeho slovy uvádí svou mimořádnou knihu o Bretani vynikající český spisovatel František Kožík. Jeho putování přímořskými kamennými městy a hledání stop po dalších českých umělcích, kteří zde pobývali, inspirovalo k cestě do země nám blízké zejména svou keltskou minulostí řadu Čechů. Výtvarníci Komorní galerie U Schelů v Českých Budějovicích před téměř10 lety netušili, jakou silou si je k sobě Bretaň připoutá. Letos se tam společně vydají již pojednácté! Před tím si však udělali zastávku ve vodňanské galerii, aby poznali také město, kde Zeyer psal a další milovník Bretaně Jan Zrzavý maloval. Prohlédnout si můžete jejich „bretonská“ díla – obrazy ak. mal. Renaty Štolbové, Jany Peškové, ak. mal. Miroslava Konráda, ak. mal. Josefa Velčovského a Josefa Synka, fotografie Růženy Švecové, Dagmar Cepkové a Jiřího Tillera, poetickou volnou tvorbu Štěpána Mareše, sochy Petra Schela a skleněné šperky manželů Marie a Ladislava Olivových. Nejmenší kout s dvěma obrazy představuje malířskou tvorbu paní Aleny Schelové, galeristky, především však organizátorky výstavy a také držitelky literární ceny Zeyerův hrnek 2014 za půvabnou knížku „Návraty do Bretaně“ s ilustracemi Josefa Velčovského. Výtvarníci, aby mohli v Bretani nejen malovat, ale také tam vystavovat, založili občanské sdružení Hortensia. Každý z nich je jistě svébytnou osobností ve výtvarném umění. Bretaň je jejich společný přístav, ke kterému patří vyznání malíře Jana Zrzavého: „Když jsem poprvé vkročil do Bretaně, bylo to, jako by se mi krásný sen náhle uskutečnil… jako bych po dlouhé a trapné pouti zakotvil konečně u cíle svých tužeb, našel jsem konečně to, po čem jsem celý život toužil a co jsem miloval“. Nenechte si ujít setkání s tak mimořádným vztahem ke „vzdálené“ zemi. Výstava potrvá do 25. května 2014.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 2014/4

Výstavu Návraty do Bretaně uvedla paní Alena Kožíková, dcera známého spisovatele Františka Kožíka, milovníka magické země.

Ministerstvo obrany ČR usiluje dle zákona o válečných hrobech a pietních místech č. 122/2004 Sb. prostřednictvím obcí, v jejichž správním obvodu se válečné památky nacházejí, především o zachování důstojného vzhledu všech vojenských památek. V současnosti se vzhledem k blížícímu 100. výročí od vypuknutí 1. světové války věnuje zejména pozornost hrobům a památníkům, které připomínají padlé vojáky právě z této války. Na Vodňansku je nyní evidováno takových hrobů a míst celkem 22. Najdete je v Bavorově, Bílsku, Číčenicích, Čichticích, Drahonicích, Hvožďanech, Chelčicích, Krajníčku, Křtěticích, Libějovicích, Nestánicích, Pražáku, Radičicích, Skočicích, Stožicích, Strpí, Truskovicích, Újezdci, Újezdě a také ve Vodňanech. Návštěvníci nedávné výstavy si je mohli prohlédnout na fotografiích v městské galerii. Během výstavy se podařilo zjistit, že jedno pietní místo nebylo doposud do evidence zařazeno. Nápis na kamenném kříži mezi dvěma lípami u cesty z Vodňan do Radomilic uchovává smutný válečný příběh: „Na trvalou památku syna svého Antonína Křenka, desátníka dragounského pluku, který 19. června 1918 na italském bojišti mladý život za vlast položil, kříž tento postavili rodiče Matěj a Marie Křenkovi z Oujezda.“ Jméno Antonína Křenka můžete najít také na památníku v jeho domovské obci Újezdě, který byl v letošním roce opraven Městem Vodňany za podpory Jihočeského kraje. Ochranu a péči si nyní zaslouží také kříž při radomilické silnici včetně obou stromů, které zde s velkou pravděpodobností rostou již téměř 100 let.

J. Velková, Zpravodaj města Vodňany 2014/4